Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀CENTONOVE🍀

„Takže od příštího týdne bych tě poprosil, abys sem zašel každé dopoledne nebo odpoledne aspoň na tři hodiny – máš čas?"

„Ano, dopoledne nic nemám, odpoledne se mi to moc nehodí, hraju téměř každý den v Châtelet na piano," zapřemýšlel jsem.

„Vážně? Tak to ty jsi ten talentovaný klavírista, o kterém se mi zmiňovala Mikasa. Myslel jsem, že jsi starší!"

„To budu asi já, nejsem si vědom, že by tam hrál ještě někdo další."

„A můžu si tě přijít někdy s Mikasou poslechnout?"

„Samozřejmě," pousmál jsem se.

Večer jsme s Mikasou sepsali můj příběh a dva dny nato, kdy jsem přišel na své seznamovací hodiny s Aní, mi pan Ackerman sdělil, že organizace má peníze na Aní na účtu.

„Jako vážně? Tak rychle? A kolik lidí mi na ni přispělo, můžu znát jejich jména?"

„Byl to jen jeden člověk, někteří lidé jsou anonymní, ale myslím, že tento se podepsal. Jméno nevím, ale na stránkách „Aide aux aveugles - Help for the blind" si to najdeš. Někdy ti lidé píšou i nějaké přání pro toho člověka nebo tak, takže pokud mu chceš poděkovat, najdi si to."

„Ano, to udělám!"

Večer jsme si sedli k počítači a najeli na stránky. Nechal jsem to na Levim, bude to mít jistě dřív. On jen potichu pracoval a já slyšel jen hučení počítače a klapot kláves. Pak nastalo dlouho ticho.

„Našel jsi to?" byl jsem zvědavý. Sice nejspíš toho člověka neznám, ale stejně jsem byl zvědavý, kdo může darovat takovou sumu neznámému člověku.

„Ano, našel," vydechl Levi.

„Tak jak se jmenuje? Řekni mi!"

„Jmenuje se Henriett."

„Žena?" podivil jsem se, i když proč vlastně ne, ženy bývají soucitnější.

„Ne, muž – poslouchej: „Erene, vím, že jsem ublížil tobě, a ještě víc tvému příteli Levimu. Už dlouho vím, jaký jsem byl hlupák. Chtěl bych touto sumou na tvého psa alespoň malinko odčinit to, co jsem vám oběma provedl. Vím, že kvůli mně máš zničený život a mě nenapadá nic jiného než vám aspoň takto pomoct. Doufám, že mi jednou odpustíte."

„Enrique," řekli jsme jednohlasně.

„Vrátíme mu to?" zeptal jsem se opatrně.

„Ne, nevrátíme," řekl rázně, až jsem zamrkal očima.

„Vážně?"

„Ano, vím, že toho lituje. Hned potom, co se všechno vysvětlilo, jeho život začal jít z kopce, vyhodili ho ze školy, z domu, prostě se všichni obrátili proti němu..."

„Však si to zasloužil," přerušil jsem ho.

„Ano, to ano, ale on to neunesl a pokusil se spáchat sebevraždu, dopis na rozloučenou ale napsal mně. Naštěstí, stejně jako tobě, se mu to nepovedlo. Vím, že potom odjel do Milána ke strýci. Jak se dostal k tak velkému obnosu, to už ale nevím. Co je ovšem jisté, že si uvědomil, co všechno mi provedl a je mu to líto, což jsem poznal z toho dopisu, a výčitky ho nejspíš svírají i nadále, nejspíš se stal naším stalkerem v dobrém slova smyslu, protože jinak nevím, kde vzal tu informaci o tvém stavu. Každopádně, já nejsem člověk, který v sobě dlouho udrží zášť, a když vidím, že si uvědomil, co nám provedl, rád mu pomůžu tím, že tu sumu přijmu. On nám to dluží, a ještě mnohem víc, a i on sám to dobře ví. Kromě toho to pomůže i nám. Peníze máme z krku a ty máš jistého psa. Můžeme být všichni spokojení. Ovšem jestli mu chceš napsat odpověď, to už nechám na tobě," pohladil mě po tváři a následně políbil.

Chvíli ještě něco ťukal na klávesnici a poté jej přepnul na to, aby četl.

„Poslouchej," řekl.

Z počítače se ozvala italština.

Hvězda modelingu na Italském nebi Henriett, vlastním jménem Enrique Altieri

Chvíli nám to četlo nějaké zajímavosti z jeho života, a jak se dostal k modelingu.

Prý jste dal nemalou částku na charitu, můžete nám o tom něco říci?

Nerad o tom mluvím, a ještě víc vzpomínám, ale před nějakou dobou jsem velmi ublížil dvěma lidem a v podstatě mohu za jejich neštěstí. Jeden z nich oslepl a já jsem se jim tímto darem chtěl velmi omluvit a doufám, že mi budou jednou schopni odpustit.

Celý svůj honorář za tuto fotku věnoval Henriett francouzské neziskové organizaci Aide aux aveugles - Help for the blind.

„Jak vypadá?" zeptal jsem se.

„Skvěle! Ještě mnohem lépe, než tenkrát..." řekl teatrálně a já se zamračil.

Uslyšel jsem jeho smích: „Ale ty – ty jsi mnohem krásnější, protože jenom tebe miluju a tobě se nikdo nevyrovná!"

Přivlastnil si moje ústa a já se ochotně poddal jeho laskání. Po dlouhé době jsme se zase milovali a usnuli přitisknutí k sobě na úzké sedačce v obýváku.

LEVI

Druhý den měl Eren naplánovaný celý den s Aní, která ho měla doprovázet i na hraní do Châtelet. Musela si zvykat na všechny činnosti, které Eren dělal, tudíž i to, že má v klidu sedět u piana, když na něj její pán hraje. Ještě jsem toho psa neviděl, a protože jsem měl doma všechno uklizeno, přípravu na přednášky už také hotovou, kluci byli nakrmení, rozhodl jsem se, že si zajdu Erena poslechnout a vysondovat, co za chlupáče budeme mít za pár týdnů doma. Nakonec i se mnou a s dětmi se musela seznámit. Vždyť ani já jsem nevěděl, jaké ten pejsek je rasy. Měl bych se opravdu více zajímat...

Eren ještě nehrál, ale kolem klavíru stála zajímavá společnost. Eren se psem na vodicím postroji, Mikasa a další dva lidé, kteří ke mně stáli otočení zády.

První si mě všimla Mikasa.

„Ahoj Levi," řekla nejistě a zkoumavě si mě prohlížela, „nečekali jsme tě."

„Ahoj, máme odejít?" zeptal jsem se překvapeně, nicméně jsem přešel za Erenem a dal mu pusu. Můj hlas přilákal pozornost i ostatních, a když se na mě otočil muž, který měl něco kolem padesátky a jenž dosud promlouval k psovi, strnul jsem. Byl mi tak povědomý! I on mě pozoroval zkoumavě. Náš vzájemný pohled přerušila Mikasa.

„Tati, tohle je Levi, táta těch broučků, co spí támhle v kočárku," usmála se na mě a já natáhl ruku k tomu zajímavému muži.

„Levi Ackerman, těší mě," když se ke mně přiblížil, viděl jsem, že je stejně malý jako já. Stále jsem se mu díval do očí, které mě z nějakého důvodu fascinovaly.

„Sebastien Ackerman, i mě těší," přijal mou ruku a stále jsme ze sebe nespouštěli zrak.