Meruňková kobliha | BTS FF ✓

-XLVI-

Hoseok se z kuchyně vydal do obýváku s plánem se zbytek dopoledne flákat u televize a na mobilu. Byl to docela dobrý pocit vědět, že dnes nemá žádné povinnosti - žádná práce, žádný Tae. I tak se ale cítil stále trochu podivně a ještě více jako někdo cizí. Hlavně si přišel jako v cizím domě, a to v něm vyrůstal.

„Dobrý den!" zahuhlal znenadání jakýsi klučina sedící na gauči, zatímco se ládoval musli.

„Uh, dobrý den," odvětil zaraženě. „Jsem Hoseok, ty jsi?" pronesl nervózně, ale zvědavě.

„Jonkop," odpověděl, když polknul. „Jsem tu na návštěvě u babičky. Proč jste tu vy?"

„Já jsem tu na návštěvě u rodičů. Tedy asi u tvé babičky, předpokládám." Hoseok nakrčil obočí, měřil si chlapce skeptickým pohledem. Přemýšlel, kolik mu asi tak může být let.

„Takže jsi můj strejda?" zeptal se zamyšleně. „Vypadáš mladší, než můj druhý strejda! Ten má málo vlasů a vousy. Nejsi moc mladý na strejdu?"

„Jo, jo jsem," pověděl Hobi s hraným úsměvem. „Je mi dvacet pět, na plešku mám ještě dost času."

„A co děláš? Strejda je policajt a sestřenka je o dva roky starší než já a vždycky něco udělá, a pak to svádí na mě," nakrčil nos a znovu si nacpal vločky do pusy. „Teta je ale hodná, peče moc dobré koláčky. Umíš péct?"

„Ne, ale umím číst," plácl Hoseok první věc, u které byl přesvědčen, že umí. Na zbytek chápavě přikyvoval hlavou.

„Číst umí každý, to není nic speciálního," povzdechl si Junkop.

„Ale nikdo neumí číst jako já. Umím číst tak, jak to uměli staří japonští mistrové," začal si vymýšlet s lehkým úsměvem na rtech.

„A to znamená jak?" Junkop odvrátil pohled od obrazovky a zaujatě vyvalil oči na Hoseoka. „Přečteš mi něco?"

„To znamená, že když si čteš, tak se přemístíš rovnou do děje a pomáháš hrdinovi."

„Ukážeš mi to? To je mnohem lepší, než to, co dělá moje sestra! Ta pořád jen fotí, je nudná. Proto se s ní moc lidí nebaví, protože je nudná. Její táta je hrozně divný a smrdí," zasmál se chlapec. Posunul se na gauči, aby naznačil, že si má Hoseok sednout k němu.

„Nejde to tak úplně ukázat, ale když se budeš snažit, tak ti to určitě taky brzo půjde," řekl Hoseok tajemně a posadil se na sedačku kousíček od Jonkopa, kam ukazoval. Složil si jednu nohu pod sebe, aby se mu lépe sedělo, ale zůstával k němu natočený čelem. Jen do očí se mu tradičně nedíval.

„A co mám teda dělat?" nakrčil zaujatě čelo chlapec. Ten pán, jeho strejda, se mu líbil. Nejspíš uměl čarovat a taky se vřele usmíval a měl na batohu připnutého plyšového pejska, jak si stihl Jonkop všimnout.

„Číst, číst a číst~" prozradil Hobi nadšeně. „To se ti pak otevře brána do ostatních dimenzí a je to super!"

„Jonkop zatím moc nečte, co? Radši se kouká na televizi," přerušila jejich soukromou konverzaci Dawon, která zrovna vstoupila do místnosti, přes dveře však poslouchala už delší dobu. Překvapilo ji, jak moc to Hoseok uměl s dětmi. Byla by přísahala, že její syn teď začne číst o něco víc.

„Myslím, že by to měl zkusit," obrátil se k ní Hobi pohotově, i když si prošel vnitřním šokem, že na něj mluví někdo, koho ještě nevidí. „O hodně bys přišel," řekl následně Jonkopovi s šibalským mrknutím.

Jonkop zamyšleně zakýval hlavou. Popadl ovladač, televizi rychle vypnul a se slovy, že koukne na knížky, co jsou v pokoji pro hosty (Hoseokovy staré knihy), vyběhl po schodech nahoru.