Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀CENTOVENTI🍀120 🌿

„Nemáte vy doma ležet? Jste přece na nemocenské!"

Hrklo ve mně jako ve starých hodinách.

To je průšvih! Co teď?

„Mám ji ke dnešnímu dni ukončenou, v pondělí už přijdu do práce," zalhal jsem a přemýšlel, jak to udělám. Hned v pondělí ráno budu muset k doktorovi a přesvědčit ho, ať mi na ukončení nemocenské napíše páteční datum.

Ona se ale začala smát mému vyděšenému výrazu.

„Nejsem despota, abych vás takto buzerovala, chápu, že jste ve zvláštní situaci a musíte se postarat o děti. Proč s nimi vlastně přijel pan Jaeger a nezůstali jste doma?" podivila se.

„No, taky delší historka, trošku jsme se pohádali, je to složité! Jen vám děkuji, že z toho nebudu mít žádný problém."

„Dobrá, nebudu se nimrat ve vašem životě, třeba mi to někdy povíte na kávě."

To už k nám přicházel Eren, dovlekla ho k našemu stolu Aní.

„Ahoj Erene," pozdravil jsem ho, aby věděl, proč Animo tak šílí.

„Levi? Co tu děláš?" podivil se, ale jeho hlas zněl stále chladně.

„Vezmu domů děti, máš tady společnost a jistě se zdržíš, všichni s tebou chtějí mluvit a děti by tak dlouho nevydržely být hodné, za chvíli budou mít hlad," vysvětlil jsem mu.

„Dobře," odvětil.

„Večer, až budeš chtít jít domů, zavolej mi, ano? Přijedu pro tebe!"

„Nemusíš se starat, dojdu sám!"

„Ale bude tma!" měl jsem starost.

„No a? Já mám tmu i v pravé poledne a Aní cestu zná i v noci!" odfrkl mi.

„Mám prostě o tebe strach, je to tak těžké pochopit? Žijeme sice v klidné čtvrti, ale nikdy nevíš, kdo se tu bude toulat. Jsi zranitelný a já nechci, aby se ti něco stalo."

„Dokážu se o sebe postarat sám a mám psa!" zatvářil se otráveně.

„Prosím! Já vím, že všechno zvládáš, vím to, ale pochop mě...," povzdychl jsem si.

„Dobře, zavolám ti," odfrkl a zatvářil se teatrálně.

„Díky, poběžím už a ty jim ukaž, co v tobě je! A bav se!" dal jsem mu pusu na líčko a už si přebíral kočárek od jedné paní s poděkováním za hlídání.

Coural jsem se s kočárkem parkem, užíval si sluníčka a přemýšlel nad tím, jaký jsem idiot.

Eren je na mě pořád naštvaný, ale když mu připravím nějakou dobrotu a hodně ho odprosím, tak mi snad odpustí. Přece se na mě nebude zlobit do nekonečna. Vím, že mě chce potrápit a docela se mu to daří. Udělám mu domácí tiramisu, miluje ho...

Pousmál jsem se a byl rád, že mám dobrý plán na usmíření.

Byl jsem tak ponořený do svých myšlenek, že jsem ani neregistroval rychlé kročeje, které se ke mně blížily. Kdosi mě silně chytil za rameno a obrátil k sobě.

„Kde je Carla?" zaburácel mi starý Jaeger přímo do obličeje. Byl brunátný vzteky.

„Nevím, nehlídám ji!" odpověděl jsem mu klidně.

„Jsi zmetek, víš to?"

„Buďte tak laskav a važte slova!" zadíval jsem se mu do očí. Byl šílený vzteky a šel z něj strach.

„Proč bych to měl dělat? Jsi jen parchant! Ukradl jsi mi rodinu! Úplně jsi je zblbnul svými sladkými řečičkami, svým pokrouceným sexuálním postojem a myslíš si, že to jen tak přejdu? První mi ukradeš a zblbneš syna a teď jsi mi vzal i ženu!"

„Nikoho jsem vám nevzal, sami od vás odešli a já se jim nedivím! S vaším despotismem se nemůžete divit, že chtěli pryč!"

„Co jsi to řekl? U mě měli všechno, rozumíš? Všechno!" zčervenal ještě víc a já měl strach, aby nedostal infarkt.

„Ano, všechno hmotné, ale co láska, tolerance, pochopení, to je to, co vy neznáte a co je v životě mnohem podstatnější než peníze!"

„Ty zákeřná svině a zloději!" Jeho trpělivost byla těmito mými slovy vyčerpána a on se uchýlil k násilí, s čímž jsem nepočítal. Jeho pěst se setkala s mou bradou. Překvapeně jsem zamrkal a do očí mi vystoupily slzy bolesti. On nečekal na mou reakci, druhá ruka vystřelila na druhou stranu mé tváře, a byla tak silná, že jsem ji sotva ustál. Přestože byl mnohem starší, byl vyšší a mnohem silnější.

V jeho amoku mu bylo jedno, že bije za bílého dne člověka, který tlačí kočárek se dvěma dětmi, které celou scénu pozorují a pláčou. Opravdu se zbláznil a já jsem pochopil, jak moc je zoufalý ze ztráty své manželky.

Ale ne, on nebyl zoufalý, byl ješitný a nedokázal snést, že od něj utekla. Ukázala mu nakonec, že se ho nebojí a raději bude se svým synem, než žít pod psychickým bičem cholerika a despoty.

Z jeho očí sálala šílenost a beznaděj. Všiml jsem si, že se natahuje, aby mě znovu uhodil, ale na to jsem se už připravil a jeho ruku zachytil.

„Myslím, že to už stačilo, vymlátil jste se na mně a doufám, že z vás opadla ta frustrace, kterou cítíte po ztrátě své manželky. Já vám doporučuji, nechte ji být, jestli jí nebo Erenovi nějak ublížíte, udám vás a je mi jedno, jak dobré máte právníky. Doporučuji také přestat s psychickým vydíráním, kterým zasypáváte Carlu."

„Ty mě nevyděsíš, ty nulo! Co ty máš? Co jim můžeš nabídnout? Nic, máš jen holou prdel! Kdyby ti manželka nekoupila dům, tak s těma svýma spratkama spíte pod mostem. Ale já ji zničím, podám žádost o rozvod a jí zůstanou jen oči pro pláč a prázdné ruce, moc dobře si pak rozmyslí, jestli se ke mně vrátí."

„Když myslíte...," pokrčil jsem rameny, popadl kočárek a odcházel od něj pryč. Víc se s ním nechci bavit. On naštěstí pochopil, že náš rozhovor skončil. Kromě toho jsem nutně potřeboval led. Začínalo to pekelně bolet. Ale to teď bylo jedno, Eren to nezjistí a Carle asi něco navykládám. Nebyl jsem si jistý, jestli bych ji touto příhodou měl zatěžovat, dost na tom, že jí neustále volal a bombardoval sms, kde jí jednou vyhrožoval, podruhé sliboval hory doly a kdo ví co ještě. Moc se mi s tím nesvěřovala...

Doma jsem se postaral o kluky, vzal si prášek na bolest, přiložil na oko a bradu mraženou zeleninu a trpěl. Jsem rozmazlený a nejsem už zvyklý se prát.

Úpěl jsem na pohovce, litoval se a ani jsem si nevšiml, že se vrátila domů Carla.