Meruňková kobliha | BTS FF ✓

-XXIII-

Hoseokovi se vůbec nespalo dobře. Usnul až kolem jedné hodiny ráno, protože mu Tae napsal omluvnou zprávu, že byl s kamarádem a že ho moc mrzí, že se nepodíval na mobil dřív. Hobi byl unavený a vyčerpaný z toho, jak se večer (a taky v noci) strachoval o Taehyunga. Celou dobu se mu za pomoci Jimina dařilo odvracet záchvat, jelikož nějakou dobu věřil, že ho Taehyung opustil - všechno tomu nasvědčovalo! Ať už to byl uklizený byt nebo jeho celková nepřítomnost. Jimin Hobiho přesvědčoval, že Tae je zkrátka jen pořádný a není to nic neobvyklého. Jenže v tuhle chvíli to bylo celkem marné.

Když se samovolně vzbudil kolem třetí hodiny, na mobilu ho čekalo hned několik dalších omluvných zpráv a dokonce i zmeškaný hovor. Na nic nečekal - ani si zprávy nepřečetl - a vytočil Taehyungovo číslo. On mu volal. To znamená, že je živý a chce s ním mít něco společného. Určitě!

I přesto, že byl nevyspalý a rozlámaný, odstranil ze sebe Jiminovu ruku a vyplížil se z ložnice do kuchyně, aby Jimina nevzbudil. Posadil se na židli a netrpělivě podupával nohou. Poslední zpráva byla hodinu stará. Doufal, že Taehyung ještě nespí, třebaže byly tři ráno.

„Hm? Haló?" ozval se po dlouhé době Taehyungův hlas. Byl rozespalý, ale zvonění si nechal zapnuté schválně. Tušil, že mu bude Hoseok volat, jakmile si jeho zprávy přečte. Přesto dál ležel na posteli se zavřenýma očima. Yeontan se mu zavrtěl u nohou.

„Tae?" řekl Hobi do telefonu tiše. Ulevilo se mu, když mu do uší dolehl ospalý hlas jeho přítele.

„Hm? Promiň, spal jsem, tak jsem trošku mimo," zamručel Tae potichu. Převalil se v posteli na záda a donutil se otevřít oči.

„Promiň, já se taky před chvílí probudil," zašeptal Hobi a protřel si oči. „Chtěl jsem tě slyšet. Bál jsem se o tebe..."

„Taky tě moc rád slyším, zlato," pousmál se Tae sám pro sebe. Hoseokův melodický hlas mu chyběl už teď, a přitom se neviděli jen chvílí. „Promiň mi to, měl jsem vypnutý telefon. Nechtěl jsem, aby ses bál." Na nočním stolku nahmatal svoje hodinky, aby zjistil, kolik je hodin.

„Příště ti mám asi dát vědět, když se budu takhle vracet, že? Aby sis nic neplánoval a tak..." pokusil se Hobi i přes protestující mozek vymyslet, jak předejít stresu, který si prožil.

„Nemusíš mi nic říkat, vždyť tu přece taky bydlíš, trdlo moje," zazíval Taehyung. Na posteli se neochotně posadil. Byly tři hodiny, jak zjistil, takže nespal ani hodinu. Cítil se na pokraji svých sil. Ráno asi do cukrárny dorazí později. „Měl jsi na mě počkat, Hoseokie, takhle objímám zase jen polštář," posteskl si.

„Já- no, trochu jsem se lekl tmy a tak. Zítra, teda dneska, přijdu po tréninku... a obejmu tě!" zazíval Hobi. Začal během hovoru usínat na židli v kuchyni, Taehyungův klidný hluboký hlas byl příjemný na poslech.

„A zůstaneš už doma? Je mi tu bez tebe smutno, musel jsem jít ven se Seokjinem, abych ten steskl překonal," povzdechl si mladší smutně.

„Se Seokjinem?" cukl sebou Hobi. Ale potom se zase uvolnil. Tae mu volá a záleží mu na něm. Se Seokjinem šel jen proto, že to on nebyl doma. Kdyby tam byl, ani by nad tím neuvažoval, ne?

„Ano, se Seokjinem, jak jsem si s ním psal. Má taky pejska, tak jsme je šli venčit. Trochu jsem se odreagoval a uklidnil jsem si myšlenky. Ještě jednou se omlouvám za to, co jsem řekl, Hobi, odpustíš mi to?"

„Takže s ním o nic nejde...?" ujišťoval se Hobi a nesnášel se za to, že se musí ujišťovat.

„Samozřejmě že ne, hlupáčku," usmál se Taehyung do tmy. V mysli se mu na okamžik vybavila vzpomínka, jak Jina nabádal k vysvlékání, ale hned ji zase zahnal pryč.