Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀UNO🍀

„Ti amo, Eren."

„Je ťaime, Levi."

V tu chvíli začaly bít všechny zvony florentských kostelů a katedrál. Stovky zvonů bily v mém srdci, zrovna tak jako v jeho. Bily stejnými tóny, ve stejné stupnici, sladěné v jednu jedinou píseň, které se říká láska.

LEVI

Objímal jsem jej jako největší poklad a cítil, jak mu prudce buší srdce.

Jak to, že jsem to neviděl? Jak je možné, že jsem už dřív necítil tu lásku, která z něj vyvěrá právě teď? Vždyť je to tak intenzivní, bože – úplně se zalykám jeho i svým štěstím.

„Promiň mi to, Erene! Byl jsem tak hloupý, tak slepý...!" podíval jsem se na něj.

„Ticho, Levi, netrap se tím, já chápu, čím vším sis musel projít, jak tě držela zpátky tvoje křesťanská výchova. To já jsem se měl odhodlat tě oslovit dřív, ale měl jsem také strach, zrovna jako ty a pak... pak už bylo pozdě, kromě toho, byl jsi kněz, jak jsem mohl..."

Cítil jsem zoufalství z jeho slov a uvědomění, že všechno to byla jen moje chyba, bylo spalující. Sžíralo mě zevnitř a výčitky svědomí se draly napovrch.

Kdybych nebyl tak zarputilý, kdybych neutekl, nebo mu aspoň zavolal, nejspíš by mi všechno řekl a nemuseli bychom se tak dlouho trápit. Jenže – měl jsem takový strach! Teď vím, jak byl nesmyslný, jaký jsem byl pitomec.

Měl jsem chuť padnout před něj na kolena a omlouvat se za svůj zatvrzelý, chorobný strach a obavu, že by mi jeho odmítnutí ublížilo víc, než žít v nevědomosti a trápit se láskou, o které jsem si myslel, že je neopětovaná.

Stále mě držel a já jsem cítil, že všechny výčitky, které před malou chvílí vypluly napovrch, kamsi odcházejí a zůstala jen čistá láska a štěstí.

Zhluboka jsem se nadechl a pousmál se nad otázkou, kterou se Eren samozřejmě musel trápit. Ovšem jen moje chování k němu mu mělo napovědět, že kněžského poslání jsem se dávno vzdal, a nyní se oddaně odevzdávám do jeho rukou.

Možná zjistil, že mě má rád až potom, co jsem mu zmizel ze života. Tuto možnost mi ovšem vzápětí vyvrátil.

„Levi, třebaže mi to nebudeš věřit, miloval jsem tě od první chvíle, kdy ses mi poprvé zjevil na kůru kostela. Nikdy jsem nic tak intenzivního nezažil jako tenkrát, když ses tam objevil a nadával mi do smažek. Nenáviděl jsi mě, byl jsem ztracený, zoufalý, zamilovaný a rozhodnutý ti dokázat, že jsem dobrý člověk, kterého si můžeš vážit. Má láska k tobě mi pomohla se zbavit toho drogového šílenství, a pak to pokračovalo dál, bylo to stále intenzivnější a já jsem ti nemohl nic říct, bral jsi mě jako syna, ty – člověk mnohem vyspělejší, a přesně jsi věděl, co od života čekáš, a byl jsi kněz – pořád jsi mi to připomínal, že se o lásce bavit nechceš..."

Zavřel jsem oči, aby neviděl můj šok. Už od prvního setkání? To přece nebylo možné, něčeho takového bych si za ty týdny musel všimnout...

Anebo jsem se tolik zaobíral sebou samým?

Ne, to si musí vymýšlet, ale... proč by to dělal, proč by mi lhal?

„Promiň, Erene, netušil jsem to, je mi to líto," začal jsem se mu omlouvat hned, jak jsem trochu zahnal šok z jeho přiznání. „Odpusť mi!"

Jak to, že jsem to neviděl, necítil?

EREN

Po chvíli jsem od něj odstoupil, a viděl v jeho tváři mokré cestičky. Také plakal a já jsem jen doufal, že to byly slzy štěstí. Mou mysl však stále trápila palčivá otázka.

„Levi, vím, že pracuješ v Santa Marii del Fiore... Jsi stále kněz?" skousnul jsem si spodní ret a s vráskou na čele netrpělivě čekal na odpověď.

Smutně se pousmál a zavrtěl hlavou.

„Ne, poté, co jsem si připustil svou lásku k tobě, a po tom, co se stalo o minulých Vánocích, jsem už nemohl. Utekl jsem z Paříže jako malý kluk, nemohl jsem na tom místě zůstat, všechno mi tam připomínalo, o co jsem přišel. Když jsem odjížděl, měl jsem pocit, že už mi nic nezbylo. Víra, varhany, na které jsem nemohl hrát, a ty – byl jsem na tebe zlý, byl jsem zhnusený sám ze sebe. Musel jsem si utřídit všechny své myšlenky někde na neutrálním místě, nemohl jsem být už poblíž tebe. Já... netušil jsem tenkrát, že i ty bys mohl ke mně chovat takové city, prostě mi to přišlo neuvěřitelné..." šeptal, jako by nechtěl rušit laskající atmosféru, která mezi námi nyní vládla. „Je mi to líto, to kvůli mně jsme se oba tak trápili!"

„Nemám ti co odpouštět, jen jsem šťastný, že to cítíš stejně jako já. Nevím, jak dlouho bych to ještě vydržel se zdravým rozumem, mamka měla pravdu, jsem na tobě až nezdravě závislý, ale já svým citům nedokázal poručit..." Další neposlušné slzy mi skanuly z očí.

„Neplač, hlavně neplač, Erenku, jsem na tom stejně, a teď pojď, projdeme se, musím jít ještě dnes do Santa Maria. Jsou Vánoce a já mám ještě odehrát půlnoční..."

„Můžu jít s tebou?" zeptal jsem se plaše, protože jsem se bál, že mě pošle domů.

„Samozřejmě, jen tě snažně prosím, chovej se v chrámu ke mně jako ke kamarádovi, náš vztah by se tam nemusel setkat s pochopením," zadíval se na mě zoufale.

„Ale jistě, to chápu," přikývl jsem a vzal ho ruku. „Ale teď... teď si ještě můžeme chvilku užívat vzájemné blízkosti."

Políbil jsem ho opět a přitáhl do pevného objetí. Nemohl jsem se jej nabažit, po tak dlouhé době... Jeho rty, sladké jako stévie a měkké, jemné, chutné jako ta nejzralejší červnová jahoda. Díval se na mě svými světlými studánkami a já se v nich pod tíhou pohledu a toho polibku doslova utápěl.

Připadal jsem si, jako by se svět změnil v ráj, když jsem objímal jeho drobné tělo a cítil stále stejnou vůni santalového dřeva. Vůně dokáže vyvolat tolik vzpomínek...

„Krásně voníš," zašeptal jsem mu do ramene.

„Cože?" nechápavě se na mě zadíval.

„Jen vzpomínky. Když jsi mě poprvé nechal poslouchat tvé hraní, prošel jsi kolem mě a já cítil přesně tuto vůni. Nechápal jsem tenkrát, jakýže to parfém používáš. Byl jsem z toho úplně v háji," pousmál jsem se nad vzpomínkou, která mi prolítla hlavou a měl jsem pocit, jako by to bylo včera.

Levi zůstal zmateně stát.

„Stále nechápu?"

„To nevadí, já ti to všechno jednou povykládám, budeš brečet smíchy, až ti řeknu, co všechno jsem si musel v tvé společnosti protrpět, abys nepoznal mé city k tobě," zasmál jsem se a vlepil mu pusu na líci.

„Pojď už, nebo to nestihneš!"

Viděl jsem, jak mu to všechno šrotuje v hlavě.

„Už jdu, promiň, já jsem pořád v šoku, musím zavolat Petře..." řekl šeptem.

Petra – to je ta určitě ta jeho holka. Sevřelo se mi srdce. Rozejde se s ní? Co když ne, co když je do ní za ten rok tak zamilovaný, že se jí nebude chtít vzdát? Co když dá přednost dívce, třeba už jen kvůli práci?