Meruňková kobliha | BTS FF ✓

-XXVIII-

„To bylo bezva!" pousmál se Hoseok. V ruce svíral velkého plyšového plameňáka, kterého mu Jungkook vyhrál. Byli na těch nejlepších atrakcích. Některé stihli dokonce projít i vícekrát.

„Souhlasím!" přidal se Jungkook, který ještě pořád cítil kolovat adrenalin v žilách. „Měl jsi pravdu, Moroccan byl stejně nejvíc super."

Vycházeli z parku a už byla tma. Ani si neuvědomili, kdy se začalo stmívat, v listopadu se stmívalo brzy. Ale i tak v parku strávili něco přes čtyři hodiny. Nemohli se odtamtud vůbec vymotat. Vždycky si řekli, že už jsou unavení a půjdou, když tu na ně vykoukla další skvělá atrakce, na které ještě nebyli. A najednou se jim energie doplnila. Teď už byli vážně utahaní.

„Mám rád vodu a horské dráhy. Tohle je vlastně dva v jednom," pokrčil Hoseok rameny, přehodil si plameňáka na druhou stranu, aby mohl zkontrolovat mobil. Taehyung se ho několikrát pokusil kontaktovat ať už pomocí smsky nebo rovnou zavoláním. Hoseok ale telefon nezkontroloval ani jednou. V tu chvíli si uvědomil, že doma na něj čeká pravděpodobně nabručený přítel, a úsměv ho přešel.

„Co se děje?" zeptal se Jungkook zvědavě, když si všiml Hobiho chladnoucího úsměvu. „Shání tě Taehyung, co?"

Jungkooka napadlo, že ho možná taky někdo sháněl, a vylovil telefon z bundy. Jimin se ho ptal, kdy přijde, jinak nic podstatného - na desítky (ne-li stovky) upozornění ze sociálních sítí včetně jeho Youtubového kanálu byl zvyklý.

„Jo," odpověděl Hoseok. Mobil si schoval zpátky do kapsy.

„Tak to zmrzlinu už nestihneme..." povzdechl si Jungkook. Přece mu ji slíbil už na začátku.

„Ale stihneme, nikam nespěchám. Ta cukrárna naproti ale vypadá zavřeně. Nějaký náhradní plán?" zeptal se s pohledem upřeným na budovu přes ulici. Zrovna z ní vycházel vyšší muž s menším společníkem. Klíčemi zamykal vchodové dveře. Navíc rolety byly zatažené.

„Hm, kolik je hodin?" podíval se Kook zpátky na mobil, jako by ho nekontroloval před pár vteřinami. „Sedm sedmnáct," odpověděl si na svou otázku. Vzhlédl zpět k Hobimu a pak se podíval i na onu cukrárnu.

„Tak normální obchod a zmrzlina v kyblíku?" navrhl hnědovlásek. „Můžeme to sníst u Jimina, dojdu pak domů sám, a ty můžeš zůstat rovnou u něj."

„To zní jako plán," usmál se na něj mladší. „Máš to od něj jen pár minut, že?" ujišťoval se. Nerad by, aby se Hobimu něco stalo cestou. Asi začal chápat, proč se o něj Taehyung tak bál - Hoseok v některých momentech působil opravdu zranitelně.

„Jo, mám to kousek. Kdyžtak zavolám Taehyungovi, aby mi šel naproti," pousmál se Hoseok. „Hele, ten kluk, co vylezl z kavárny, na nás mává. Ty ho znáš?"

„Tak jo," pokýval třešňovlásek hlavou. Zaměřil se na dvě postavy jdoucí naproti nic na opačné ulici. V dlouhánovi okamžitě rozpoznal svého fialovovlasého spolubydlícího. „To je Namjoon!" vyhrkl a zamával oběma rukama nad hlavou.

„Namjoon? To je zase kdo?" Hobi nakrčil nos. Měl toho seznamování po krk.

„Spolubydlící, je hrozně milej, neboj," zaculil se Jungkook. Svého hyunga obdivoval.

Oba muži přešli ulici - ten menší očividně dost neochotně, ale Namjoon ho rukou obejmul kolem ramen a vlekl s sebou. Blížili se a díky pouličnímu osvětlení jim již šlo vidět i do tváří.

„Takže ho Taehyung zná? Předpokládám, že ano, když spal u něj v posteli. Vlastně už ses o něm zmiňoval, promiň." Hoseok chytil plyšáka ještě pevněji. Potřeboval nějakou oporu a Jungkooka se chytit nemůže.