Meruňková kobliha | BTS FF ✓

-CXVIII-

Jungkook se hned před domem zastavil, rukama se zapřel o kolena a několikrát se zhluboka nadechl, aby uklidnil své divoce bušící srdce. Byt opustil celkem nalehko, už teď toho litoval, mrzlo. Na moment zvažoval, že by se vrátil zpátky a oblékl se lépe, ale nakonec zvítězila touha být chvíli osamotě a mít prostor utřídit si myšlenky.

Vydal se tedy šnečím tempem na koleje. Mráz ho šlehal do tváří a on si nemohl pomoct a pořád přemýšlel nad tím, že Taehyung říkal, že přesně tohle se stane. Rozhodně to neměl v plánu Taehyungovi přiznat, ale zpětně ho napadalo, že by se mu možná hodilo víc rad, jak s člověkem, jako byl Hoseok, zacházet.

Po pár metrech se rozeběhl. Během posledních dnů flákal jak pravidelné návštěvy posilovny, tak běhání, které dřív provozoval celkem pravidelně, aby vyrovnal svůj nechutný jídelníček. Zastavil se až u parku, sebral hrst sněhu a přiložil si ji k horkému čelu. Nebylo to daleko, byl zvyklý běhat mnohem větší dálku, ale většinou nesprintoval jako teď.

Z kapsy vytáhl mobil a napsal Jiminovi krátkou zprávu, ve které se ptal, jestli se může večer stavit, aby se ho zeptal pár věcí ohledně Hoseoka. Hned potom telefon znovu uklidil a utíkal dál. Rozhodl se, že místo toho, aby běžel na kolej, bude radši chvíli běhat v parku. Vypadal u toho jako naprostý amatér, protože ani boty neměl ke běhání vhodné, ale výjimečně ho to netrápilo.

Po pár minutách měl všeho plné zuby a rozhodl se zamířit k původnímu cíli, ale došlo mu, že klíče ve spěchu nechal u Hoseoka doma, Namjoon byl na důležitém rande s kdovíkým, a tak mu nezbývalo nic jiného, než zamířit zpátky do bytu, kde nechal svého přítele samotného. Zacítil se provinile, dnešní den měli trávit společně, ne takto.

Ve výtahu se zděsil nad tím, jak mizerně vypadá. Byl celý červený, vlasy mu padaly do očí a byly vlhké. Cítil, jak se na něj lepí tričko zvlhlé potem. Radši tedy odvrátil pohled od zrcadla a podupával si nohou, jako by snad mohl tu kovovou obludu urychlit. Jakmile se dveře otevřely, vyletěl z nich jako by mu za patami hořelo. Do bytu se mu ale dozvonit nedařilo.

Asi se šel taky projít, proletělo mu hlavou. Vytáhl tedy klíč z květináče za výtahem, Hoseok ho tam ještě pořád naivně nechával. Poprvé to Jungkookovi nepřipadalo jako hloupý nápad. Odemkl si dveře, pohledem se zastavil na věšácích, ani jedna bunda nechyběla a on pochyboval, že by odešel ven až tak nalehko. Zamračil se.

„Hoseoku?" zavolal do bytu, ale odpovědi se nedočkal. Skopal ze sebe boty, bundu nechal spadnout na zem a urychleně se vydal do obýváku. Nemusel hledat dlouho, ležel na podlaze před kuchyňskou linkou.

„Hoseoku!" vykřikl vyděšeně.

Ležel na zemi jako tělo bez duše. Všude kolem se válely rozsypané léky. Léky, které nebral a měl brát. Hned k němu přiskočil. Chtěl z kapsy vytáhnout telefon, ale nechal ho v bundě. Sebral tedy Hoseokův mobil ze stolu. Ruce se mu třepaly, takže se mu povedlo vytočit tísňové volání až na třetí pokus.

Volnou rukou kontroloval, jestli nahmatá puls. Byl tam - velmi slabý, ale byl. Podle nepravidelně se nadzvedající hrudi poznal, že ještě dýchá. Chtěl si oddechnout, ale nemohl. Měl o něj neuvěřitelný strach.

Když se na druhém konci hovoru ozval ženský hlas, samým rozrušením se zapomněl představit. Nemotorně začal popisovat, co se děje. Přepnul hovor na hlasitý odposlech a pokusil se plnit rady, které mu žena poskytovala.

Hoseokovu levou ruku mu položil na břicho, pravou nohu pokrčil v koleni a celého ho přetočil na stranu. Znovu vzal ochablou levou ruku a položil mu ji pod hlavu, kterou zaklonil. Překontroloval puls.