Meruňková kobliha | BTS FF ✓

-XVIII-

Jungkook přešel ke vchodovým dveřím, když se celým bytem ozval zvonek. Zvedl telefonní sluchátko a pokusil se zjistit, kdo dole stojí, ale nikdo se neozval. Koukl tedy do kukátka a překvapeně zamrkal. Za dveřmi Jiminova bytu stál Taehyung. Yeontan už pobíhal po chodbě a štěkal na celé kolo (buď vítal neznámého, nebo už přes dveře poznal po čichu svého páníčka).

Jungkook zpanikařil. Tae ho tady nesměl vidět! Rychle se pakoval ode dveří a šel sehnat Hobiho, který docela spokojeně ležel zamotaný v dece, jedl už asi třetí kýbl zmrzliny a koukal na seriál na Netflixu. Když ale vešel do dveří a pár Hobiho nevinných očí se na něj zvědavě otočil, nemohl ho poslat otevřít. Vždyť by se mohli nedejbože znovu pohádat, a to Jungkook rozhodně nechtěl.

„Co je?" zeptal se Hoseok, když se druhý neměl k žádné aktivitě a jen postával uprostřed místnosti. Znovu se zadíval na seriál běžící na obrazovce Jiminova notebooku. Ovšem ne na dlouho.

„Taehyung je za dveřmi, nesmí mě tu vidět, pokud nechceš, aby věděl, že se známe," začal nejistě, „ale nemusíš mu otevírat, prostě budeme dělat, že tu nikdo není."

„Oh, aha..." vydal ze sebe Hobi zaraženě. Vůbec neměl v plánu se s Taem vidět a nepamatoval si, že by ho sem on nebo Jimin zvali. Stopl seriál a vylezl z postele, deku si přes sebe nechal přehozenou jako královské roucho a ne zrovna nadšeně šel ke dveřím. Cestou se mu pod nohy motal Yeontan, který štěkal jako o život a vrtěl ocáskem.

Podíval se do kukátka jako Jungkook před chvílí, aby se ujistil, že je za dveřmi vážně Taehyung. Byl. Zhluboka se nadechl a vydechl. To dám. Přece nejsem žádná padavka! „Jimin není doma, běž pryč," řekl Hobi nakonec hlasitě a zřetelně, aniž by otevřel.

„Já vím, jdu za tebou, zlato," Taehyung poklepal prsty na dveře, „mám tvoje věci, otevřeš mi, prosím?" povzdechl si. Zatvářil se jak nejzoufaleji dovedl, prtože tušil, že ho Hoseok pozoruje.

„Nejsi pořád naštvaný?" chtěl se Hoseok ujistit. Nestál totiž o další dohady. Tae vypadal zase jako vždy starostlivě a při pohledu na něj se Hobimu sevřelo srdce - jednak z jakési vlny nostalgie a sympatie, a také ze vzpomínky na ranní hádku.

„Nejsem naštvaný, chci se tulit," zamrkal Tae směrem ke kukátku, „a chci se omluvit, Hoseokie. Nic z toho, co jsem řekl, jsem nemyslel vážně! Miluju tě přece, tak mi otevři. Je tu nějaká paní s dítětem a divně na mě koukají." Nervózně se ošil.

Hobi na nic nečekal a odemknul dveře. Pustil Taeho dovnitř. Okamžitě na něj skočil Yeontan a začal ho nadšeně olizovat, jako by ho neviděl několik let. Hobi doufal, že se moc dlouho nezdrží, protože tady stále byl Jungkook, který se patrně schovával za dveřmi, a vážně nechtěl, aby se ti dva teď potkali. „Promiň, Tae."

„Ahoj, Yeontane! Moc jsi mi chyběl! No jo, pořádně mě olízej!" Taehyung si vzal Yentana do náruče, položil u toho na zem tašku, kterou držel v ruce. „Ahoj, zlato, dostanu aspoň pusu? Jinak budu celý den smutný," povzdechl si Tae teatrálně, zavřel za sebou vchodové dveře.

Hobi, stále zakuklený v dece jako mazlící zombie, se pousmál i přes nepříjemný pocit ve své hrudi. To, že ho Taehyung nazval bláznem, mu bude ležet v hlavě ještě dlouho - kdoví, jestli ne navždy. I tak se ale nahl k Taemu a jako správný přítel mu věnoval krátký polibek na rty, který spíše připomínal dětskou pusu.

Tae ho volnou rukou chytil kolem pasu (využil toho, že je Hoseok tak blízko) a políbil ho znovu. „Hnedka je mi líp," věnoval mu zářivý úsměv. „Uděláš mi čaj, prosím? Mám tu pro tebe léky, promluvíme si a půjdeme spolu domů," pohladil ho prsty po tváři. „Jsi tak krásný, zlatíčko, moc mě mrzí, co se stalo."