Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀SETTANTA🍀70.

LEVI

Seděl jsem sám doma a zíral do bílé zdi. Z repráků se tiše linuly tóny Bachovy Toccaty Dmoll.

Za tři dny se žením.

Měl bych být šťastný, beru si úžasnou ženu, která čeká moje děti. Získal jsem zpět obě své práce, které jsem měl rád. Teď se celý můj život obrátil na světlou stranu, už mě nikdo neobtěžoval, nevyhrožoval a všechno bylo vlastně zalité sluncem. Mnozí by mi mohli závidět!

A já jsem tu seděl jako hromádka neštěstí a přemýšlel nad tím, jestli dělám správnou věc.

Jistěže dělám! Eren se nikdy nevrátí a moje děti budou potřebovat tátu, proč pořád přemýšlím, proč se tím trápím, proč nejsem šťastný?

Měl jsem teď všechno, co jsem ve svém v životě chtěl a o čem bych si před pár lety ani netroufal pomyslet, že bych kdy mohl dosáhnout.

Jenže mi chybělo to nejdůležitější! Do varhanních tónů najednou zasáhl zcela jiný zvuk – telefon. Prvně jsem jej nechtěl vzít. V poslední době, vzhledem k přípravě svatby, mi zvonil pořád, a já bych teď chtěl aspoň chvíli klidu.

Telefon ale vyzváněl neodbytně a já jej s povzdychem vzal. Cizí číslo – vzpomněl jsem si na Enriqua, ale hned jsem tu myšlenku zaplašil. Ne, to nebyl on.

„Pronto, u telefonu Levi Ackerman."

„Dobrý den, tady doktor Smith z Florentské fakultní nemocnice. Čekal jsem spíše ženský hlas, ale pokud je toto váš telefon a váš přítel vám říkal můj anděl, tak nejspíš volám správně. Znáte Erena Jaegera?"

„Ano, co se mu stalo?" V hrdle jsem měl sucho a myslel jsem, že tu větu ani ze sebe nedostanu.

Bože, jen ať to není nic zlého...

„Měl autonehodu, jste ochoten se tu zastavit a objasnit nám pár věcí?"

„Jistěže! Jak na tom je, prosím, řekněte mi, že je v pořádku..."

Měl jsem pocit, že omdlím strachy.

„Nyní je na sále, nerad bych mluvil do telefonu, zkuste co nejdříve přijet!"

„Ano, přijedu hned!" položil jsem telefon vedle sebe a vydechl. Celé mé tělo se neovladatelně třáslo šíleným strachem o Erena. Byl celou dobu tady ve Florencii? Nebo za mnou jel a stalo se neštěstí...

Potřeboval jsem se vzpamatovat, musel jsem začít myslet... být schopný sednout za volant. Marně jsem si mezi zběsilými myšlenkami a starostí o Erena pokoušel uvědomit, kde je Fakultní nemocnice. Měl jsem dojem, že jsem tam už jednou byl.

Po hodině a půl proplétání se uličkami, a šíleného strachu, který mě paralyzoval a znemožňoval normálně myslet, jsem se konečně dostal k nemocnici.

Po zaklepání jsem ani nečekal na vyzvání a hned vpadl do ordinace, na kterou mě odkázali na recepci. Doktor tam byl naštěstí sám, a když viděl můj vyděšený výraz, hned mě posadil do křesla. Působil jsem nejspíš dojmem, že už mě dál nohy neunesou.

„Co je s Erenem? Jsem jeho přítel," lhal jsem. Teda nelhal, já jsem ho pořád bral jako svého přítele.

„Váš partner měl těžkou autonehodu, v podstatě ho smetl kamion. Nyní je po operaci a stabilizovaný, víc budeme vědět za osmačtyřicet hodin. Jeho imunita je ale téměř nulová, vypadá to, jako by nedávno prodělal nějaké těžké virové onemocnění. Nemáme ještě všechny výsledky krve, ale vy byste nám mohl osvětlit, na co si máme dát pozor..." zadíval se na mě zkoumavě.

Z oka mi vyklouzla slza. „Nevím... nějakou dobu jsme teď byli od sebe, netuším, co se s ním dělo poslední čtyři měsíce."

Zatínal jsem zuby, abych se opět nerozplakal.

„Na koho se tedy mohu obrátit?"

„Netuším..." v té chvíli jsem to nevydržel a spustil vodopád slz.

„Neplačte!" chvíli na mě mluvil, ale když zjistil, že nejsem ve stavu se sám utišit, vyzval sestru, ať mi píchne nějaká sedativa.

Po chvíli jsem se alespoň trochu uklidnil a začal trochu přemýšlet.

„Můžu za ním? Můžu ho vidět?" zoufale jsem se na něj podíval.

„Pustím vás za ním, na chvíli, později, ale napřed bych potřeboval ty informace..."

„Mohl bych zavolat jeho matce, možná ona něco ví, a taky by měla přiletět, měla by to vědět, že je Eren v nemocnici..."

„Ano, volal jsem jí jako první, jenže ona na mě mluvila francouzsky a nejspíš nerozumí ani anglicky, nedomluvili jsme se."

„Chápu, jsme Francouzi, já s Erenem tady v Itálii žijeme už nějaký čas, ale jeho matka neumí italsky ani slovo. Zavolám jí. Jsou v jeho telefonu ještě jiné kontakty, na které bychom se mohli obrátit?"

„Podívejte se sám," podal mi telefon. Už jenom pohled na jeho telefon netradiční zelenkavé barvy mi rozbušil srdce. Podíval jsem se do kontaktů. Měl jich tam jen pár. Moje číslo pod jménem Mio Serafino ve mně opět vyvolal nekontrolovatelný třas, dál jsem našel číslo jeho matky, Armina, hotelu Olympia, Marcelovo ke Kočkám, šéf, šéfová – takže někde pracoval... Ale první v seznamu jsem vidět nechtěl, stáhlo se mi srdce – má ještě jiného anděla, nejen mě...

Nepřijel za mnou...

Našel si jinou lásku...

Musel jsem se překonat a zavolat mu. On bude vědět, co s Erenem bylo. Ten doktor to potřeboval znát jeho diagnózu, vysvětloval mi, že by bylo dobré znát, co prodělal – jednodušší pro další léčbu a pro správnost podávaných medikací. Jeho druhý Anděl jistě bude vědět víc. Omluvil jsem se a zašel jsem telefonovat ven.

„Erene!" ozval se mladistvý mužský hlas, který, aniž bych se stihl představit, ihned pokračoval: „Ach můj bože, jsem tak rád, že voláš, slíbil jsi mi, že zavoláš hned, jak dorazíš! Proč ses tak dlouho neozval, víš, jaký jsem měl strach?!"

Ta slova, ze kterých čišela obava, hned poté radost a mnoho dalších citů, které prostě lidé, kteří se jen tak znají, určitě v telefonu neprojevují.

„Zastavte! Tady není Eren. Jmenuji se Levi Ackerman a... potřeboval bych..."

„Ježíši Kriste, pane Ackermane, omlouvám se. Měl jsem o Erena strach, je to můj kamarád..."

„Kamarád?" zeptal jsem se víc tvrdě, než jsem zamýšlel. Žárlivost mě bodala do srdce jako nůž.

„Ano, kamarád, spíš učitel klavíru, ale on byl teď dlouho v nemocnici a měl by stále ještě ležet a odpočívat, a ne jet čtyři sta kilometrů autem. Měl jsem o něj prostě jen strach, on vám nic neřekl? Jel za vámi... Proč mi vlastně voláte? Je Eren v pořádku, že ano?" do jeho hlasu už prosakovala panika.

Jistě, už mu docházelo, že je něco špatně a mně jen potvrdil doktorova slova.