Meruňková kobliha | BTS FF ✓

-XXXIV-

„Uděláš mi kávu, Jimine?" Jungkook se hned po příchodu do blonďákova bytu svalil na gauči a zavřel oči. Jak ráno vstával brzy, aby staršího chlapce rozmazloval, tak na něj teď dopadla šílená únava.

„Jakou chceš?" zeptal se Jimin s drobným úsměvem. „Můžeš mít espresso nebo latté, nic víc neumím."

„Stačí obyčejné espresso, hlavně ať je v tom hodně kofeinu, jinak na odpolední přednášce usnu a já potřebuju sbírat kredity, abych nemusel dělat nějaké nesmysly navíc," zazíval mladší. Rukama se přitulil k malému béžovému polštářku, který měl Jimin položený na tmavě šedém povlaku gauče.

Jimin přikývl, pročísl Jungkookovy třešňové vlásky a odhrnul mu je ze zavřených očí. „Nejezdíte na žádné výlety, kde jsou kredity prakticky zadara? My jsme to tak měli docela často."

„Hlavně je získáváme za semináře, malé písemky a za odevzdanou práci na doma. Ale třeba příští týden máme jet do Jihokorejské televize a je za to celkem slušné kreditové ohodnocení. Takže tam určitě půjdu, stejně mě to zajímá, spíš to máme omezené. Kredity se nám započítají nejvýš za tři návštěvy něčeho takového za semestr, aby se právě studenti nevyhýbali i jiným věcem. Navíc jsou přednášky, které jsou párkrát za semestr a člověk nesmí chybět ani jednou, aby to procentuálně vyšlo."

„Ah, tak to soucítím," ušklíbl se Jimin a zmizel v kuchyni. Nechal otevřené dveře, aby na něj Kook viděl a pustil kávovar. Rozhodl si taky jednu kávu dát, alespoň bude mít víc energie na trénink - v budově JYP bude moct zazářit.

„Sundej si tričko," pobídl ho Jungkook, aby měl lepší výhled. Ne že by Jimin neměl hezké oblečení, ale vždycky je lepší žádné oblečení, než nějaké oblečení. Aspoň u lidí jako byl Jimin.

„Pokud si ho sundáš i ty..." ozval se nazpět.

„Já ho měl sundané celý včerejšek, musím se trochu zahřát, je mi zima," protestoval Jungkook s nepatrným úsměvem na rtech, „a když už jsme u těch potřeb, taky mám hlad, tak kdybys byl tak hodný, nějaké jídlo bych ocenil. Ta tvoje zdravá snídaně mi leda polechtala žaludeční stěny."

„No tak to je mi taky zima," zašklebil se Jimin na hrníček s kávou a pár kroky zamířil k lednici. „Obávám se, že ti můžu nabídnout jenom mrkev, mozzarellu, máslo a papriku. Nebo pak ještě asi dva dny starou rýži, ale nebudu tě krmit zbytky přece."

„Řekni mi, jak z toho jako můžeš žít?" zabrblal si Jungkook tiše pod nos, „hlavně že pro Hoseoka tu jídlo vždycky máš, co? Nojo, Hobi je nejlepší kamarád, já jsem jen děsně krásný milenec."

„Nežárli, milenče," zasmál se Jimin nad tím oslovením. Hobi ho vždycky vyjídal, i když většinou žádal jen zmrzlinu. Možná proto teď jeho lednička trpěla - potřeboval by v co nejbližší době zajít na nákup.

„Nežárlím, jen mám hlad. Vezmu si starou rýži, papriku i mozzarellu. Máslo si nech. Hlavně už pojď za mnou. Vážně je mi zima, potřebuju zahřát," zakňoural jak malé dítě vyžadující pozornost svých rodičů.

„Takže ubohou mrkev nechceš? Má si to vzít osobně?" smál se mu Jimin, ale dal ohřívat rýži do mikrovlnky. Mezitím se dovařila káva, a tak vzal oba šálky a vydal se zpět za Jungkookem. Položil je na konferenční stolek a přehodil přes Jungkooka měkkou deku, která ležela poskládaná na opěradle gauče. Jimin si byl téměř stoprocentně jistý, že voní po Hobim, protože ten ji okupoval nejčastěji.

„Chceš říct, že diskriminuju?" Jungkook se nevěřícně chytil rukou za srdce. „A nechtěl jsem deku, chtěl jsem tebe. Hřeješ víc. I když ta deka vážně hezky voní," zabořil do ní spokojeně nos.