Meruňková kobliha | BTS FF ✓

-CXX-

Jungkook seděl u stolu. Bylo úterní ráno, za sebou měl neprospané noci. Jimin seděl u stolu. Také měl za sebou neprospané noci. Yoongi seděl u stolu. Ten za sebou měl prospané noci v Namjoonově objetí. Taehyung seděl u stolu. Měl za sebou noci prospané v Jinově náručí. Hoseok seděl u stolu. Ten sice spal, ale dost bídně, nikdy se mu v nemocnici nespalo dobře.

„Takže..." začal Yoongi, ale nakonec si to rozmyslel a úplně změnil téma (které ani nebylo vysloveno, jen se vznášelo ve vzduchu). „Mohl bych do čaje více cukru, prosím?"

Jungkook se zvedl a přinesl mu celou cukřenku na stůl, třebaže nebyl u sebe doma. Hostitelem byl Hoseok, ale ten upíral pohled do desky stolu a odmítal k ostatním vzhlédnout. Přišlo mu, že to moc řeší a nebylo mu to zrovna dvakrát příjemné. Navíc se mu do bytu narval i jeho bývalý přítel.

„Jsem rád, že jsi v pořádku," prolomil nakonec tíživé ticho Taehyung. Cítil se tu navíc - byl tu navíc -, ale potřeboval se na vlastní oči ujistit, že je Hoseok v pořádku, ale když zazvonil, otevřel mu Jimin, který ho doslova přinutil jít dovnitř.

„Hm. Já taky," odvětil Hobi s hraným nezájmem. Nechtěl ho tady, ale necítil se na to, aby ho vyhodil ze dveří nebo mu řekl, ať vypadne. Navíc na něm visela pozornost čtyř osob a on tak nevěděl, jak se chovat. Nikdy je takto pohromadě neviděl.

Taehyung si hlasitě povzdechl. „Myslím, že bych měl vážně odejít, Jimine..." promluvil k šedovláskovi, který se jako jediný uculoval. Nikdo z přítomných mu nevadil, byl šťastný, že je jeho nejlepší přítel v pořádku, a jako bonus mu dneska ráno konečně vyřídili vízum, takže už mu nebránilo v cestě do Ameriky vůbec nic.

„Ale ne," zavrtěl Jimin hlavou, „teda pokud Hoseokiemu nevadíš. Co říkáš? Vadí ti?"

Hoseok na to jen pokrčil rameny. Na moment střelil pohledem k Jungkookovi, který seděl vedle něj, jako by v něm hledal oporu. Doufal, že to nějak urychlí. Věděl, proč tady všichni jsou a přišlo mu to zbytečné. Už tak, když se vzbudil v nemocnici, si musel projít dlouhým vysvětlováním, přičemž mu nikdo nevěřil, a proto ho pustili později.

Yoongi si lžičkou promíchal čaj snad už po padesáté. Přímo nenáviděl, když se na dně usadily krystalky cukru a nerozpustily se. Olízl si rty, trochu si usrkl a přejel pohledem po všech v místnosti. Na Taehyungovi se zastavil o poznání déle - hodnotil jeho momentální stav a vyhodnostil ho jako přijatelný.

„Začal jsem chodit s Namjoonem," pronesl pak směrem k Hoseokovi, doufal, že aspoň na chvíli odvede jeho myšlenky jinam. Cítil, jak je nesvůj, a chtěl mu to usnadnit.

„Seš si jistý?" vypadlo z Hobiho překvapeně a vzhlédl k němu. Uvítal, že na něj nesesypal dotazy, které na něj měly sestřičky a doktoři v nemocnici.

„Jsem si tím dost jistý," pousmál se na něj.

„To je... fajn," pousmál se na něj a napil se čaje, aby nevyzněl moc trapně. Potom se zhluboka nadechl: „Co po mně chcete? Jsem v pořádku. Můžete jít domů..."

„Chtěl jsem tě jen vidět, Jungkook nás pozval na čaj. Můžeme si třeba něco zahrát" navrhl Jimin s úsměvem, přestože by se mnohem radši zeptal, jak se Hobi cítí, proč se chtěl zabít a na spoustu dalších věcí, které měl v hlavě snad každý z přítomných.

Jungkook zatím mlčel. Ještě si nezvykl, že je Hoseok zpátky u něj. Byl bez něj v neustálém strachu o jeho život anebo zdraví jen několik dní, ale i tak se mu to zdálo neskutečně dlouho. Nejradši by se s ním zavřel do ložnice a mazlil se s ním celý den. Nebo i déle. Jenže pozval ostatní a už se mu to nejevilo jako jeden z jeho dobrých nápadů.