Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🔔EPILOG🔔

 

EPILOG

V taxíku Eren nejen, že koukal s nadšením na všechna známá místa, která neviděl tolik let, ale měl tolik entuziasmu, že začal plánovat.

„V jakých oblecích se budeme brát, Levi?"

„Hm, já nevím, v černých?" zabručel jsem unaveně. Na rozdíl ode mě se v letadle vyspal. Držel jsem ho v náručí, zatímco on sladce spinkal. Tudíž měl teď spoustu energie narozdíl ode mě.

„V černých ne! Černá je ta nejhnusnější a neokoukanější barva! Já bych navrhoval duhové, bylo by to originální!" řekl vážně a stiskl rty k sobě.

Vytřeštil jsem na něj oči a začínal jsem pochybovat o jeho zdravém rozumu. S návratem zraku se mu asi vrátily i puberťácké hormony, jinak jsem si to nedovedl vysvětlit.

„No tak to v žádném případě, vypadali bychom jako šašci, chápu, že černá barva je příliš usedlá, a rozumím, že to pro tebe byla jediná barva, kterou jsi za poslední léta viděl, ale tak navrhuji krémovou nebo bílou." Snažil jsem se jej usadit a vůbec jsem nepostřehl, že se mu koutky třesou, jak zadržuje smích. Při pohledu do mé vyděšené tváře to však nevydržel. Smál se mi, až se za břicho popadal, jak mě dostal.

„Ale stejně by to byla sranda! Ty, Levi, a ještě mě něco napadlo. Co kdybychom si adoptovali holčičku?" zadíval se mě tak zvláštně, že jsem v tuto chvíli nepochyboval, že tuhle otázku myslí vážně. Vyděšeně jsem se na něj podíval a při pomyšlení, že by všechny ty starosti měly začít znovu, se mi zatmělo před očima.

Ne, to nedám. Na to jsem už moc starý!

„Ty ses vážně zbláznil, že jo? Co ti to do těch kapaček dávali?"

„Ale Levi, jen o tom přemýšlej. Slib mi, že to aspoň promyslíš!" hučel do mě a s prosíkem upřel svá kotěcí očka do těch mých. Bože! Já mu nedokážu nic odmítnout. Stačilo jen nahlédnout do těch vidících studánek a byl jsem totálně ztracený. Netušil jsem, jak to dělá, že na mě takhle působí i po tolika letech.

„Dobře, budu o tom uvažovat... ale nic neslibuju, vždyť to je vážná věc, uvědomuješ si to!?" povzdychl jsem si.

„Samozřejmě! Zvládli jsme vychovat dva kluky najednou a neměli žádné zkušenosti. Teď bychom si vzali jednu hodnou malou holčičku a zkušenosti máme tak bohaté, že je to na knihu o tisíci stránkách. Zvládneme to, Levi! Nechci na tebe tlačit, ale myslím, že naše nynější štěstí by se mohlo ještě znásobit!"

„Dobře, dobře...," rezignoval jsem, a on spokojeně, že mě aspoň donutil nad tím přemýšlet, změnil téma.

„Kdy přijedou kluci z Assisi? Hrozně se na ně těším!"

„Volali, že přiletí večer kolem osmé, pojedu je vyzvednout na letiště, pojedeš se mnou?"

„No samozřejmě! Levi, jsem tak strašně šťastný!"

„To já taky," podíval jsem se na jeho oči, které klouzaly po městské zástavbě a pak se stočily na mě.

„Už jsem ti řekl, že jsi krásný chlap?" vydechl a obdivně mě pozoroval.

„Vzhledem k tomu, že mi už táhne na padesátku, bych o kráse moc nemluvil!" zamrmlal jsem, ale byl jsem polichocený. A unavený, stejně jako Aní. Ještě štěstí, že ji s námi pustili do letadla, nedovedl bych si představit, co by chuděrka dělala v nákladovém prostoru. Ale Eren měl na očích černé brýle, stále mu nedělalo dobře ostré slunce a Aní jsme schválně nechali postroj, takže nikdo neměl pochyby, že patří k Erenovi. Teď měla hlavičku položenou Erenovi na klíně a má hlava spočívala na jeho rameni. Začal zase přemýšlet o naší svatbě. Nikdo to ještě nevěděl, byl jsem zvědavý, jak na to budou kluci reagovat. Stejně do nás už léta hučeli.