„Není," vydechl jsem, „těsně před Florencií měl těžkou autonehodu. Neptej se mě, co mu je, já to sám ještě nevím. Doktor mě poprosil, ať zjistím co nejrychleji, jakou nemoc v poslední době prodělal..."
Opět jsem polykal slzy, které jsem se snažil potlačit. Před ním jsem přece nemohl plakat.
Stále ještě jsem netušil, jaký vztah k Erenovi má. To, co mi vykládal, nemusela být pravda.
„Měl klíšťovou encefalitidu, je to měsíc, kdy jsme ho s mamkou odvezli do nemocnice v Mezzolombardu s vysokými teplotami..." hlesl.
„Zajdu to hned říct doktorovi..."
„Prosím, zavolejte mi, jak na tom je..." prosil ještě zoufalý hlas na druhé straně a tím mě přesvědčil, že jeho přízeň je opravdová.
„Zavolám..." slíbil jsem.
Doktor mi vyjmenoval vše, čím si nyní Eren prochází, a já už jej v půlce přestal poslouchat. Asi bych se zbláznil – všechny ty medicínské termíny, jimž jsem stejně nerozuměl, a které mě ještě víc děsily. Pochopil jsem z jeho řeči, že má spoustu zlomenin, včetně obratlů, načež když viděl můj vyděšený výraz, rychle konstatoval, že je sešroubovali a mícha porušená není, krvácení do dutiny břišní, které také úspěšně zastavili, ale nejvážnější je prasklá lebka a krvácení do mozku, a pak jsem zaslechl jen konec.
Stáli nad ním všichni andělé, a ještě to možná nebude stačit...
„Může umřít?" zeptal jsem se se slzami v očích.
„Musíme čekat, nyní je v umělém spánku a jeho krvácení do mozku je natolik masivní, že není vyloučeno, že to nezvládne, a když už, tak mohou zůstat trvalé následky, ta prodělaná nemoc tomu také nepřidává. Kdyby byl v kondici s dobrou imunitou, snad..." povzdychl.
„Můžu za ním?" podíval jsem se na něj s úpěnlivou žádostí.
„Pojďte, na chvíli..."
Oblékl mě do nemocničního hávu a vstoupili jsme do pokoje plného přístrojů, které monitorovaly Erenův stav.
Uviděl jsem ho. Bledý obličej zakrytý dýchací maskou, hlavu celou zabalenou v obvazech, všude plno hadiček...
Sesunul jsem se na první židli, kterou jsem našel. Nohy mi vypověděly službu a oči se mi opět zalily slzami.
„Erene," zašeptal jsem, knedlík v krku mi nedovoloval mluvit více.
Doktor jej kontroloval a sestřička vyměňovala infuze.
„Pane Ackermane, deset minut, ne víc!" podíval se na mě doktor přísně.
Pokýval jsem hlavou, že rozumím, a hned jak se za ním zavřely dveře, přišel jsem na třesoucích se nohách k jeho posteli.
„Erene, prosím tě, ty to musíš zvládnout. Takhle to přece nemůže skončit! Slyšíš mě, už budu napořád s tebou, jen to prosím nevzdávej! Já tě nikdy neopustím!"
Vzal jsem opatrně jeho ruku do své a smáčel ji svými slzami. „Nesmíš umřít! Miluji tě, rozumíš! Nesmíš mě tady nechat samotného!"
Deset minut uběhlo rychle a sestra mě přišla vyhodit. Odcházel jsem z pokoje jako spráskaný pes a byl jsem rád, že mě nohy vůbec unesou. Zoufalství se mi neodbytně usadilo v duši a já slíbil, že se budu každý den modlit, ačkoliv Bůh zase dokazuje, jak moc mě nemá rád, když dopustil, aby se tohle Erenovi stalo.
Copak nám dvěma opravdu nebylo souzeno být spolu?
Doktor přislíbil, že zítra mě zase k Erenovi pustí a že mi zavolá při jakékoliv změně jeho stavu.
Seděl jsem v autě a přemlouval své třesoucí se ruce, ať se uklidní a mohu odjet. Chtěl jsem být doma, sám, abych mohl svou bolest pustit naplno ven.
Doma jsem opět nechal potoky slz vytékat z mých očí, mé srdce bylo tak stažené bolestí, že jsem měl pocit, že další nádech už nezvládne. Pořád jsem si opakoval – Proč? Proč zrovna on?
Po dlouhých hodinách pláče jsem vysílením usnul.
Brzy ráno mě probudil zvonek.
Nechci s nikým mluvit, neotevírám!
Stejně jsem se cítil tak vyčerpaný, že bych nedokázal ani ke dveřím dojít.
Jaký byl dneska den? Středa? Čtvrtek? Bylo to jedno. Uvědomil jsem si, že musím do práce. Ale ne, přece jsem měl dovolenou, v sobotu se žením.
Vytřeštil jsem oči.
Já jsem na to zapomněl! Vždyť já nemůžu! Nemůžu se ženit! V tomhle stavu? A Eren... je tady!
Přijel za mnou, řekl mi to ten kluk. Věděl jsem, že tu svatbu musím zrušit, bylo mi jedno, co si všichni kolem mě budou myslet! Bylo mi všechno jedno, v mé mysli byl teď jen Eren a modlitby, aby se uzdravil.
Musí se uzdravit, musí se probrat! On mi nesmí umřít!
Vyštrachal jsem z lékárničky zbytek antidepresiv, které jsem přestal jíst v době, kdy se můj život na malou chvíli otočil správným směrem. Třesoucí se rukou jsem zapil prášky. Věděl jsem, že teď mě čekají povinnosti, které musím splnit. Zavolat Carle...
Probůh, vždyť ona to ještě neví!
Slíbil jsem, že zavolám i tomu klukovi – Andělovi – měl právo to vědět, ač jsem na něj příšerně žárlil. A nejhorší telefonát mě čekal s Petrou. Musel jsem ji nějak přesvědčit, aby tu svatbu zrušila, nemohl jsem se oženit, nemohl ani kvůli těm dvěma dětem.
Ježíši, ty děti!
Cítil jsem se jako mezi dvěma mlýnskými koly, ale Eren byl teď nejdůležitější, ač jsem se cítil jako největší sobec, a tím jsem taky byl. Eren pro mě v tuto chvíli znamenal všechno. O děti se později, až se narodí, taky postarám, i o Petru, ale vzít jsem si ji nemohl a doufal jsem, že mě pochopí. Nechtěl jsem jí dělat starosti a dobře jsem věděl, že potřebuje klid.
Co mám dělat? Já už nemůžu!
Vzal jsem svůj telefon, včera v nemocnici jsem vypnul zvonění – dvacet nepřijatých hovorů. Z fakulty, od Petry, od Marcela i od Padre Tiziana. Nechtěl jsem tomu věřit, to už snad všichni věděli, co se stalo? Ignoroval jsem je všechny a vytočil číslo Carly.
Nedokázal jsem po telefonu vyděšenou Carlu uklidnit, nakonec i já jsem potřeboval neustále uklidňovat, abych se z pocitu, že Eren možná v nemocnici umírá, nezbláznil.
Stihla mi ale mezi usedavým pláčem sdělit, že s Grishou sednou na letadlo a co nejdříve přiletí.
Chvíli jsem se vydýchával z náročného rozhovoru, a nakonec vytočil číslo na toho Erenova kamaráda.
Stále jsem nevěděl, jak se jmenuje a kde vlastně bydlí. Jestli Eren bydlel s ním? Třeba jako spolubydlící, možná spolu pracovali a Eren ho mimo jiné učil na klavír. Nikdy bych do něj neřekl, že se dá na dráhu pedagoga.
No to muselo dopadnout... Malinko jsem se pousmál nad představou, že by mohl někoho peskovat u klavíru. Poté jsem si ale povzdychl, když se má myšlenka opět stočila k Erenovi spícímu na lůžku v nemocnici.
„Ahoj neznámý, tady Levi, volám, jak jsem slíbil."
„Pane Ackermane, jmenuji se Angelo, promiňte, že jsem se nepředstavil už v našem prvním telefonátu..."
„Ach tak – Angelo..."
Jaký blázen jsem byl, a moje žárlivost a bolest mi zatemnila mozek...
Vždyť on se tak jmenuje...
ČTEŠ
Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚
Hayran KurguPo dlouhých dvanácti měsících se Eren konečně ocitl v Leviho náručí tak, jak o tom oba snili. Levi si připustil, že je možné, aby ho nyní již skoro osmnáctiletý Eren mohl milovat, i přestože je dělí propast věková, sociální i vzdálenost více jak tis...