Meruňková kobliha | BTS FF ✓

-XCVI-

Letadlo Tokyo - Seoul mělo hodinu zpoždění, protože museli oblétávat turbulenci. Ale i tak do jedné vletěli, což Jiminovi neudělalo zrovna nejlíp a měl co dělat, aby nemusel použít papírový pytlík v síťce na sedadle před ním. Z letadla vyšel dost nazelenalý a bledý. To se ovšem cestou domů zlepšilo a on si dokonce pár hodin ještě poležel v posteli, protože musel vstávat hodně brzy ráno. Věděl, že udělal správnou věc, když si na dnešek vzal volno.

Odpoledne se ale vydal naproti Hobimu, svému drahému nejlepšímu kamarádovi. Byla hodina odchodu z práce. Jimin si hezky stoupl před studio a čekal, kdy vyjde i Hobi, ale on nikde. Nikde ho nezahlédl a šance, že by ho přehlédl, byla mizivá. Poznal ho i jen podle palce na ruce.

Zeptal se tedy jednoho ze svých kolegů, který zrovna procházel dveřmi, jestli už Hoseok šel, a ten mu k jeho překvapení prozradil, že Hoseok se ve studiu neukázal už od minulého pondělí.

V Jiminovi hrklo, že málem omdlel na místě. Jedinou útěchou pro něj byl fakt, že si s Hobim během týdne párkrát psal. Neměl čas mu zavolat, jedině pozdě večer, ale to ho nechtěl budit ze spánku. Proto nasadil rychlý krok a vydal se k němu domů.

Naštěstí měl už přes dva roky náhradní klíče, takže si vchodové dveře do baráku odemknul sám. Ale i tak mu přišlo neslušné Hobimu a Taemu vlézt do bytu bez pozvání (kdoví, jestli by nenarazil jen na Taehyunga a ten jeho kyselý obličej). Proto zazvonil a čekal.

Hobi celý den koukal na seriál a jedl brambůrky a další chutná a nezdravá jídla. To, co mu uvařil Kook, mu stačilo jen na včerejšek. Opět byl sám a stále se nedostal z deprese, kterou hluboce prožíval už od rozchodu. Spíš se mu zdálo, že začal přecházet do té apatické fáze. Jungkook sice slíbil, že dneska po škole zase přijde, ale to bylo za dlouho, a tak si mohl Hoseok užívat chvíle u televize a netrápit se, že vypadá nechutně.

Jimin stál za dveřmi a vyčkával, kdy mu někdo otevře. Ani ho nenapadlo, že by nikdo nebyl doma, protože uvnitř hrála televize a pravděpodobně pěkně nahlas, když ji slyšel až na chodbě. Znovu stiskl zvonek, tentokrát ho držel o něco delší dobu.

Toho už si Hobi všiml. Trochu zpanikařil, že už to je Jungkook, ale hodiny ukazovaly teprve půl páté a on říkal, že má školu až do sedmi. Napadlo ho, že mu možná nějaké hodiny odpadly, a tak se přiměl stopnout rozkoukaný díl, otřít si mastné prsty a pomalu se došoupat ke dveřím. Neobtěžoval se dívat kukátkem - bylo mu fuk, jestli jsou to mafiáni, co ho chtějí zabít kvůli nevyřízeným účtům. Jen chtěl mít pokoj.

„Jimine?" zamrkal překvapeně na svého kamaráda, který měl přebarvené vlasy na stříbrnou šedou.

„Hoseokie! Proč nechodíš na tréninky, čekal jsem na tebe před studiem," zasmál se Jimin, roztáhl ruce a jen čekal, než mu Hoseok vpadne do náruče.

„Aha. Zcela upřímně jsou tréninky jen zrnko prachu v celém krutém světě, takže není relevantní tam chodit," prohlásil Hobi dramaticky. Do objetí neskočil. Prostě jen přejel Jimina pohledem. Šlo dost vidět, že něco není v pořádku.

Jiminovi povadl úsměv, ruce složil podél těla a nervózně na místě začal přešlapovat. „Pozveš mě dál?" zeptal se nakonec. Najednou nevěděl, co by měl říkat.

„Eh, pojď." Ustoupil ode dveří. Tentokrát ale neodešel zpátky do obýváku, jen se opřel o botník a čekal, až se Jimin vysvleče z kabátu a vyzuje se z bot. Bombardovaly ho myšlenky, že by měl něco udělat, ale na druhou stranu mu přišlo, že ani fyzicky není schopný cokoliv dělat.

„Chyběl jsi mi, Hoseoku," začal Jimin s konverzací, u toho si vysvlékal zimní kabát a pověsil ho na věšák, kdyby náhodou přišel Taehyung domů. Předpokládal, že tu není, když ho ani Yeontan nepřivítal.