Meruňková kobliha | BTS FF ✓

-LXVII-

„Jdu s Ddalguem ven, půjdeš nakonec se mnou?" zeptala se Narin mladší Hoseoka v sobotu něco málo po třetí hodině - on si tak stihl po obědě doplnit introvertskou energii zalezlý v pokoji s knížkou.

„No, asi bych mohl," zaskuhral Hoseok. Zvedl se z postele, která trochu zavrzala, protože svá nejlepší léta už měla za sebou. Sáhl po mikině, co se válela na zemi vedle židle, a oblékl si ji. Bundu měl dole, takže byl vlastně nachystaný.

A tak šli. Vydali se klikatými bočními uličkami ven z města. Měli štěstí, že Hobiho rodiče bydleli na kraji města, tudíž cesta do lesa jim netrvala ani půlhodinu. Cestou moc nemluvili - Hoseok se nemohl zbavit vlézavého paranoidního pocitu, že je v lese něco nebo někdo přepadne.

Když se dostali do lesa, Narin začala fotit jako šílená. Stromy byly pestrobarevné, avšak počasí nebylo zrovna pohádkové. Bylo zataženo, a když vystoupali trochu do vyšších míst, objevila se i mlha. Okolí působilo smutně a trochu tajemně.

„Kde přesně v Seoulu bydlíš?" zeptala se nakonec dívka, když jí začala celá situace připadat až moc trapná.

„Ve středu města. Potřebuju mít všechno blízko," odpověděl Hoseok jednoduše. Díval se do země a na Ddalgua, který spořádaně ťapkal vedle nohou Narin.

„To je super. Já bydlím docela daleko od školy. Dojíždím kolem třiceti minut. Za ranního provozu i mnohem déle. Ale zase je to pěkná lokace, takže jsem spokojená," navázala plynule.

„Jo, to jo," souhlasil s ní Hobi okamžitě. Do přírody chodíval docela často - i když to občas byl jen park vedle jeho domu. Vždy mezi stromy cítil jistou sounáležitost. Rozhlížel se kolem sebe, jen co odlepil pohled od svých bot. Musel uznat, že to bylo hezké místo. Smíšený les plný barevných listů a vůně hub a mechu.

„Ty ještě studuješ?" vyptávala se dál. Bylo to vyčerpávající, protože většinou ona byla ta, kdo mlčel, a ostatní se vyptávali.

„Ne, už nějakou dobu ne. Normálně pracuju. A ty?" Hobi zatnul zuby, aby se donutil pokračovat v konverzaci. Nebylo mu to příjemné, raději by se kochal lesem. Ale hádal, že když už tam byl se svojí neteří, neměl by být moc protivný.

„Studuju na národní univerzitě umění. Bydlím na studentském bytě s dalšími dvěma lidmi, ale je to celkem fajn," pousmála se trochu. „Jsem v prvním ročníku, dokončuju první semestr. Studuju fotografii a film."

„Mám... kamaráda, který taky studuje film. Určitě byste si ponotovali," pověděl Hoseok, vzpomínaje na Jungkooka. Docela si ho oblíbil, ale přišlo mu, že se s ním Jungkook baví jen kvůli Taehyungovi anebo Jiminovi.

Šli po lesní vyšlapané cestě, na které se povalovaly popadané větvičky, protože předchozí noc trochu foukalo. Les byl smíšený, ty měl Hobi raději než jen čistě jehličnaté (přišlo mu, že je v nich nepatřičná tma).

„Opravdu? Kolik mu je? Pravděpodobně ho znát nebudu, ale za pokus to stojí." Narin nakopla šišku, která se válela uprostřed hliněné cesty a zastavila se. Znovu zapla foťák a otočila se s ním na Hoseoka. Než stihl protestovat, zmáčkla spoušť.

Hobi několikrát zmateně zamrkal, ale nevadilo mu, že ho někdo fotí. I kdyby tam vypadal škaredě, necítil by se kvůli tomu špatně, protože to přece nebyl on. Nijak se ho to osobně netýkalo. Focení mu přišlo jako zbytečná činnost, ale občas si vyfotil selfie, aby o sobě dal znát, že žije, nebo aby oznámil, kde a s kým je.

„Je mu dvacet tři. A je poměrně slavný youtuber, možná ho budeš znát," odpověděl po chvilce, kdy ho Narin fotila a on naučeně bez protestů pózoval.