Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀VENTICINQUE🍀25.

EREN

Vyděšeně jsem se podíval na dveře koupelny, do kterých zapadl Levi. Tušil jsem, že je z návštěvy matky dost nervózní, ale teď vypadal, že se složí. Řekl jsem si, že mu nechám soukromí a raději ve zkratce vysvětlím matce pár detailů, které jsem jí měl sdělit dávno. Jako třeba to, že Levi už není kněz. Měl jsem dojem, že to mamka ví, že je s Levim v telefonickém spojení. Netušil jsem, proč jsem si to myslel, ale jak vidno, nejspíš spolu nemluvili celou tu dobu, co od něj přijela z Itálie tenkrát o Vánocích.

„Mami, miluji ho celým svým srdcem a miluji ho od první chvíle, co jsem jej uviděl stát na kůru v kostele, omlouvám se tímto i tobě, že jsem se tenkrát zamiloval do kněze, ale bylo to tak silné, že jsem se tomu nemohl a ani nechtěl bránit. Neřekl jsem mu to celou dobu, co jsem u něj v Eustachu bydlel. On to ze mě ale asi nějak vycítil a začal ke mně cítit totéž... Pak ale přišly ty Vánoce, on odjel a já jsem se zhroutil, teď už víš proč, miloval jsem ho, strašně, k zoufání a nemohl jsem se ho ani dotknout, ale když mi zmizel ze života, bylo to ještě horší. Ty víš, jak jsem se hroutil. Pak jsem ho díky odkazu na internetu minulé Vánoce našel a odjel za ním. Neřekl jsem ti tenkrát, kam jedu, protože jsem se bál, že ho budeš varovat, když jsi mi tak zarputile bránila sdělit jeho adresu. Tam jsme se dali dohromady, všechno jsme si vyjasnili. Vím, že to zní neuvěřitelně, ale mami... on je největší moje štěstí, které mě mohlo potkat!"

„Přeju ti to, zlatíčko, jsem ráda, že zrovna Levi je tvůj partner, je rozumný a má na tebe dobrý vliv – vždycky měl."

„Ano, já vím a věř, že si toho vážím, nebýt jeho, nejspíš už čichám ke kytkám zespodu. Mami, vím, že dlouho bych to nedal – psychicky, ale on... ach mami, vážně ho zbožňuju od první chvíle! Jsem tak šťastný, že ti to konečně můžu říct a že jsi to vzala tak dobře..."

V tu chvíli se z koupelny vynořil pobledlý Levi. Mamka ho popadla do náručí a ujistila, že nám naši lásku přeje a nebude jí nikterak bránit. Viděl jsem na jeho obličeji, jak hrozně moc se mu ulevilo. Měl jsem tuto návštěvu odložit na později, už tak toho stresu na něj bylo v poslední době moc, ale copak jsem tušil, že ho to tak sebere? Jeho obavy, že nás matka odsoudí, byly zbytečné, říkal jsem mu to, ale chápal jsem, že v posledních dnech zažil tolik odmítavých postojů, že měl strach i v případě mé matky.

Na jeho uvolněné tváři se objevil unavený úsměv.

Matce jsem vyprávěl celý můj příběh dopodrobna tak, jak ho chtěla slyšet, a naše vyprávění se protáhlo dlouho do noci. Nakonec jsem jí roztáhl gauč a sám se šel přitulit k Levimu. Přece jen, pár hodin bych měl pospat, ráno musím do školy.

LEVI

Vzbudilo mě slabé šustění v pokoji.

„Erene?" zamumlal jsem ospale. „Kolik je hodin?"

„Půl sedmé, já musím do školy, ale ty ještě spi!"

„Proč jsi mě nevzbudil, snad jsi Carlu nenechal jet v noci samotnou!" zabručel jsem podrážděně a Eren se jen smál.

„Nenechal, ustlal jsem jí v obýváku, taky ještě spí. Jestli budeš tak hodný, hoď ji domů, až se nasnídáte. Spal jsi tak tvrdě, neměl jsem to srdce tě budit, a kromě toho jsme si vykládali dlouho do noci. A nemusíš mít obavy, mamka nám to přeje a fandí nám, měl jsi ji vidět, jak se tvářila, když jsem jí to všechno pověděl – říkala, že by podle nás mohli natočit telenovelu," zvonivě se zasmál a já jen skučel do polštáře. „Jo, nekonečnou!"

„Neboj, to nejhorší už máme za sebou!"

„Nejsem si jist, pořád je tu tvůj otec, roztrhá mě jako hada, až se to dozví!"

„Mého otce neřeš, ten není důležitý, a spi ještě, je brzy a ty máš co dospávat," řekl starostlivě, políbil mě a zmizel za dveřmi. Úlevně jsem se svalil zpět do peřin a zkoušel jsem znovu usnout. Už se mi to ale nepodařilo. Uvědomil jsem si, že jsem spal skoro dvanáct hodin, to se mi nikdy nestalo. Cítil jsem se ale opravdu odpočinutý, plný energie a s pocitem úlevy a štěstí, že aspoň Carla nás podporuje, jsem se vydal do kuchyně udělat nějakou snídani.

Po jídle jsem Carlu odvezl domů a přemýšlel, co s časem. Když už jsem byl v centru, mohl bych se podívat za Otcem Farlanem do Saint Eustache.

Táhlo mě to tam, stýskalo se mi. Nepůsobil jsem tam sice dlouho, přesto mi to místo, snad i proto, že jsem tam nalezl svou lásku, přirostlo k srdci. Stejně jako Otec Farlan.

Naposledy jsem tam byl, když jsem si balil věci - zdá se to tak dlouho, jako by proběhly celé věky.

V létě jsem měl sice možnost ho z dálky obdivovat, ale dovnitř jsme tenkrát nedošli.

Tušil jsem, že uvnitř najdu Otce Farlana, mohl bych jej požádat, jestli by mi nedovolil na chvíli zasednout za varhany. V tu chvíli mi z nadšení začalo bít rychleji srdce, možná si ukradnu chvíli, kdy si budu moct zahrát. O můj bože, ještě to nebyl ani týden a já už jsem zničený, jako kdyby mi vzali drogu. Tak moc mi to chybělo. Vlastně jsem si ještě plně neuvědomil, že na varhany si zahraji už jen velmi zřídka, pokud vůbec kdy. Co když už i Otec Farlan věděl o mé sexuální orientaci a zlobí se na mě. Měl bych to zjistit.

Měl bych si začít zvykat na to, že mě budou z kostelů vyhazovat jako prašivého psa. Nikdy bych nevěřil, že to takto může skončit, ale Eren je pro mě mnohem důležitější než cokoliv jiného.

S těmito úvahami jsem zaparkoval před Eustachem.

S tlukoucím srdcem a dětským nadšením jsem vešel do kostela. Obestřel mě chlad a typická vůně kadidla. Pohledem na zdobený interiér kostela se ve mně probudily tisíce vzpomínek. S posvátnou úctou jsem procházel mezi lavicemi a upínal zrak vzhůru na stovky píšťal mých milovaných varhan. Bodlo mě u srdce. Už nebyly moje, tak moc jsem záviděl varhaníkovi, který je může den co den rozeznít. Poklekl jsem před oltářem, za kterým se vypínal vysoký kříž s ukřižovaným Kristem, a začal se modlit. Posléze i Bohu vyčítat, proč je tak krutý k lidem, kteří netíhnou k opačnému pohlaví, proč jemu, který mu byl od dětství oddaný, zavírá dveře kostelů...

Uvnitř nebyl žádný věřící, ale ze zákristie jsem uslyšel tlumené hlasy.

„Levi?" jemný hlas Otce Farlana mě vytrhl z rozjímání.

„Jsi to ty? Co tady děláš? Tak rád tě vidím, ty kluku jeden, mohl ses aspoň ozvat, taková doba!" láteřil a smál se na mě. Poplácal mě po zádech, „pojď za námi, je tu někdo, s kým se jistě rád uvidíš!" poukazoval nadšeně.

V tom ze zákristie vyšla osoba a ve mně by se krve nedořezal...