Meruňková kobliha | BTS FF ✓

-LV-

Yoongi se po práci pokusil sbalit co nejrychleji, aby se Namjoonovi vyhnul, a to i přesto, že Jinovi slíbil, že s mladším promluví. Zašněroval si vysoké boty, které si koupil někdy minulý týden, přes rameno si hodil tašku a vyrazil rychle ke dveřím. Štěstí však nestálo při něm.

„Yoongi! Už jdeš?" zastavil ho Joon ve dveřích s překvapeným výrazem. Zablokoval mu svým tělem východ.

„No jo, chtěl jsem se ještě stavit pro... pro šampon, abych ti ho dokoupil, než odejdu, protože jsem ho hodně vypotřeboval a nechci, abys tam po mně měl teď nějaké nedostatky. Potřebuju nutně šampon."

„Cože?" zarazil se fialovlásek. „Přece mi nemusíš kupovat hloupý šampon. Jdeš už za Jinem, že?" zeptal se ho posmutněle. Jeho ilegální spolubydlící ho opouští. Cítil se jako matka, od které se stěhuje její dítě.

„Co když prostě chci?" povzdechl si Yoongi. „A proč bych měl jít za Jinem? Nebo jako budu se k němu stěhovat, to je pravda, ale proč bych za ním měl jít teď? Jsme domluvení, že tam odnesu zbytek věcí zítra. Teda myslím, nějak zapomínám poslední dny, hah," rozpovídal se.

„No, spáváš tam už pár dní, tak jsem myslel, že už tam chceš zůstat..."

„Tak ono je pohodlnější tam spát. Mám tam vlastní postel a tak. Ale ne že by to na koleji bylo špatné, Joone, jsem vděčný za to, že jsem tam mohl být. Jen už tě nechci vystavovat nebezpečí. Jin je obdivuhodný člověk, nemyslíš?"

„Dobře," usmál se na něj Namjoon. „A proč myslíš? Chci říct, ano, je, ale co tak najednou?"

„Jen jsme si dneska celkem pěkně popovídali," pousmál se Yoongi tajemně, „nikdo si se mnou povídat nechce a já mám potřebu nahnat těch několik měsíců, co jsem si povídal se zdí a s lidmi v mé hlavě," uchechtl se Yoongi hořce.

„Zajdeme někam?" nabídl Joon s úšklebkem a pozvedl obočí. Když o tom tak přemýšlel, s Yoongim takto venku nikde nebyli - vždy si povídali buď na koleji, v cukrárně a nebo po cestě do ní.

„Eh?" vypadlo chytře z Yoongiho. „Tedy - ne že bych s tebou nikam nechtěl, to rozhodně ne, ale myslíš, že je to dobrý nápad?" Starší věděl, že k tomu rozhovoru stejně dřív nebo později dojde, ale nechtěl ho. Nevěděl, jak by to měl vysvětlit.

„Podle mě je to skvělý nápad, moc jsme spolu nemluvili od soboty. Je úterý, Yoongi," řekl Namjoon a ležérně se opřel o futra dveří. Byl připravený jít ven hned.

„No tak dobře," Yoongi sklopil pohled, protože měl nutkání se začervenat.

„Super!" rozzářil se mladší.

„No... jo," zasmál se Gi nervózně. „Kam půjdeme?"

„Někam si sednout... co máš rád za jídlo?" zeptal se Namjoon mile. Chtěl vzít Yoongiho někam, kde se mu bude líbit.

„Nemám moc hlad," zabrblal Yoongi. Byl ochoten sníst vlastně všechno, ale momentálně měl úzkostlivě stažený žaludek, takže byť jen pomyšlení na jídlo mu dělalo špatně. „Ale když máš hlad, zašel bych na nějaké mořské plody, mám rád jejich vůni."

„Super, znám jednu restauraci kousek odsud, chodívám tam se spolužáky občas," prohlásil Joon s nadšením a hned vyrazil příslušným směrem.

„Tak bezva. Co tam mají na pití?" Yoongi si omotal ruce kolem pasu a opřel se o zeď, aby měl lepší oporu. „Tak já počkám venku, jo?"

„Mají tam všechno možné, určitě si vybereš," usmál se Joon. „Jo, hned jsem zpátky," přikývl a zmizel zpátky ve dveřích cukrárny, aby si vzal své věci a sundal zástěru.