Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀CENTODICIASETTE🍀

Otočil jsem se k Sebastienovi zády a ignoroval ho, ale uši jsem si zakrýt nemohl, bylo by to příliš dětinské, a nakonec v koutku duše jsem tu pravdu vlastně znát chtěl.

„V první řadě se ti chci omluvit, vím, že jsem ti svou neúmyslnou nepřítomností tak hrozně ublížil. Nevěděl jsem o tobě a už vůbec jsem netušil, co všechno sis musel protrpět..."

„Co ty můžeš vědět!" otočil jsem se na něj a zabíjel ho pohledem.

„Eren mi něco řekl, nesmíš se na něj zlobit, uhodil jsem na něj, potřeboval jsem pochopit, proč jsi až tak moc na mě naštvaný. Jsi rozumný člověk a tohle mi prostě k tobě nesedělo..."

„Vypadni..."

Ignoroval mé přání a začal vzpomínat.

„Měl jsem tvou maminku opravdu rád, miloval jsem ji snad už na základní škole, později přijala mou lásku a já jsem zažil nejkrásnější léta mého života. Když mi bylo asi devatenáct, začala mluvit o dětech. Chystal jsem se tenkrát na vysokou školu a razantně její přemlouvání odmítal. Byli jsme tak mladí, neměli jsme dodělanou školu. Nechápal jsem tenkrát, proč tak spěchá. Během pár týdnů jsme se na toto téma několikrát hodně pohádali. Změnila se a byla neústupná. Netušil jsem, proč byla najednou taková a proč tak lpěla na tom, abychom měli v brzké době děti. Po jedné z hádek jsem odešel za kamarádem, a jak jsem se v podvečer vracel do našeho malého studentského bytu, našel jsem všechny své věci sbalené v kufrech a taškách. Ona byla pryč a s ní většina jejích věcí. Hledal jsem ji, dlouho jsem se pídil, kam se odstěhovala. Nikdo nic nevěděl, ve škole, u domovníka, u jejích kamarádek. Vypařila se a nikomu neřekla kam. Už nikdy poté jsem ji neviděl. To, že zemřela, jsem se dověděl úplně náhodou až před pár lety. Levi, kdyby mi tenkrát řekla, že je těhotná, nikdy bych nebyl proti, přijal bych to. Ale ona ani slůvkem nenaznačila, že čeká prcka, a mě tahle varianta prostě nenapadla. Promiň...," nedokázal už mluvit dál, protože mu v tom zabránily slzy.

Viděl jsem na něm, jak trpí i po těch letech, a proto jsem přijal jeho objetí. Věřil jsem mu. Věděl jsem, že ty světlé dobrácké oči nedokáží lhát.

„Levi, nevěděl jsem to, nevěděl! Nikdy bych nenechal své dítě takto trpět a vím, že už čas nevrátím, ale je mi to všechno strašně líto! Chtěl bych ti ta léta nějak vynahradit, ale nevím jak. Prosím, přijmi mou lásku a nechej mě tě milovat jako syna a nechej mě milovat své vnuky, prosím!" vzlykal mi do nemocničního trika.

Taky jsem měl slzy na krajíčku. Moje tvrdohlavá matka! V podstatě za všechno mohla ona, měla mu to říct! Bože – měl bych si z tohoto vzít příklad.

Tolik jsem se v její povaze viděl, měl bych se vyvarovat toho, dělat stejné nebo podobné chyby jako ona. Nemohl jsem se však na ni zlobit a neměl jsem právo se zlobit na Sebastiena. Věřil jsem, že mi řekl pravdu a měl bych ji přijmout. Nemělo smysl se po těch dlouhých letech vzájemně trápit a spíš bychom si měli ta léta vynahradit. Stiskl jsem jej v mém náručí ještě víc a on v tu chvíli cítil, že jsem pochopil a odpustil mu.

EREN

V pondělí ráno mi Levi volal, že ho pustili a přijede domů taxíkem. Já jsem ho ale ujistil, že pro něj přijedu a že ho čekají dvě překvapení. Představil jsem si, jak protočil oči – on a překvapení – nesnášel je, ale tohle mu jistě udělá radost. Bude moct odpočívat, jak mě doktor upozorňoval, a mamka mu bude vyvařovat zdravá jídla! Kdo ví, co by si zase narychlo vařil sám.

Když jsme vešli do dveří pokoje, už tam na nás čekal připravený Levi, který se nestačil divit, když za mnou spatřil Carlu.

„Carlo, co ty tady? Grisha tě milostivě propustil, abys mohla hlídat děti?" podivil se.

„Odešla jsem od něj! A Levi, já vás chvíli budu otravovat doma, než si něco najdu, seběhlo se to tak rychle..." řekla nejistě.

„Tak na to zapomeň, jeden pokoj je tvůj, vlastně skoro celý dům je tvůj, tak kam bys šla!"

„To probereme jindy, teď rychle pojďme, kluci spí v autě," popoháněla nás.

„A to druhé překvapení?" zeptal se už v autě, když se přivítal se spícími syny.

„Julien má venku dva zuby," řekl jsem pyšně, jako bych si tu bolest vytrpěl sám. Ale i já jsem měl nárok být hrdý, protože psychicky to pro mě bylo peklo.

LEVI

„Cože? Vážně? Není to trochu brzy? Bolelo ho to? Slyšel jsem, že prý to bolí pekelně."

„Levi, věř tomu, že to bylo psycho, jenom řval, nic nejedl a strašně slintal, až mamka na to přišla, já bych byl schopný už volat sanitku," smál se. „Teď už mi do smíchu je, ale v té chvíli – opravdu bych tohle nepřál nikomu."

Doma jsme si udělali čaj a uvolněně si vykládali. Byl jsem tak šťastný, že jsem doma a že je Carla s námi, že Erenovi pomohla, když jsem byl pryč. Valil jsem oči, když se Eren chopil malého a jal se ho přebalovat, zatímco Carla se věnovala druhému. Oba mi vyhubovali, že mám odpočívat, a já jsem viděl, že to zvládají skvěle. Eren Pietra přebalil, jako by to dělal už celé měsíce. Kdy se to naučil? To ho ta holka, která s ním byla, než se vrátila Carla, nechala toto dělat? Byl jsem za něj šťastný, a pochopil jsem, jak odlišný postoj k mrňákům chová. Konečně je to vztah, mluví s nimi, mazlí se, teď jsem pochopil, že je má rád, ačkoliv ještě nedávno to pro něj byli jen uřvaní spolubydlící, tak mi to alespoň připadalo a hrozně mě to mrzelo. Pohled na něj, jak Pietra muchlá s láskou v náručí, ve mně vyvolával opravdu štěstí. Teď už jsme byli opravdová rodina.

On ovšem nevěděl, že se na něj dívám, ba dokonce ani netušil, že jsem ve stejné místnosti, a tak na něj bezstarostně mluvil: „Ty jsi můj hodný chlapeček, viď? A kdyby nebylo bráchových zubů, tak bychom to zvládli i sami a dokázali bychom tatínkovi, že jsme chlapi a dokážeme hospodařit i bez babičky."

Zarazil jsem se. Jak sami? To s nimi tady byl sám? Kdy vlastně zavolal Carle, že jsem v nemocnici?

„Ale to se taťka Levi nikdy nesmí dozvědět, to bychom dostali hódně vynadáno."