Meruňková kobliha | BTS FF ✓

-LX-

Hoseok si nedůvěřivým pohledem přeměřoval ženu před sebou. Neměl tušení, kdo to je a co dělá u nich v domě. Že by se jeho rodiče přestěhovali a nedali mu vědět? Ustoupil o krok dozadu, protože si uvědomil, jak blízko se u neznámé osoby nachází.

„Bydlí tady Jungovi?" vypadlo z něj zaraženě a nepřestával po ženě těkat očima. Všiml si i prostoru za ní - předsíň osvětlená nažloutlým světlem vypadala přesně tak, jak si ji pamatoval.

Žena chvíli mlčela. Bedlivě po něm klouzala pohledem. Hoseokovi připadalo, že ji něčím rozhodil. Netrpělivě za ni znovu nahlédl, aby si prohlédl rám visící na zdi. Byl stejný jako naposledy, i když teď se od něj odráželo světlo, takže se leskl. Byla to svatební fotografie jeho rodičů.

„Samozřejmě, Hoseoku, pojď dál," odstoupila konečně a posunkem brady ho vyzvala, aby vstoupil.

Hobi se ani nepohl. Přemýšlel, že spíš uteče. Tahle ženská zná jeho jméno a navíc tvrdí, že jeho rodiče tady stále bydlí... Mohlo to znamenat jen jediné. Vyvraždila mu rodinu a teď se chystá i na něj.

„Kdo jste a co tady děláte?" odhodlal se zeptat se zamračením, kterým dával najevo, že jí rozhodně nevěří.

„Prosím, buď tiše, ať nevzbudíš ostatní," povzdechla si tiše, „pojď dovnitř. Vzbudím Narin, ale myslím, že je lepší si promluvit ráno. Co tady vůbec děláš takhle pozdě? Vždyť ze Seoulu je to daleko."

„My se známe?" naklonil hnědovlásek hlavu na stranu. Tykání běžné nebylo, stejně jako fakt, že ví, kde bydlí. Možná je to nějaká vzdálená příbuzná nebo uklizečka, kterou si nepamatuje? Pravda, nebyl u rodičů tři roky a mezitím na tuto ženu mohl zapomenout, když se toho v jeho životě dělo tolik.

„No jak se to vezme, asi - určitě - si mě nepamatuješ," zamračila se na něj, „a zalez dovnitř, je zima a tady se topí."

Hoseok chvíli váhal, ale nakonec vzal svou sportovní tašku s věcmi na rameno a následoval ženu do domu. Teď, na světle, měl možnost si ji lépe prohlédnout. Vypadala starší, než byl on, ale rozhodně ne ve věku rodičů, spíše tak deset let od něj. Měla dlouhé černé (a momentálně rozcuchané) vlasy a milé oči, které ho přiměly si přestat tak intenzivně myslet, že ho hodlá zabít.

„Uvaříš si čaj sám, Hoseoku? Zajdu ji mezitím probudit. Kdybys byl tak hodný, tak bych si také dala. Je mi jedno jaký. Narin čaj nedělej, nedělá jí dobře ani večer, natož pak v noci."

S těmito slovy zmizela v chodbě a Hoseok mohl slyšet jen tlumené našlapování na schody. On jen pokýval hlavou do prostoru, odložil tašku stranou a vydal se do kuchyně. Všechno mu přišlo tak zvláštní - pamatoval si to tady, ale i tak to bylo neskutečně cizí. I drobnosti jako malá prasklina v kachličce v něm vyvolávala vzpomínky, na které téměř zapomněl. Zrovna tu prasklinu mělo na svědomí jeho asi osmnáctileté já.

Nalil vodu do rychlovarné konvice a otevřel skříňku s čaji. Vybral si mátový a neznámé ho přichystal také, ačkoli nevěděl, jaké chutě má. Opřel se bedry o kuchyňskou linku a čekal s pohledem upřeným na dveře. Rozhodl se kolem sebe moc nerozhlížet. Už teď svého nápadu sem jet začínal litovat.

„Hoseoku? Zlato, co tady děláš?" vyrušil Hoseoka hlas jeho matky. Zněla jinak, než když ji slyšel naposledy naživo - možná si to ale už jen nepamatoval. Navíc se právě probudila.

Hoseok si nechtěně vzpomněl na Taehyunga, když ho oslovila zlato, takže sebou škubnul. Ani si neuvědomil, že konvice se dávno vypla. Rychle se tedy otočil a zalil dva šálky horkou vodou až po okraj. Položil je na stůl - ne na žádné hloupé podtácky. Až potom nabral odvahu se obrátit zpátky ke dveřím.