Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀CENTOTRENTA🍀130 🌿

„Erene, já bych se s tebou chtěl usmířit. Dnes už vím, že svým přístupem jsem ztratil všechno, co dělalo můj život nějak pěkný. Promiň mi to, neuvědomoval jsem si to tenkrát, ale čím jsem starší, tím více si uvědomuji cenu rodiny, kterou jsem ztratil svou vinou. Tvá matka je už znovu vdaná, o tu jsem přišel nadobro, ale tvou důvěru bych rád nějak dostal zpět..."

„Jdeš na to ale velmi zvláštním způsobem. Jak sis mohl myslet, že ti začnu důvěřovat, když mě odtrhneš od Leviho? Copak nechápeš, že my dva patříme k sobě? Jsme spolu dvacet let, to nejde jen tak utnout. A tvá naivita, že mě odlákáš od Leviho a já se stanu heterákem? Tati, snad si opravdu nemyslíš, že to takto funguje? Nikdy jsem nebyl na holky, ani před tím, než jsem potkal Leviho. Vždycky jsem byl a budu gay, a vzhledem k tomu, že znám tvůj postoj k této orientaci, tak myslím, že bys měl už jít," otočil jsem se od něj a sebral skleničku šampaňského, o které jsem věděl, že je přede mnou, a hrknul jsem ji do sebe. Bublinky mě polechtaly na patře a pak lehce sklouzly do krku.

Hmm, jak lahodné. Tak takhle chutná pravé šampaňské – blesklo mi hlavou, ale znovu jsem se začal soustředit na otce sedícího stále vedle.

„Erene, vrať se domů, prosím!" žádal mě a já nevěřil svým uším. On mě o něco prosil? To musel být velmi zoufalý a nejspíš velmi osamělý. Až když se z něj stal starý páprda, tak mu došlo, jak důležitá je rodina?

„Já se nevrátím, tati! Nikdy Leviho neopustím, jsem s ním tak šťastný, jak jsem nikdy před tím nebyl, on je můj život, spolu s Pietrem a Julienem. Oni jsou moje rodina, kterou tys odvrhnul. Já takovou chybu neudělám, že bych se svých milovaných vzdal, a to ani proto, abych viděl. Je mi líto!" vzal jsem další sklenku šampaňského a pomalu usrkával a nechal bublinky, ať rozpouští hořkost z tohoto rozhovoru. Cítil jsem, jak mi alkohol rozlévá horkost po těle a mlží mi myšlenky. Měl bych přestat pít, nebo mi odtud nepomůže ani Aní. Přece jen jsem se téměř patnáct let alkoholu nedotknul.

„Já ti ty peníze dám, Erene!"

„Já se k tobě domů ale nevrátím, tak šetři slovy!" zaútočil jsem znovu.

„Nemusíš se vracet, jen mi prosím odpusť a dovol, abych tě směl jednou za čas navštívit. Tebe, Leviho i vaše děti, myslíš, že by to bylo možné?"

Po téhle větě mi spadla brada. „Ujisti mě, že neumíráš!" napadla mě tahle varianta, neboť jsem si jinak nedokázal vysvětlit, jak se mohl takto změnit.

„Ne, neumírám, jen jsem si uvědomil, jak moc jsem sám. I přestože stále hodně pracuju, chybí mi domov, rodina. Jsem sám, a když vidím, jak za svou lásku bojuješ, jak se jí nemíníš vzdát, jak ses popral se svým hendikepem, dokázal jsi vystudovat, stal ses slavným klavíristou... Vážím si tě, Erene, a obdivuji tě... Mohu v koutku duše doufat, že mi odpustíš?"

Jeho hlas zněl tak upřímně a zoufale. Byl jsem z něj tak zmatený, že jsem vůbec netušil, jak mu v tu chvíli mám odpovědět, a tak jsem přijal i třetí sklenici šampaňského a kývnul. Ucítil jsem objetí. Poprvé v životě mě můj otec objal. Byl to neuvěřitelný pocit, nikdy jsem nebyl tak hrozně zmatený a šťastný dohromady jako teď.

„Tati...," cítil jsem, jak mi dvě slzy vyklouzly z očí. Ani v nejdivočejších snech bych si nepomyslel, že se někdy tohoto dočkám. Poprvé jsem cítil z otce lásku a bylo to... úžasné.

Horší však bylo, když jsem chtěl vstát od stolu a dojít na toaletu.

Zatočila se mi hlava a žaludek se zhoupnul. Neměl jsem pít! V tomto stavu nedojdu ani na ten záchod, a to jsem ani nechtěl přemýšlet, jak se dostanu domů. Aní by mě nenechala zabloudit, ale podpírat mě prostě nedokáže a mě zrazovaly nohy i hlava a do toho všeho mi začalo být špatně od žaludku.

Chci jít domů! Lehnout si a nadávat si, jaký jsem idiot, že i přestože vím, že mi alkohol nedělá vůbec dobře, tak se tady ožeru.

Kolik jsem měl skleniček? Dvě, tři? Věděl jsem, že to není moc, ale mně to stačilo. Seděl jsem zoufalý a bledý na židli, chtělo se mi čurat a zvracet, a má hlava zatemněná alkoholem nebyla schopná vymyslet, co teď budu dělat.

„Jsi v pořádku, Erene?" promluvil na mě otec.

„Nejsem. Jsem opilý!" odvětil jsem vztekle. To on za to mohl!

„Pojď, pomůžu ti, odvezu tě domů, já jsem nic nepil."

„Ne, zvládnu to!"

„Nenechám tě v tomhle stavu se někde toulat po nocích!" chytil mě pevně za paži a já slyšel, jak Animo zavrčela.

„To je v pořádku, Aní," promluvil jsem na psa a chytil se jejího postroje. Ta se uklidnila a nechala otce, ať mě vede směrem k autu. Stihl jsem se jen rychle rozloučit se společností, s tím, že mi není dobře a odjíždím domů.

V autě jsem nadiktoval adresu, přičemž mi otec sdělil, že moc dobře ví, kde bydlíme.

„Nezlob se na mě, Erene, uznávám, že jsem v poslední době opravdu osamělý a chtěl jsem tě vidět po dlouhé době, tak jsem si tvou adresu zjistil, abych tě aspoň viděl."

„Změnil ses."

„Ano, já vím, jsem rád, že jsem aspoň na stará kolena dostal rozum. Mrzí mě to strašně moc, jak jsem se choval k tobě i k matce, a popravdě se teď stydím i za nabídku, kterou jsem dal Levimu. Jsem zmatený a vlastně nevím, jak se mám chovat. Vím, že je to ostuda, ale když celý život žiješ ve tvrdém byznysu, nějaké věci ti prostě unikají. Tímto se nechci ovšem omlouvat! Vím, že jsem všechno pěkné zničil a jsem velmi rád, že jsi mi dokázal odpustit. Věř mi, že jsem ti vděčný," zpovídal se a já jsem opět nevěřil, co jsem si vyposlechl. Byl jsem nejspíš opravdu hodně opilý a tohle všechno se mi jenom zdálo!

„Tak jsme tady. Je někdo doma?" zeptal se.

„Ano, Levi a nejspíš i kluci."

„Dobře, takže se o tebe postarají. Dnes vás nebudu obtěžovat, ale můžu tě někdy navštívit?"

Slyšel jsem, jak se jeho hlas zatřásl. Měl snad strach, že mu to nedovolím?

„Ano, a děkuji za odvoz."

„Udělal jsem to pro tebe rád, dlužím ti mnohem víc..."