Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀CINQUANTASEI🍀

EREN

Celou noc jsem o tom polibku přemýšlel. Proč to udělal? Co zkoušel? Snad si opravdu nemyslel, že bych s ním mohl něco mít? V mém rozpoložení...

Chvílemi mi hlava říkala, že to prostě jen zkusil, je to pískle, nezkušený v oblastech vztahů, netušil, co a kdy si může dovolit.

Ne, on věděl, co dělá!

Bylo mi to líto, měl bych se sbalit a odjet do Paříže. Copak jsem tady mohl za takových okolností zůstat?

Ráno jsem se šel projít. Byl jsem tak sám, tak bolestivě sám. Potřeboval jsem se někomu svěřit, vypovídat se, ale komu? Nikoho z místních jsem neznal tak dobře, aby mi dělal vrbu, a ještě mě pochopil. Možná bych mohl zavolat Arminovi...

Ale ne, byl by z toho zničený, a ještě by byl schopen za mnou přijet. Kromě toho mi v minulém telefonátu vykládal, že v tuto dobu pojede s rodiči někde do Etiopie. Nemohl jsem jej zatěžovat svými problémy.

Dál už mě napadl jen Marcelo. Třebaže bych mu neřekl všechno, jen ten pocit, že je moje jediné pojítko s Levim, mně dodává alespoň malý pocit spokojenosti.

Jediné vlákénko, které mě s ním ještě nějak spojuje... Mohli bychom splknout třeba jen o počasí...

Zabočil jsem do uličky, ve které se nacházela jedna jediná budka, která tu ještě zůstala.

Jak moc jsem byl rád za tento přežitek, který už skoro nikde není k nalezení. Však kdo by volal z budky? Vždyť mobil už mělo každé malé dítě.

Třesoucími prsty jsem naťukal číslo na pevnou linku ke Kočkám. Znal jsem jej nazpaměť, stejně jako číslo na Leviho. Jiná jsem si nepamatoval, ani to své nové.

Telefon chvíli vyzváněl a já už to chtěl položit, když se z telefonu ozval medový, ale unavený hlas.

„Bar u Tří koček, u telefonu Levi Ackerman, můžu nějak pomoci?"

Vytřeštil jsem oči a srdce se mi rozbušilo tak, že to snad muselo být slyšet až do Florencie. Dech se mi zadrhl...

„Haló, slyšíme se?"

„Levi..." hlesl jsem téměř neslyšně.

„Erene?!"

„Levi, omlouvám se, moc se omlouvám..."

„Erene, Erene, prosím, mluv se mnou, hlavně to nepo..." víc už jsem neslyšel, nemohl jsem poslouchat ten jeho zoufalý hlas, do kterého prosakovala kapka naděje a radosti, že mě slyší.

Nemůžu, promiň, Levi, tolik mě to mrzí, že jsem takový srab! Ublížil jsem ti, jsem k ničemu! Měl bych jet za tebou, ale nemůžu, nemám odvahu! Nemám tu zasranou odvahu se ti podívat do očí!

*

Vcházel jsem do sálu o hodinu později, než jsme byli domluveni, a už z chodby jsem slyšel tklivé tóny Beethovenovy Moonlight sonáty, za pianem seděl Angelo, měl zavřené oči a hrál. Procítěněji a smutněji to už snad zahrát nešlo. Viděl jsem mu do tváře a šokovaně jsem zíral, když mu přes zavřené oči začaly stékat slzy.

Třeba si opravdu uvědomil, že včera udělal chybu, anebo prostě jen tušil, že už se tu neobjevím a on svým včerejším činem přišel o učitele.

Ale já jsem jen stál a poslouchal. To, jak hrál a jeho výraz v tváři mi řekly vše. Lítost, zklamání, pokora, kajícnost, výčitky...

Nemyslel to včera zle, chtěl mi jen pomoci, litoval mě. Udělal to, co myslel, že by mi mohlo pomoci, ve svém mládí to ale nedomyslel. Netušil, že mě to ještě více zraní, že tohle nebylo to, co jsem potřeboval. Stačilo by mi jen jeho rameno, na kterém bych se mohl jednou za čas vyplakat a svěřit se se svým trápením.

Dohrál, a aniž si všiml, že stojím vzadu v sále a poslouchám jej, se skloněnou hlavou odcházel. Rychle jsem doběhl k pianu a začal hrát. Slyšel jsem, jak se rozrazily dveře.

„Erene, ty jsi přišel," řítil se ke mně, ale já se zvedl, o krok ustoupil a rukou mu naznačil, ať se mě nepokouší obejmout.

Zastavil se a jeho šťastný výraz se během sekundy vytratil.

„Promiň mi ten včerejšek, prosím! Nemyslel jsem to zle. Chci ti pomoct a teď vím, že jsem to přehnal. Mám tě rád, Erene, a bolí mě, když tě vidím takto nešťastného. Mohl bys mi to odpustit?" začal potichu a opatrně.

Bezeslovně a nejistě jsem přikývl a pokynul, ať jde za piano. Jen sklonil hlavu a usedl. Nic jsem neříkal a on začal hrát to, co jsme hráli předevčírem. Byl roztěkaný a dělal hodně chyb.

Dohrál a nešťastně se na mě podíval. Byl jsem rozladěný a špatná nálada ze mě jen sršela.

Poprvé jsem dnes na něj promluvil a hned začal výčitkou.

„Proč ti něco vůbec vykládám! Dneska jsi dělal úplně stejné chyby jako v úterý, tvrdíš mi, že cvičíš, ale není to vidět a nejspíš mě ani neposloucháš!" skoro jsem na něj křičel.

Byl jsem protivný, nezasloužil si to a já jsem to věděl. Byl z celého toho napětí mezi námi nervózní a já jsem mu moc nepomáhal. Podíval se mi do očí a viděl jsem v nich smutek a zklamání. Uhnul jsem pohledem a vyzval jej, ať to zahraje znova.

Tentokrát to bylo lepší, ale věděl jsem, že to dokáže líp. Dnes to nemělo smysl, snad zítra, až se oba uklidníme.

„Necháme toho, ty se uklidni, a zítra bude líp! Promiň, že jsem na tebe tak křičel," otočil jsem se a odcházel. Potřeboval jsem se najíst. Dneska hraju lidem, měl bych se dát do kupy nebo budu hrát hůř než Angelo.

LEVI

Byl to Eren, byl to on, ale zpanikařil a položil mi to. Anebo nezpanikařil, prostě jen se mnou nechtěl mluvit. Jestli jsem se před chvílí utápěl v depresích, tak teď mě smetly úplně na dno. Nedokázal jsem obsluhovat a jediné, co mě napadlo, bylo sednout si k pianu a hrát ty nejsmutnější skladby, které mi vyvěraly přímo ze srdce.

Venku pršelo a bar byl pro mé štěstí poloprázdný, nic po mně nikdo nechtěl. Jen v přestávkách mezi skladbami někdo tlumeně zavolal a vytrhl mě z rozjímání, obsloužil jsem je a pak mě vyzvali, ať hraju dál.

Po jedné písni, kdy jsem schoval tvář do dlaní, aby nebyly vidět mé slzy, mi kdosi položil ruku na rameno. Lekl jsem se a podíval se skrz slzy, kdo to je.

Marcelo!

Vyskočil jsem ze stoličky a zčervenal studem. Věděl jsem, že v tuto dobu mám stát za barem, nikoliv vysedávat za klavírem.

„Marcelo! Omlouvám se! Potřeboval jsem se uklidnit. Hned jdu pracovat." rychle jsem se přesunul za bar a začal leštit sklenice.

„V pořádku, Levi, nepanikař, nic se nestalo. Nikdo tu není, všichni jsou obsloužení, přece jsem ti nezakázal hrát v době, kdy se tady běžně nehraje. Ale to je jedno, teď mi řekni, co se stalo? Vidím, že jsi úplně mimo, přihodilo se něco dalšího, kromě toho, co už tě trápí dlouhé týdny?" pozvedl obočí a čekal, že se mu svěřím.