Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀CENTOVENTIDUE🍀

Byla neděle ráno a já jsem se probudil odpočinutý a svěží. Carla za mě přebrala funkci nočního hlídače sov a já jsem tak mohl spát po dlouhé době celou noc přilepený na Erenově těle, který o tom zcela jistě nevěděl. Věděl jsem, že kdyby to tušil, asi by mě poslal do háje a šel spát na pohovku. Ale když jsem v noci za ním přišel, spal jako zabitý, takže jsem se na něj jen přitiskl a usnul stejně tvrdě jako on.

Eren se ještě neprobudil, stejně jako Carla a překvapivě i Mrňáci. Šel jsem udělat snídani a přemýšlel, jak se zbavit psychopatického starého Jaegera.

Za chvíli se vykodrcal z ložnice i Eren.

„Levi? Jsi to ty?"

„Ano."

„Nechci se už hádat, večer jsem o tom všem přemýšlel a chápu tě. Vždyť já jsem si ze začátku také nebyl jistý a je mi jasné, že se o prcky bojíš! Já taky! Nechci, aby se jim něco stalo!" začal pomalu mluvit a mně spadl kámen ze srdce. Ale to tiramisu mu stejně udělám, zaslouží si ho. Chtěl jsem jej obejmout, ale zarazil mě.

„Počkej! Přemýšlel jsem i nad tou konzervatoří a myslím, že na to nemám, bylo by to pro mě strašně těžké, nejsem si v tolika věcech ještě jistý, prostě nechci podstupovat stres, nechci se trápit někde ve škole, kterou bych nemusel ani udělat. Sám dobře víš, že je to poměrně těžká škola i pro lidi, kteří vidí..."

„Ale...," chtěl jsem namítnout, že má doma profesora, který se mu nadmíru bude věnovat.

„Ale nezavrhuju tuto možnost a někdy v budoucnu, až si budu vším více jistý, bych na to možná přistoupil."

Začal jsem se pomalu usmívat.

„Levi, pozval jsem dneska Sarah k nám na kávu, nevadí ti to?"

„Cože? Sarah? Dneska?" drmolil jsem vyděšeně.

„Potykali jsme si včera, ale jestli ti to vadí, zavolám jí, že se nám to dnes nehodí, chápu, že je tvá nadřízená a může ti to být třeba nepříjemné. Včera mi tato skutečnost nedošla. Promiň," zarazil se.

„N-ne, to je v pořádku, jen... ale to je jedno!" zakoktal jsem se.

Jak já jí, sakra, budu vysvětlovat svou modrou tvář plnou modřin?

Vzápětí jsem si ale uvědomil, že je to stejně jedno. Slíbil jsem jí, že zítra už přijdu do práce, takže mě stejně uvidí půlka fakulty. Mohl bych sice poprosit Carlu, jestli by mi tvář neupravila nějakým make-upem, ale to nateklé oko stejně nijak neschovám.

Co si o mně bude myslet? Že se peru někde na ulici... Ach jo, to zase bude ostuda!

***

„Proboha, Levi, co se vám stalo?" podivila se děkanka hned mezi dveřmi, ani z toho šoku nestihla pozdravit. Snažil jsem se sice naznačit, ať se o tom nezmiňuje, ale Eren už byl ve střehu. Měl jsem to tušit, že to před ním neututlám.

Narychlo jsem omluvil sebe i Erena a svěřil Sarah do péče Carly.

Vedle v pokoji jsem Erenovi vysvětlil, čemu se tak děkanka divila, a myslel jsem, že mě v tu chvíli asi zastřelí.

„Proč mi tajíš takové věci! Jak ti mám pak věřit?" zlobil se a naštěstí na mě hulákal taktně potichu.

„Nechtěl jsem ti přidělávat starosti, nic to není! Jenom to blbě vypadá!" uklidňoval jsem ho.

„To není o tom, jak vypadáš, ale o tom, co provádí otec, takové věci mám právo vědět!"

„Jo, já vím, promiň! Pojďme už vedle, je to trapné."

„Myslím, že jim ani nechybíme," šeptl jsem Erenovi do ucha a díval se na dvě ženy, které si hned padly do oka a vesele si vyprávěly u kávy, jako by byly kamarádky už spoustu let.

Sarah mě nakonec přesvědčila, že by jistě bylo lepší, kdybych zůstal doma ještě týden, nejen kvůli prodělané nemoci. Ochotně jsem souhlasil. Věděl jsem, jak jsou studenti zvědaví a opravdu by mě nebavilo jim vysvětlovat, jak jsem přišel ke zmalovanému obličeji.

O dva měsíce později:

Rozvod manželů Jaegerových proběhl v relativním poklidu, snad proto, že Carla přistoupila na všechny jeho požadavky. Nechala mu úplně všechno. Právník ji přemlouval, ať bojuje, že má právo na polovinu majetku. Kroutil hlavou nad tím, jak se někdo může vzdát svého nepopiratelného práva. Carla ale dobře věděla, že kdyby se tohoto práva chtěla dovolat, soudy by se táhly dlouho a bolestivě. Toho se Carla nechtěla účastnit a nechtěla do svých půtek zapojovat další. Kromě toho si od něj nechala podepsat, že když se vzdá všeho majetku, on ji a i všechny její blízké nechá na pokoji, přestane jí vyhrožovat a volat. Za tuhle cenu to udělala ráda.

Po rozvodu opravdu nastal klid. Grisha dosáhl svého, zůstal mu celý jeho milionový majetek a měl pocit vítězství, že se Carle pomstil. Jí to však bylo úplně jedno a pár dní po rozvodu si našla práci jako účetní pro různé firmy. Pracovala doma, takže když bylo potřeba pohlídat Mrňáky, nebyl problém. Podezřele často se však scházela s Danielem, a hlavně tajila nám to a zapírala. Smál jsem se tomu.

Však nejsem její otec, abych jí zakazoval se s kýmkoliv scházet.

Chichotali jsme se s Erenem, když jsme se shodli, že to nemůžou dělat z jiného důvodu než z toho, že spolu chodí randit a nechtějí, aby to jejich děti věděly. Nechápal jsem proč. Za jedno to byla jejich věc a potom, vždyť bychom jim to přáli! Snad neměli strach, že bychom jim ten vztah nepožehnali.

Jednou večer jsme si sedli vedle Carly každý z jedné strany, aby nám neutekla, a uhodili na ni. Neochotně vyšla s pravdou ven.

„Chtěli jsme vám to říct příští týden, chystáme totiž zásnuby," zaculila se.

Po této informaci nám spadly čelisti. Takže nakonec se bude chystat veselka.

Chvíli jsem seděl sám a zaražený na terase, zatímco Eren nadšeně plánoval zásnubní večeři.

Jsem taky rád, jistěže. To je ta nejlepší zpráva! Ale napadlo mě, že i já bych měl Erena požádat o ruku. Stejně spolu budeme celý život. Máme rodinu – žijeme jako rodina – a přesto jí nejsme. Eren má jiné příjmení, jako jediný, a já bych to měl změnit. Styděl jsem se, že mě to nenapadlo už dávno a teprve rozhodnutí Daniela a Carly mi muselo rozsvítit v hlavě.

Brzy za mnou Eren přišel a já se mu svěřil se svým nápadem.

„Víš, Levi, já se tě nechci dotknout, miluji tě a chci s tebou být celý život, ale já na tohle nejsem. Nepotřebuju papír na to, abych byl tvůj. Jsem tvůj celým svým srdcem i duší, a to, jak jsme si kdysi nad Florencií přislíbili věrnost a lásku, to pro mě byl největší slib, ačkoliv já sám jsem jej porušil a opustil tě. Přesto to tenkrát byl můj slib, který už nyní nechci a nemohu porušit. Nezlobíš se?" Byl celý nesvůj, jak mi to vykládal, ale bylo mi jasné, co tím chce říct, a já jsem ho plně respektoval.

„Nezlobím se, a abych pravdu řekl, docela jsem si oddechl, děkuji za upřímnost a miluji tě, můj věčný příteli," políbil jsem jej a poskládal si ho do náručí. Oba jsme cítili tu lásku, která mezi námi je i přesto, že ji nemáme stvrzenou od státu a Boha.