Meruňková kobliha | BTS FF ✓

-XXXV-

Hoseoka nohy odnesly do malého obchůdku v části města, kam moc často nechodíval. Byl od svého domu vzdálený tak hodinu pěšky a za tu hodinu, co prostě jen naštvaným krokem křižoval Seoulské ulice, se mu podařilo vychladnout až do stádia bezedné propasti v hrudi. Napadlo ho koupit si alkohol - věk mu na to s klidem dostačoval a jevilo se to jako nejjednodušší a nejefektivnější řešení aktuálního problému. Nemohl už nikoho obtěžovat, stačilo, že do toho zavlekl Jungkooka.

A tak se ocitl před regálem s alkoholem a vybíral, co si vezme. Nerozmýšlel se dlouho, šel po jistotě. Láhev rumu by vše mohla napravit a odplavit jeho mysl pryč. Zaplatil a vydal se najít nějaké místo, kde se bude moct ukrýt před světem.

V kapse mu každou chvíli vyzváněl telefon, ale on ho ignoroval. Myslel si, že mu volá Taehyung, a to byl ten poslední člověk, se kterým teď chtěl mluvit.

Až v parku se podíval na obrazovku. Zjistil, že to nebyl Tae. Volal mu Jimin a především Jungkook. Trénink! ozvalo se svědomí. Hlasitě si odfrkl, sedl si na dřevěnou lavičku na neznámém sídlišti a otevřel láhev s alkoholem.

Hoseok takto seděl na lavičce, popíjel a přemýšlel (potom už ani to ne) dlouho. Ani si to neuvědomil a už se začalo stmívat. Po tom, co si na mobilu vypnul zvuk, se neozývalo žádné otravné vyzvánění ani pípání zpráv. To ale neznamenalo, že žádné nepřicházely. Množily se jako křečci na jaře. Hobimu to ale bylo srdečně jedno. Ležel na lavičce jako bezdomovec, nohy pokrčené a flašku rumu v ruce, ze které každou chvílí upíjel. Jeho tolerance k alkoholu byla tak nízká, že byl opilý už před několika hodinami a opilost stále trvala - prohlubovala se a unášela jeho myšlenky na všechny možné strany. Odvracela beznaděj a výčitky.

_____

Jungkook, celý spocený z toho celoodpoledního pobíhání po ulicích, zas a znova vytáčel Hoseokovo číslo. Když s Jiminem přišli do tanečního studia, tak zjistili, že Hoseok ještě nepřišel. Jenže pak nedorazil ani na začátek tréninku, a tak ho Jimin vykopal pryč, aby Hobiho našel. Od té doby lítal po městě jako šílený a snažil se ho najít.

Když už si myslel, že to vzdá, protože všude kolem něj byla tma, přišlo mu upozornění z Twitteru. Myslel si, že mu znovu píše Jimin, jestli už Hobiho našel. Po tréninku se totiž k hledání ztraceného přidal. Srdce mu radostí poskočilo, když zjistil, že mu napsal Hoseok.

Rychlostí blesku klikl na zprávu. Chvíli na ni koukal, jako by tomu nemohl uvěřit. Nebyla to přímo zpráva, co by obsahovala slova nebo dokonce věty, bylo to sdílení lokace, což mu po několika hodinách strávených venku přišlo jako dar z nebes. Úlevně si oddechl - je živý! Ale pak ho napadlo, že neví, v jakém stavu ho na daném místě najde, protože už mu nic dalšího nenapsal. A když mu ještě cestou zkoušel volat, nezvedl to.

Objednal si taxi, protože kdyby měl jít pěšky, dorazil by na místo asi za čtyřicet minut, a to si nemohl dovolit.

Ocitl se ve čtvrti, do které ještě nikdy nezabloudil. Nepocházel ze Seoulu, a i když se občas chodil projít po okolí kolejí, moc daleko se nedostával. Naštěstí ho taxikář zastavil jen pár metrů od lavičky, takže na Hobiho viděl už od silnice. Ležel tam jako tělo bez duše. Možná si tak i přišel, napadlo Jungkooka.

Mladší vyskočil z auta - málem zapomněl zaplatit - a hrnul se k hnědovláskovi. Ten si jeho příjezdu očividně nevšímal. Nevšímal si ničeho a Jungkookovi došlo proč, hned jak se podíval k nohám lavičky. Povalovala se tam láhev od alkoholu. Prázdná. A taky bylo vedle lavičky nazvraceno.

„Hobi?" Jungkook přišel až k lavičce. Šikovně našlapoval na čistou trávu. Chytil ho za ramena a pomalu s ním zatřásl. „Hoseokie, vstávej, pojedeme ke mně domů, ano?" Znovu se s ním pokusil zatřást, jenže hnědovlásek nereagoval. Byl tuhý jak vyschlá plastelína.