Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀SETTANTADUE🍀

Po mé opět dlouhé litanii, čím vším si Eren nyní prochází, mě ujistil, že s ním opravdu nic neměl a že by mi rád jejich vztah vysvětlil osobně, že by mě rád poznal, a hlavně by rád byl na chvíli s Erenem. Mezi vzlyky mi vysvětloval a ujišťoval mě, že v tom opravdu není nic jiného než kamarádství a přízeň. Cítil jsem z jeho slov, že Erena miluje, a nevěřil jsem mu, nicméně jeho příjezd jsem mu odsouhlasil.

Chtěl jsem poznat svého potenciálního soka – toť mé sobectví a neskutečná žárlivost. Ale bylo docela dobře možné, že by mohl Erenovi nějak pomoct, když u něj bude.

Nemohl jsem tušit, jestli už nemá k němu mnohem blíž než já a nemohl by mu nějak víc pomoci. Vlna žárlivosti mnou opět projela a já se musel posadit a vydýchat se. Možná jsem ho sem neměl zvát.

Nebyl jsem si jistý, jestli zvládnu další telefonát, ale věděl jsem, že musím co nejdříve kontaktovat Petru, ať se postará o zrušení naší svatby. Na tohle už jsem neměl sílu a déle to odkládat také nemohu.

Petra seděla naproti mně jako hromádka neštěstí, poslouchala má slova a zkoušela neplakat.

Já to zkoušel taky a ujišťoval jsem ji, že se o ni i o děti postarám, ať se stane cokoliv, ale svatba teď z mé strany nepřichází v úvahu.

Chvíli seděla a útrpně se na mě dívala, poté setřela slzy a chladně se mě zeptala na Erenův stav. Byla na mě naštvaná a já jsem se jí nedivil, ale copak mně mohl někdo vyčítat, že v tomhle stavu nejsem schopen se oženit?

Hned jak jsem jí ve zkratce sdělil, jak to s Erenem je, zvedla se a řekla: „Půjdu zrušit svatbu a od tebe Levi nic nechci, teď ani potom. Až porodím, odjedu i s dětmi k tetě a strýci do Assisi. Už dávno mi nabízeli, že se k nim můžu odstěhovat. Mají obrovský dům a velké plantáže olivovníků..."

Vyděšeně jsem se na ni podíval.

„A-ale to nemůžeš, jsou to i moje děti, nemůžeš mi je jen tak odvézt."

„Poslouchej, Levi, můžeš je vidět kdykoliv, můžeš za nimi přijet, nikdo tě nevyhodí, ale nechtěj po mně, abych zůstala tady a dívala se, jak jsi šťastný s Erenem. To já už nemůžu, nezvládnu to. Jak jako budeme žít? Dva tatínci a já, ve trojici plus děti? Nebo jak si to představuješ? Že si budeš chodit pro děti spolu s Erenem a v parku si budete hrát na šťastnou rodinku? Chápeš ty taky trochu mě? Pochopils mě někdy? Jak moc mě bolelo, když za tebou Eren přijel, jak jste byli šťastní, ale tolerovala jsem to, celou dobu jsem věděla, že jsi s ním šťastný a byla jsem s tím tak nějak smířená, i když to strašně bolelo. Přála jsem vám to, protože jsi byl šťastný. Jenže teď, teď už je to na mě moc..." Skoro na mě řvala a slzy jí tekly z očí proudem.

„A-ale já to takhle nechci, nechci o tebe a o děti přijít..." šeptl jsem vyděšeně a vstřebával jsem její slova. To bylo poprvé, co na mě zvýšila hlas.

„Tak si ale, sakra, vyber! Jednou se Eren uzdraví a já se zase budu trápit pohledem na vás, já už to nezvládnu!"

„Ale..." zkoušel jsem najít slova.

„Mlč už, Levi, budu tady stejně ještě do porodu, mám tu dobrého lékaře a chci rodit v této nemocnici, ale pak se seberu a odjedu, a teď mě omluv, musím jít zrušit naši svatbu." Třískla dveřmi, až jsem nadskočil.

„Do hajzlu! Do hajzlu!" vzal jsem hrnek s čajem a mrsknul jím o bílou zeď. Šálek se roztříštil na stovky malých střepů. V tu chvíli jsem svého činu zalitoval, nikdy jsem takový nervák nebyl, to zoufalství si vybíralo svou daň. Musel jsem se uklidnit. Musel jsem za Petrou zajít, ona se tak nesměla nervovat. Co by na to řekly děti?

Bože, já jsem ale kretén! Co mám dělat? Já nemůžu Erena jen tak opustit, to nejde! Ale ona a mé děti?

Proč jsem si naivně myslel, že opět sklopí hlavu a bude mě a Erena respektovat? Doufal jsem, že si to třeba ještě rozmyslí! Ne, věděl jsem, že ne, pochopil jsem ji. Já jsem jí dal naději po všech těch měsících, a teď? To by nikdo nevydržel.

Sklopil jsem hlavu a byl rád, že jsem sám. V koupelně jsem si umyl tvář ledovou vodou a zadíval se na sebe do zrcadla. Jako by se na mě díval cizí člověk – rozcuchané vlasy, dvoudenní strniště a obrovské kruhy pod očima rudýma od věčného pláče.

Měl bych se najíst, od včerejšího rána jsem nic do sebe nedostal, ale můj žaludek byl stažený natolik, že nebyl schopen nic přijmout.

Jenže já jsem teď musel být silný, musel jsem tu být pro Erena. Kdyby se probral, nemůže u své postele najít trosku, která není schopná stát na vlastních nohou. Kromě toho přijede Carla a ten Angelo, oba nejspíš už dnes večer. Měl bych trochu uklidit... Zadíval jsem se na střepy od hrníčku, které se stále válely na podlaze.

Po nejnutnějším úklidu jsem na sebe hodil bundu a šel ke Kočkám. Najednou mě čtyři stěny mého bytu začaly svírat a já věděl, že tam dlouho nevydržím. Netušil jsem, jestli tam Petra byla, ale i Marcelo by měl vědět, co se stalo.

„Ježkovy voči, Levi! Vypadáš strašně!" zhrozil se nade mnou Marcelo. Jako bych to sám nevěděl.

„Jsem si toho vědomý," hlesl jsem.

„A to se chceš ženit? Co se stalo?" vyzvídal. Takže Petra tu nebyla.

„Eren!" vydechl jsem.

„Co je s ním, přijel? Levi, co se stalo? Tak mluv!"

„Je v nemocnici, měl autonehodu!" opět jsem musel vysvětlovat již dávno naučená slova o tom, co všechno Erenovi bylo. Slzy mi už dávno došly a vykládal jsem mu to jako studentům novou látku, bez emocí, věcně. Ovšem Marcelo mě znal a věděl, že ve mně zuřilo zoufalství, a proto obešel bar a stáhl si mě do náručí.

„Věděl jsem, že přijede, sám jsem jej přemluvil a teď si to budu vyčítat. Nevěděl jsem, že byl nemocný a že vůbec nemá vylézat z postele!" přemýšlel zoufale.

„Co si budeš vyčítat? Vždyť ty za nic nemůžeš, a kromě toho, nebyla to Erenova chyba, to ten kamioňák usnul, aspoň tak mi to říkali! Ale řekni, ty jsi s ním mluvil?" podivil jsem se.

„Ano, volal mi. Řekl jsem mu, že se ženíš, to jej nejspíš přesvědčilo, že musí za tebou přijet. Promiň, Levi, takhle jsem to přece nechtěl!"

„Ale Marcelo, prosím tě, výčitky nejsou na místě, teď jen... modlím se, aby se probral a byl v pořádku."

Opět se slzy dostaly na povrch.

„Bude to dobré, Levi, uvidíš, on se z toho dostane a zase budete spolu šťastní!" uklidňoval mě.

„Kéž bys měl pravdu. Nechtějí mě k němu moc pouštět, já... chtěl bych... strašně bych chtěl být s ním... a Petra mě opustila. Hned jak porodí, odjíždí pryč!" mluvil jsem zmateně všechny své smutky mezi vzlyky.

„Cože? Petra? Porodí?" vytřeštil oči Marcelo.

„Ach můj bože, ty to ještě vlastně nevíš. Petra čeká dvojčata – se mnou!" chytil jsem si hlavu do dlaní, nechtěl jsem vidět jeho vyčítavý výraz, kterým by mě mohl počastovat.

„Proto jsem přistoupil na tu svatbu," mumlal jsem ke dřevěnému pultu, protože Marcelovi jsem se bál podívat se do očí. Věděl jsem, že on má rád nejenom nás, ale i ji, a vůbec bych se nedivil, kdyby mi jednu vrazil.

Nevrazil, jen mi pozvedl bradu a podíval se do mých zaslzených očí.

„Chápu tě, Levi, kdysi jsem si musel projít podobným dilema," povzdechl. Chtěl jsem po něm, ať mi to povykládá, ale odbyl mě, že to nyní není důležité a nechce o tom mluvit. Ano, i náš Marcelo měl svá tajemství.

Carla si pronajala ve Florencii byt a celé dny trávila u Erenovy postele. Já se díky antidepresivům taky probral z letargie. V Santa Marii si mě Padre Tiziano nechal i přes brblání kardinála, že jsem se neoženil. Ty chvilky tam nahoře na kůru s mými varhanami mě držely hodně nad vodou. Na fakultě jsem studentům den co den smutně odvykládal učivo a s nikým se víc nebavil.

Jednou, když už jsem spěchal ze školy na parkoviště k mému autu, abych mohl jet co nejrychleji za Erenem, slyšel jsem za sebou kroky a volání mého jména.