Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀CINQUANTADUE🍀

Měl bych se odstěhovat! Zpátky do Paříže. Ona by na mě časem zapomněla a Eren byl nejspíš taky zpět doma.

Proč mě to nenapadlo! Zavolám Carle! Ona jistě bude vědět, co s ním je! Beztak už je doma ve svém bytě, nebo dokonce u rodičů.

Vyskočil jsem na nohy a hledal mobil. Ten opět pípl, ale to mně teď bylo jedno. Jak jsem mohl být tak otupělý, že mě nenapadlo zavolat Carle?

„Ahoj Carlo, tady Levi."

„Ahoj Levi, copak se děje?" řekla veselým hlasem a mně se v tu chvíli zastavilo srdce. Naděje byla pryč, kdyby se s ní Eren spojil, kdyby věděla, že se něco stalo, nemluvila by tak lehce a bezstarostně.

„Carlo, nemluvila jsi teď někdy s Erenem?"

„Ano, minulý týden, stalo se něco? Stalo, že ano? Tvůj hlas – je tak unavený a smutný! I Erenův byl, ale vymluvil se, že byl dlouho do noci v práci a že je jen nevyspalý. Uvěřila jsem mu! Ale ty v noci do práce nechodíš, tak mi vyklop, co se u vás přihodilo! Pohádali jste se?"

Rozhodl jsem se, že řeknu pravdu. Carla se bude o Erena bát, ale když se jí ozval, bude nejspíš v pořádku.

„Rozešli jsme se, Eren ode mě odešel a já nevím, kde je! Nesvěřil se ti náhodou? Není třeba zpátky v Paříži?"

„Levi! To je mi líto! Myslím, že domů se nevrátil. Číslo, ze kterého volal, má italské předčíslí..."

„Našla bys ho? Potřebuji se s ním spojit! To, co se mezi námi stalo je nedorozumění, které jsme si nestihli vysvětlit!"

„Podívám se, vydrž!" chvilku hledala číslo a poté mi jej nadiktovala. „Ozvi se mi, jestli o něm něco zjistíš!"

„Jistě, spolehni se! O totéž bych chtěl požádat i tebe. Zatím ahoj."

Vytočil jsem dané číslo, které nikdo nezvedal. Zadíval jsem se na něj a zjistil jsem, že tohle předčíslí nepatří žádnému z mobilních operátorů, tudíž volal z pevné linky. S největší pravděpodobností z budky! Opět jsem se sesunul na pohovku. Takže jsem zase nic nezjistil, a ještě jsem vystrašil Carlu!

Zazvonil telefon. Jestli je to zase ten parchant...

Marcelo...

„Ciao, Marcelo," hlesl jsem.

„Ciao, Levi, ozval se mi Eren, nechceš se stavit? Mluvili jsme spolu docela dlouho...," nestihl ani domluvit, když jsem jej přerušil.

„Ano, Marcelo, já za tebou zajdu, za chvilku jsem tam..."

EREN

„Není tam D, ale Dis a hrej to celé krátce a důrazně, staccato – tatatatata, jako když střílí samopal," sedl jsem za klavír a ukázal mu, jak to má hrát.

„Víš co? Dneska už toho necháme, sedíme tady už dvě hodiny a oba jsme unavení. V kolik zítra přijdeš ze školy?"

„Ve tři."

„Tak ve čtyři hodiny zase tady a zkoušej si tu pasáž i poslechnout, pošlu ti odkaz na jednoho muzikanta, který to hraje bravurně, naposlouchej si to, ano?"

„Dobře, děkuji. A co budeš dělat teď?" zeptal se.

„Půjdu se projít k jezeru a pak spát," odpověděl jsem celkem stroze.

„Promiň, že se tak ptám, ale vidím tě pořád samotného, nemáš tu žádné přátele..." zadíval se na mě.

„Nepotřebuju kamarády, chci být sám, vyhovuje mi to," odvětil jsem a chystal se vyjít z hotelu.

„Mohl bych jít dnes s tebou?"

Pokrčil jsem jen rameny, bylo mi to celkem jedno. Věděl jsem o sobě, že jsem mizerný společník, Angela to brzy přestane bavit a půjde za svými přáteli se bavit tak, jak je po večerech zvyklý. Přesto jsem byl rád, že jde se mnou. Něco mě na něm fascinovalo. Z nějakého důvodu mě těšilo, že chce být můj kamarád. Ne, nepřemýšlel jsem o něm jako o sexuálním objektu, to už nebudu nikdy o nikom...

Tušil jsem, že se budu nejspíš do konce života trápit láskou k Levimu, ale tenhle kluk byl prostě jiný než všichni ostatní v jeho věku, snad jeho láska k hudbě ho dělala tak odlišným.

Vyšli jsme z hotelu do vlahého podvečera. Slunce konečně přestalo pálit a bylo příjemně.

Šli jsme mlčky vedle sebe, nevnímal jsem však to ticho jako nepříjemné. Byl jsem ponořen ve svých neveselých myšlenkách a výčitky svědomí mě pálily stejně jako těsně poté, co jsem Levimu ublížil.

Nikdy se jich nezbavím, nikdy se mu nebudu moci podívat do očí. Nedokážu to!

„Erene," oslovil mě, až jsem zamrkal překvapením. Téměř jsem zapomněl, že jde vedle mě.

„Hm."

„Erene, řekni mi, co tě trápí? Proč jsi pořád tak sám a proč jsi tak smutný?" zadíval se na mě svýma velkýma očima.

„Nic mě netrápí!" odpověděl jsem lakonicky.

„Promiň, ale vím, že ano! Pozoruju tě celou dobu, co jsi u nás. Od rána do večera jen pracuješ, přitom nemusíš, s nikým se nebavíš a tvůj smutný výraz je nepřehlédnutelný. Proč jsou takové krásné oči věčně zalité slzami?"

Podíval jsem se na něj překvapeně. Krásné oči? Pozoruje mě?

„O co ti jde?" V mém hlase zněla trochu nedůvěra.

„Promiň, nechtěl jsem tě urazit, jen bych ti rád pomohl, kdybych jen věděl jak..."

„Nikdo mi nemůže pomoct, snad kdybys uměl vrátit čas," zadíval jsem se smutně na jezero a sedl si na stejný kámen, který jsem objevil hned první den. Tady byl můj každodenní večerní program. Posadit se na balvan a pozorovat jezero, vzpomínat, plakat, užírat se výčitkami i zuřit nad tím, že mě Levi podvedl.

A čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím více jsem měl pocit, že to Levi udělat nemohl. Že mi ten parchant, kterého Levi učil, jen něco navykládal a já mu jako největší idiot uvěřil. V těchto případech mě výčitky zasáhly mnohem více a raději jsem se rychle vrátil k verzi, že si to Levi vlastně svým podvodem zasloužil.

„Mohl by ses aspoň vypovídat, nedržet to všechno pořád v sobě," začal opět opatrně.

„Odsoudil bys mě! Chvíle u piana jsou nejspíš to jediné, co mě teď trochu drží nad vodou, a po tom, co ti řeknu, už bys nechtěl, abych tě učil."

„Myslím, že tohoto se nemusíš bát, to bys musel udělat něco opravdu zlého!"

„Udělal jsem zlou věc," do očí se mi nahrnuly slzy.

„Zbil jsem svého přítele, kterého miluji, tak, že skončil v nemocnici!" vyjekl jsem na něj. „Tak, a teď mi zrovna řekni, že se ti hnusím, protože jsem násilník a k tomu gay!"

Vytřeštil na mě oči. „Ty jsi gay?"

„Ano."