Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀CENTOVENTINOVE🍀

„Potřebuji je na Erenovu operaci, prosím, vyslechněte mě, jste jediná jeho šance, aby na ten zákrok mohl jet a po dlouhých letech zase vidět. Chci je jen půjčit, vrátím vám je hned, jak splatím dům a banka bude ochotná mi dát další půjčku."

„Pojď dál, spratku!" zavrčel a já cítil, že mám skoro vyhráno. Kdyby nad tím aspoň nepřemýšlel, vyhodil by mě snad hned. Anebo mi chtěl dát nakládačku v soukromí domu? To mi přišlo přinejmenším směšné, vzhledem k jeho aktuální fyzické kondici. Vypadal opravdu sešle.

„Jak se má, nebo co dělá Eren, mi říkat nemusíš, vím o něm všechno. Chodím na jeho koncerty, vím, že vystudoval konzervatoř... Já mu ty peníze dám, ale mám podmínku...," řekl pevným hlasem, který se k jeho chatrnému stavu nějak moc nehodil.

„Jakou?" zeptal jsem se s nadějí. Udělám všechno, co řekne.

„Ty ho opustíš a on se nastěhuje sem za mnou. Chci ho doma!"

„Cože?" zamrkal jsem.

To je šílené! To nejde! Já ho nemůžu opustit, miluju ho stejně jako před dvaceti lety.

„Prostě něco vymysli, pohádejte se a pak ho vyhoď z domu, nebo já nevím, věřím, že na něco přijdeš, pokud chceš, aby můj syn viděl!"

„Vy jste šílený! To prostě neudělám!"

„Vážně? Vážně to pro něj neuděláš?" naklonil hlavu a upřeně mě pozoroval.

„A proč to děláte vy? Eren je se mnou šťastný, kdybyste mu zavolal, že se s ním chcete vídat, jistě by nebyl proti. Myslím, že tohle vaše nedorozumění se dá vysvětlit a vy se můžete usmířit."

„Ale já nechci syna buzeranta, chci svého syna! A chci ho doma! Když ho opustíš, stane se zase normální, nikomu už nebude nastrkovat zadek, bude to zase můj syn! Tak co?"

Byl jsem udivený, jak někdo může mít takto pokroucené myšlení. To si byl vážně tak jistý, že když jej opustím, stane se z něj heterosexuál? Že se mu začnou líbit holky? Byl starý a opuštěný a chtěl společnost. Přál si mít svého syna doma, toho syna, kterého si vysnil. Vyspělého, vystudovaného a velmi nadaného jak na jazyky, tak i na hudební nastroj. Vše, co po něm otec chtěl v pubertě, takový nyní byl. A toužil po tom, aby měl rád holky. Nejspíš měl opravdu dojem, že tahle naše láska byl jen omyl, a když bych tu nebyl já, jeho sexuální orientace by se změnila mávnutím kouzelného proutku.

„Tohle nedokážu," zakroutil jsem hlavou.

„Ale dokážeš, Levi, já vím, že ano. Ty totiž nejsi sobec, uděláš to pro něj, vzdáš se ho!"

Překvapilo mě, když mě oslovil jménem, a celá poslední věta mi přišla, jako by volal o pomoc, jako by mě prosil, abych mu vrátil syna, snad proto, aby tu nebyl sám...

Přemýšlel jsem nad tímto celé odpoledne. Nechtěl jsem se snížit k tomu, abych vyvolal nějakou umělou hádku. Nemohl jsem popřít, že se občas nepohádáme, ale nikdy to nedospělo až do té fáze, abychom byť jen přemýšleli nad tím, že bychom jeden druhého opustili, takže i tak to bylo nereálné. Rozhodl jsem se tedy, že mu vyklopím pravdu a bylo mi naprosto jasné, co si vyslechnu. Ale zapřísáhl jsem se, že jej musím donutit, aby ode mě odešel, i když mně to nejspíš vyrve srdce z těla.

„Ty ses opravdu pomátl, Levi! Ty si myslíš, že na tohle přistoupím? Ne, to nikdy neudělám!" vysmál se mi.

„Uděláš to! Lepší je pro tebe vidět, než trávit další život se stárnoucím chlapem a dvěma puberťáky. Jo vím, zažili jsme si fajn léta, ale ty jsi ještě mladý, máš život ještě před sebou a další tvůj život už bude se zrakem, i kdyby to mělo znamenat, že ho budeš žít beze mě, rozumíš?" řekl jsem rezolutně a viděl jsem, že jeho oči ztvrdly. Přestože neviděly, uměly promlouvat víc jak dobře.

„Ne, Levi, raději zůstanu slepý, ale s tebou! Nikdy nevyměním zrak za tebe. Nedokázal bych už bez tebe žít. K čemu potom prozření, když ztratím smysl života a tím pro mě stále jsi. Možná to bude znít neuvěřitelně, ale miluji tě stejně jako před dvaceti léty, tak mě pochop a nenuť mě, abych tě opustil. Nikdy na to nepřistoupím, rozumíš?! Tak se o tomto přestaňme bavit a hoďme tu hloupou nesmyslnou operaci, která by stejně nakonec nemusela vyjít, za hlavu!" chytil mě za ruku, přitáhl si mě do objetí a zašeptal do ucha: „Myslel jsem, že tohle víš, jsi moje oáza, moje všechno, můj život, kdybych tě někdy ztratil, i můj život by ztratil smysl, umřel bych, moje duše, moje srdce, to všechno by umřelo, jaký by byl smysl v tom, že by ze mě zůstala jen prázdná schránka?"

Tiskl jsem jej jako bych zrovna objevil ten největší poklad. Přesto jsem byl na jednu stranu zklamaný, na druhou jsem však cítil neskutečnou úlevu. Cítil jsem to stejně jako on, trápil bych se bez něj, nechtěl jsem si ani představit jak moc...

EREN

Netušil jsem, proč jsem přistoupil na to, že si půjdu sednout do restaurace a oslavit úspěch koncertu, na kterém jsme křtili další nahrané a hned po pár dnech velmi úspěšné cédéčko. Dávno už jsem nepil alkohol a dnešní moje nálada mi přišla poněkud pod psa. Levi do mě skoro celý měsíc hučel, ať si to rozmyslím, ať nezahazuju možnost zase vidět. Strašně mě to štvalo! Copak on neviděl, jak se tímto jeho přemlouváním trápím? Copak mě opravdu chtěl ze svého života vypudit? Ne, tomu jsem odmítal věřit. Věděl jsem, jak moc chtěl, aby se mi vrátil zrak a byl ochoten pro to udělat i to, že by se mě vzdal. Tohle jsem ale já odmítal připustit. Z mého rozjímání mě vytrhl známý hlas.

„Ahoj Erene!"

„Otče?" vstal jsem a chystal jsem se odejít, než ztropí nějakou scénu.

„Počkej, Erene! Nechci ti dělat ostudu nebo scény!"

„Cože?" Nechápal jsem, co ho to popadlo. Spadla mu snad na hlavu cihla, že se mu rozsvítilo a stal se z něj aspoň trochu člověk?

„Řekl ti Ackerman, co po něm a tobě chci?"

„Ano, řekl, a ty jistě se svou inteligencí tušíš, že jsem jej poslal s takovouto nabídkou do háje. Já ho nikdy neopustím, rozumíš? Nikdy! I když zůstanu slepý po zbytek života, ty, on ani nikdo jiný mě nedonutí změnit názor, takže se zase můžeš zvednout a odejít!"

Bylo mi z něj zle. Ne, spletl jsem se, nestal se z něj člověk, když po mně chce zaplatit takovou cenu za pár euro.