Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀OTTANTAQUATTRO🍀

ANGELO

Přiběhl nějaký neznámý doktor a začal se Erenovi věnovat. Ani jsem nedýchal a doktor se ke mně otočil.

„Rozrušil se nějak? Neměl deprese? Má hrozně vysoký tlak!"

Něco mu vpíchl a já viděl, že se Erenovo dýchání zklidňuje a nejspíš teď už jen spí a odpočívá.

„Rozrušil ho trochu jeho partner...," pověděl jsem potichu.

„Tak mu vyřiďte, ať si to odpustí, jestli o svého přítele nechce přijít!" řekl vyčítavě a se slovy, že se později on nebo doktor Smith ještě zastaví, odešel.

Vydechl jsem a přestal se třást.

Bude v pořádku! Jen nechápu, proč mu to Levi neřekl!

Zamyslel jsem se nad situací, jak bych se zachoval, kdybych v ní byl já. Chápal ho, neměl odvahu, možná ani příležitost mu to povědět...

Jak říct svému příteli, který přišel o zrak a doslova spadl hrobníkovi z lopaty, že kromě něj bude mít ještě dvě další děti a přítelkyni! Z toho by se sesypal i zdravý člověk, natožpak osoba, která věděla, že bude celý život odkázána na pomoc druhých. Chápal jsem, že neměl sílu mu to říct, ale takhle se to Eren nikdy dovědět neměl.

Nicméně stalo se, a teď by měl Levi co nejdříve Erena uklidnit a naznačit mu, jak si vlastně představuje budoucí život. Matně jsem si pamatoval, že se Levi zmiňoval o tom, že si Petra stejně děti odveze někam pryč a on je bude vídat nejspíš jen velmi zřídka... jenže to Eren nevěděl!

Kdo ví, co se mu honilo hlavou, než se zhroutil a já debil jsem mu ještě přiznal, že ty děti budou dvě!

Netušil jsem, jak dlouho jsem rozjímal nad tím, co mu povím, kdyby se vzbudil dřív, než se Levi vrátí. Bylo dost pravděpodobné, že se zdrží s Petrou a dětmi, takže já tady budu na všechno to vysvětlování sám. Ale musel jsem to zvládnout, dlužil jsem to Levimu za to, jak se o mě stará, ačkoliv by vůbec nemusel. Vypětím a stresem jsem zavřel oči a chvíli zaklimbal, když vtom jsem ucítil na svém rameni ruku.

„Angelo! Promiň, že tě budím, ale potřebuji s tebou na chvilku mluvit," zašeptal doktor Smith a pokynul mi směrem ke dveřím. Zkontroloval jsem ještě pohledem Erena, který klidně spal, tak jsem zvedl a odcházel za doktorem.

V kanceláři mi nabídl vodu a začal: „Angelo, Petra dnes u porodu zemřela, je mi to líto, selhalo jí srdce. Vím, že ty jsi ji moc neznal, ale Levi to neunesl a složil se. Musel jsem ho odvézt domů, takže dnes už nepřijde. Víš to jen ty, Erenovi tohle neříkej! Až se vzbudí, něco vymysli, proč u něj Levi není, asi by mu to nepřidalo."

Zíral jsem na něj s otevřenými ústy a vůbec nevěděl, co mám říct! Evidentně si nedělal legraci!

Ach můj Bože, jak se asi musí cítit Levi!

Jen jsem přikyvoval a nebyl jsem schopen žádných slov, až když skončil, napadlo mě, že se nezmínil o dětech.

„A miminka?" zeptal jsem se opatrně.

„Ty jsou v pořádku, malinké, ale zdravé, naštěstí!"

Oddychnul jsem si, tohle by už asi Levi nepřežil! Často o nich s úsměvem básnil a plánoval, co všechno s nimi bude provádět, pokud mu je Petra půjčí. Taky tvrdil, že o ně bude bojovat, jestli mu Petra odmítne je občas vídat. Zamyslel jsem se ale, jak vysvětlím Erenovi Leviho nepřítomnost. Doktor tvrdil, že asi nebude spát celou noc a nejspíš se vzbudí. Co mu mám navykládat? Nechtěl jsem mu lhát, neumím to, ale doktor Erwin měl pravdu, nemohl jsem mu říct, že se Levi zhroutil a není schopen si s ním promluvit.

Uvažoval jsem, že bude nejspíš na mně mu vysvětlit, že se nemusí obávat toho, že bude bydlet v domácnosti s dětmi a že na něj Levi čas bude mít a bude se mu věnovat, jak nejlépe to zvládne. Byl jsem si jistý, že by byl pro něj schopen udělat cokoliv, jen aby byl spokojený. Kolikrát jsem jej našel skoro spícího nad stránkami s pomůckami, které mají umožnit kvalitnější život lidem se ztrátou zraku.

„Ještě bych tě poprosil, dohlédni na Leviho, nevím, v jakém rozpoložení se nachází a nerad bych, aby provedl nějakou hloupost. Teď spí, doma jsem mu vpíchl silná sedativa, bude spát až do rána, ale pak ho zkus trochu hlídat, prosím!" přerušil ještě mé myšlenky doktor.

„Jistě, spolehněte se!"

S těmito slovy jsem se rozloučil a spěchal zpět za Erenem.

Otevřel jsem dveře, můj zrak padl na Erena a v té chvíli by se ve mně krve nedořezal. Stačil jsem jen zděšeně vykřiknout: „Erene, ne!!!"

EREN

Probral jsem se a první má myšlenka patřila Levimu.

Proč mi to neřekl? Copak měl dojem, že to přede mnou dokáže utajit? Jak si to vůbec představoval? A proč mi dával falešné naděje a přesvědčoval mě, že budeme spolu, když moc dobře věděl, že musí a zůstane s Petrou, protože s ní čekal dvě děti? Jestlipak už jsou na světě? Určitě zůstal s ní a s dětmi.

Stal se z něj otec a já mu jen přijel zkomplikovat život! Snad si vážně nemyslel, že se k němu, Petře a miminům nastěhuji?

Ale co se mnou bude? Dovedu já si vůbec představit život bez něj? Vím, vím, tvrdil jsem, že to zvládnu bez něj, že se nechci upínat na jeho pomoc, ale teď když vím, že jsem jej definitivně ztratil, se cítím tak zoufalý, tak opuštěný a podvedený tím, že mi to neřekl! Můj život nestojí za nic, ani za zlámanou grešli! Všem jenom přidělávám starosti, tak proč tu zůstat? Slepý a nemohoucí!

„Levi?" zkusil jsem, jestli přece jen nesedí potichu u mé postele a nečeká, až se probudím. Nic se neozvalo. Byl jsem naivní, když jsem si myslel, že by snad odešel od svých čerstvě narozených dětí za mnou. Nikdo tu se mnou nebyl, proč by taky – s mrzákem, který už nikdy neuvidí!

Měl bych to ukončit, co s takovým životem, všichni se teď o mě starají jen proto, že jsem nemohoucí, protože by jim jejich svědomí nedalo mě nechat jen tak. Jen starosti se mnou mají.

Pomalu jsem slezl z postele a pokoušel se určit, kde je okno, obešel jsem podél zdi celý pokoj, až jsem na něj narazil. Otevřel jsem ho a nadechl se jarního svěžího vzduchu. Sedě na parapetu jsem si představoval svou smrt.

Poletím jen chvíli, zemská přitažlivost udělá své, a pak – pak už budou všichni mít jen jednu starost, a to můj pohřeb. Vydechl jsem a pomalu pouštěl parapetní desku.

„Erene!" Angelův hlas mě nezastavil a já se odrazil a skočil.