Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀SETTANTATRE🍀

Jednou, když už jsem spěchal ze školy na parkoviště k mému autu, abych mohl jet co nejrychleji za Erenem, slyšel jsem za sebou kroky a volání mého jména.

Nechtěl jsem s nikým mluvit, už mě unavovalo studentům stále vysvětlovat, že jsem v pořádku a že se nic neděje. Nic jim do toho nebylo, a pokud jsem si zastal svou práci, tak jim mohlo být jedno, že jsem vypadal na zhroucení, a kromě školních věcí jsem nechtěl nic řešit ani podnikat.

„Pane Ackermane, počkejte prosím!"

„Ach Mário, to jsi ty? Ty jsi snad poslední, kdo se mě ještě nezeptal, co se stalo. Nic se nestalo a vyřiď všem, ať už se mě na nic neptají!"

„Já vím, co se stalo," posmutněl. „Moje matka pracuje v nemocnici. Vím, že váš přítel tam leží..." sklonil hlavu.

„Ano? Proč to neví ještě všichni ostatní?" zeptal jsem se jízlivě. Toho kluka si pamatuji jako drbnu fakulty, která poví i to, co neví.

„Protože po událostech, kdy jsem ublížil svými drby a lži jistému člověku, už si dávám velký pozor, co vypustím z úst. Zvlášť vůči vám, kterému vděčím za to, že tady mohu i nadále studovat. A to jsem vám vlastně ani nepoděkoval. Děkuji mockrát za všechno, co jste pro mě udělal i přesto, jak jsem vám já svou lží ublížil. Jsem vám opravdu vděčný a vážím si vás. Chci vám říct, že pokud byste jakkoliv potřeboval pomoct a já měl tu možnost, obraťte se na mě. Dlužím vám toho mnoho."

„Myslím, že mi nemůžeš s ničím pomoct, ale tohle nebylo to, co jsi mi chtěl říct, je to tak?"

„Kromě toho, že jsem vám chtěl sdělit svůj vděk a říct slova díků, myslel jsem... nevím... prostě si myslím, že byste možná chtěl vědět, co je s Enriquem. Vím, říkal jste, že už o něm nikdy slyšet nechcete, ale tohle, co udělal, je vážné. No já nevím, třeba byste mu dokázal nějak pomoct."

Byl tak nejistý, že ke konci začal koktat.

„Pomoci? Jak já bych mu mohl pomoct? Je to spratek a nikdy už ho nechci vidět, natož mu pomáhat!" zlobil jsem se a zamračil se na něj.

Sklopil zrak, a když viděl, že má možnost dál mluvit, využil toho.

„Enrique po tom všem, co stalo, se už nikde na školu nedostal, otec ho po zaplacení všech jeho dluhů, tedy těch vůči vám, vyhodil s tím, že – teď mi promiňte to slovo, že buzeranta doma mít nebude a ať táhne. On se pak pokusil o sebevraždu... napsal dopis na rozloučenou adresovaný vám, no a teď, teď ho šoupli do blázince..."

Stál jsem tam jako opařený a jen na něj zděšeně zíral. Pak jsem začal kroutit hlavou a pomalu od něj odstupoval, jako by mě chtěl uhodit. V podstatě jsem to tak cítil. Touto informací mi dal psychickou facku.

„Ne, nechci už dál nic slyšet, už o něm nechci mluvit, nikdy! Jak bych mu mohl pomoct? Řekni? Nijak!"

„Ale ten dopis... mám ho u sebe, on o tom neví, možná byste si ho měl přečíst."

„Ne, nechci číst jeho dopis a nechci o něm slyšet! Je mi líto, že takhle dopadl, ale já už s tím nemám nic společného, nic! Rozumíš? Já mu nijak nemůžu pomoct!" byl jsem zoufalý a vyděšený.

„Dobře, ale ten dopis patří vám, tak si ho vezměte a klidně ho někam vyhoďte, ale... nic... promiňte, já jsem vás nechtěl rozrušit, vím, že už tak toho máte naloženo dost... Prostě jsem cítil, že byste to měl vědět..." vtiskl mi do dlaně složený kus papíru a rychle odcházel.

Vyděšeně jsem ještě chvíli stál a hleděl na zmačkaný papír, který mě v ruce přímo pálil. Hned vedle mě byl odpadkový koš a měl jsem nutkání s ním okamžitě do něj švihnout. V poslední chvíli jsem si to ale rozmyslel a strčil jsem jej do kapsy a dál rozrušeně pokračoval v cestě na parkoviště.

Zrychlil jsem, vzpomněl jsem si totiž, že mě na nádraží čeká Angelo, který opět přijel za Erenem. Už jsem na něj nežárlil a bylo mi docela toho kluka líto. Tak moc by chtěl být Erenovi každý den na blízku. Po dlouhé době mi přiznal své city k Erenovi, a ještě se mi omlouval. Řekl mi všechno, co se stalo za tu dobu, kdy žil Eren na Molvenu, a já mu za jeho upřímnost dovolil jej navštěvovat.

Věděl jsem, jaké to je, když člověk někoho miluje a nemůže být s ním, a ačkoliv tohle byla nanejvýš zvláštní situace, prostě mi to připadlo správné. Za to všechno, jak se postaral o Erena, když byl nemocný, měl právo ho navštěvovat. To mi ovšem všechno povykládala jeho matka, když ho jednou přivezla.

Ač to bylo neuvěřitelné, stali se z nás kamarádi, kteří mají společnou nejen bolest a starost, ale i zálibu v klavírní hudbě.

„Ahoj Levi," usmál se hned, jak mě uviděl.

„Nazdar skrčku, nečekáš dlouho?" drobný úsměv jsem mu oplatil.

„Ne, v pořádku, Levi, já mám na tebe velkou prosbu!" sklonil hlavu.

„Co se stalo? Vykládej!" povzbudil jsem jej.

„Víš, já dneska nemám kde spát a nechci jet domů, protože zítra, však víš..." styděl se.

„Ano, zítra se budou pokoušet Erena probudit z umělého spánku a ty bys rád byl u toho, je to tak?"

„Ano! Myslíš, že bych mohl?"

„Jistěže, vždyť jsem ti to nabídl už dávno, co se tak hloupě ptáš?"

„Děkuji! Teď chápu, proč tě Eren tak zbožňuje, jsi hrozně hodný člověk, každý jiný by mě s mou náklonností k Erenovi dávno rozbil držku, ale ty... děkuji ještě jednou!"

Zamrmlal jsem si pod nosem něco o spratcích a kněžích se svatozáří nad hlavou, ale dál už jsme jeli mlčky, každý ponořený ve svých myšlenkách na Erena a na to, aby se zítra probral a my mohli opět pohlédnout do jeho nádherných velikých oceánových očí.