Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀UNDICI🍀

Přišli jsme do kavárny o malou chvilku později a Petra už tam byla. Přivítala nás svým okouzlujícím úsměvem a tradičně jsme se políbili na obě tváře. Koutkem oka jsem viděl, že Erenův už tak chladný výraz ještě více zmrzl. Vždyť dobře věděl, že toto je jen pozdrav mezi přáteli, i ve Francii jsme se takto zdravili. Doufal jsem tedy, že až Petru doopravdy pozná a sám se ujistí, že spolu opravdu nic nemáme, trochu se rozehřeje. Teď ale vypadal jako kus neústupného ledovce... Co si o něm Petra bude myslet?

„Ciao Levi," pozdravila.

„Ahoj Petro, tohle je můj přítel Eren Jaeger, chtěl bych tě požádat, zdali bychom nemohli mluvit francouzsky. Eren sice už docela obstojně rozumí, ale bude to pro něj příjemnější," poprosil jsem ji a pak se otočil na Erena, „a tohle je Petra Ral."

Eren viditelně neochotně přijal její drobnou ruku.

„Těší mě," řekl tak ledovým hlasem, jaký jsem od něj nikdy neslyšel.

Trochu jsem se zamračil, čehož si Eren nevšiml, protože stále propaloval Petru pichlavým pohledem. Ta nejspíš neviděla, že je něco špatně, anebo to nedávala najevo a stále se zářivě usmívala.

Objednali jsme si láhev Teroldega. Vtom mi zazvonil telefon.

Padre Tiziano – co mi může chtít?

Přijal jsem hovor a on mě poprosil, jestli bych se ještě nezastavil, jen na otočku, zkontrolovat nějaké zapomenuté faktury, prý se v tom nevyzná a že mě zdrží maximálně deset minut.

„Erene, Petro, je mi to trapné, ale musím na chvíli zajet do práce. Padre mi slíbil, že mě nezdrží, vydržíte tu půlhodinku beze mě?" zeptal jsem se omluvně.

Oba jen přikývli a mě přepadl pocit, že bych neměl ty dva nechávat spolu samotné. Rychle jsem jej zaplašil a jen pevně doufal, že za tu chvíli, co budu pryč, se ti dva nepoperou!

EREN

Když jsem ji uviděl, jak se na Leviho nezřízeně culí, bylo mi jasné, že ho chtěla jen pro sebe. Nepochyboval jsem o tom, že ho určitě sváděla celou dobu, co se znají.

Osten žárlivosti začal hlodat víc, než jsem uznával za zdravé, nicméně v tuto chvíli jsem si nemohl pomoci. Viděl jsem její úsměvy, její gesta, letmé dotyky, které vypadaly jako jen tak mimochodem, a měl jsem o jejích záměrech naprosto jasno.

Věděl jsem, že Italové mají tendence se často ostatních dotýkat, ale u ní to bylo jiné. Viděl jsem na ní, jak Leviho zbožňuje a nijak se tím netají. Netušil jsem, jestli to Levi věděl a jen to ignoroval, anebo neměl zdání, že ta ženština po něm pásla. Celkem věrohodně si před Levim hrála na mou kamarádku, sladce se mě vyptávala na školu a jiné nepodstatné věci, já jí ovšem odpovídal, pokud to šlo, jen jednoslovně anebo velmi neosobně a krátce.

Levimu se rozvibroval telefon a vzápětí se nám omluvil, že musí do práce.

A já tam zoufale nechtěl s tou fúrií zůstat sám. Než jsem se však stačil nějak ohradit a poprosit jej, jestli bych nemohl jet s ním, Levi nás ubezpečil, že do půlhodiny bude zpět.

Nechtěl jsem s ní sice zůstat, ale tu chvíli snad vydržím. Nehodlal jsem dělat nějaké scény, to by Levi nebyl moc nadšený a já mu nemínil před tou ženštinou dělat ostudu. To bych si moc nepomohl a ona by do něj mohla začít hučet, že jsem hysterický. A to bych fakt nerad. Zapřísáhl jsem se, že se před ní předvedu jako dokonalý přítel, který je tolerantní a Levimu oporou ve všech okolnostech.

Můj přítel odešel a my jsme chvíli seděli v dusivém, nepříjemném tichu. Nakonec mě má zvědavost donutila se jí zeptat na to, co mě tížilo.

„Co jste spolu měli? Za ten rok, co jsem s ním nebyl?"

„Víš co, Erene, já k tobě budu upřímná. Připouštím, že ze začátku jsem chtěla s Levim začít chodit. On o tobě mluvil neurčitě, jen jako o velké lásce, která skončila v Paříži. Neznala jsem váš příběh, Levi byl velmi skoupý na informace, neřekl mi ani, že byl kněz. Pak jsme ale jeli do Paříže na dovolenou. Potkal tam tvého doktora a ten moc mluvil. Levi byl dost v šoku, já ještě víc, ale dotáhl mě k Saint Eustache, který mi chtěl pravděpodobně ukázat a přiznat se. Jenže před kostelem jsi seděl ty a kreslil jsi. Netušila jsem, kdo jsi, pouze tušila, dle jeho pohledu, že jsi někdo pro něj důležitý. Tys potom rychle odešel, ale vytrousil jsi ten obrázek – už ti ho dal, že?"

Pouze jsem přikývl.

„Úplně se složil, když tu skicu uviděl. Ten večer mi všechno řekl, o tobě, o Jeanovi... Přísahám, že jsem jej přesvědčovala, aby za tebou šel. Nechtěl. Bál se a hned druhý den odletěl zpět do Florencie. On ti tohle všechno neříkal?" tázavě se na mě podívala.

„Ne, řekl jen, že jste byli spolu v Paříži a že mě viděl před Eustachem," vydechl jsem.

„Teď bych měla na tebe ale jednu otázku já. Nepochybuji o tom, že tě Levi miluje celým svým srdcem, ale jak je to s tebou? Není tvé srdíčko rozpolcené? Nemáš ty jednoho kluka v Paříži a Leviho tady?" zadívala se na mě pátravě a já měl pocit, že omdlím.

Jakého kluka v Paříži? Co si to vymýšlí? Má snad nějaký plán, jak Leviho ode mě odloudit nějakou lží?

„Cože?" hlesl jsem a cítil, že mě obchází střídavě horko a zima. Na čele se mi vyrazil pot a začalo se mi dělat černo před očima. Rychle jsem se napil vody, ale pramálo to pomohlo.

„Viděla jsem vás, v Paříži, jak jste se líbali! Rozešli jste se, nebo taháš oba dva za nos? Tak mi řekni, rozešli jste se?"

„Cože?" na nic jiného jsem se nezmohl. Nechápal jsem, co to tu vykládala, já se přece už dlouhé měsíce s nikým nelíbal. V hlavě mi to šrotovalo, zmatené myšlenky mi zaplavily hlavu a já cítil, že se každou chvíli složím.

„Od té doby, co znám Leviho, jsem s nikým nic neměl!" zařval jsem na ni.

„Ale já jsem vás viděla, tak mi, Erene, aspoň nelži! Já nedovolím, abys Levimu ublížil! Jestli ho miluješ, tak se s tím klukem okamžitě rozejdi, rozumíš! Já jsem mu tehdy nic neřekla, ale teď mu všechno povím! Nechci, abys ho tahal za nos. Chci po tobě, abys hned teď vzal telefon a poslal toho kluka k vodě!"

„Ale já..." už jsem nemohl nic, v hlavě mi hučelo, ruce se mi třásly a černo před očima nabíralo opravdovou čerň. Jestli se teď hned nezvednu a neodejdu, tak...