Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀CINQUANTATRE🍀

„Tak kvůli tomu tě určitě neodsoudím," chytil mě za ruku a stiskl. „Já totiž taky. Řekneš mi prosím svůj příběh?"

„Dobře, co už můžu ztratit? Život se mi stejně tak jako tak rozpadá a já už zase jen živořím. Jsem na to zvyklý, už jsem to jednou zažil," vzdychl jsem.

Tichým hlasem jsem mu vyprávěl svůj životní příběh od začátku, kdy mě otec v šestnácti dohnal k drogám, jak jsem potkal Leviho a zamiloval se do něj, ač to byl kněz, o tom, jak nás Jean unesl a zneužil. Jak se poté Levi ztratil a já ho po utrápeném roce objevil ve Florencii, kde jsme si všechno konečně vyříkali a chystali se být šťastní celý zbytek života. Řekl jsem mu i o své nemoci, která mě dohnala k tomu, že jsem ho potom, co jsem ho nachytal, že je mi nevěrný, skoro zabil.

Na konci vyprávění už mi slzy kanuly z očí, on mě přitáhl do náručí a hladil po zádech. Nevadilo mi to, byl jsem rád, potřeboval jsem útěchu. Viděl jsem, že i jeho oči se lesknou.

„Erene, je mi to líto! Hrozně moc, netušil jsem... Jsi tak mladý a už jsi musel zažít tolik bolesti!"

„S tím se netrap, Angelo, já to nějak zvládnu. Mám práci, mám kde bydlet a je tady tak nádherně. Můžu hrát na piano. Teď mě tohle všechno drží nad vodou! Časem zapomenu, bolest i výčitky otupí a já se budu moci možná vrátit do Paříže."

„Jsi si jistý?"

„Nejsem, ale doufám v to. S takovými výčitkami se nedá dlouho žít, a to ještě jím prášky na uklidnění. Nedovedu si moc představit nynější život bez antidepresiv."

Začal jsem se vysvlékat a v jen trenýrkách jsem se rozběhl do ledového jezera.

„Co to děláš, co blbneš...?" zaslechl jsem, jak na mě vyděšeně volá, ale já jsem se potopil pod vodu, abych už nemusel nic poslouchat. Po vynoření jsem se setkal s jeho tváří, na které byla znát panika, a hned poté, co mě spatřil nad hladinou, se jen úlevně posadil na vyhřátou pláž.

„Co jé?" hulákal jsem na něj s mírným úsměvem. Tahle studená voda mě vždycky dokázala vytrhnout z mých myšlenek, na chvíli mě omyla od výčitek a zklamání. Ledová voda se vpíjela do mé kůže a já v těch chvílích dokázal zapomenout na bolest psychickou. Aspoň na moment, než si tělo zvyklo na chlad, který se mi zabodával do celého těla.

Věděl jsem, že za nějakou dobu začne být voda příjemná a já jsem si vždycky přeplaval jezero na druhou stranu a kochal jsem se výhledem na úchvatná skaliska Gruppi di Brenta.

Vyděšeně na mě zíral a mně došlo, že si snad myslel, že se chci jít utopit. Bylo mi ho líto, jak tam tak roztřeseně seděl a vstřebával šok.

„Pojď do vody," zval jsem jej. On na mě jen v šoku civěl a nevěděl, co dělat. Po chvíli rozhodování začal oponovat.

„Vždyť je to strašně studené!"

„No a co? Nebuď bábovka a pojď za mnou!"

Nahodil útrpný výraz, ale už jsem ho natolik znal – a mnohdy toho i zneužíval – že byl pro mě schopný i do ohně skočit.

To jsem po něm nechtěl, ale rád bych, aby plaval se mnou na druhou stranu a vykládal mi o Dolomitech a o Molvenu, aby mě chvíli odvedl od smutných myšlenek na Leviho. Možná jsem chtěl být sám, ale uznávám, že tohle koťátko mě uklidňovalo... to, že jsem mu všechno mohl říct, mi nesmírně pomohlo. Ta jeho starost i jeho pohled, kterým se na mě díval...

***

Dny ubíhaly, byly jeden jako druhý. Pomáhal jsem v kuchyni i na place každý den, ačkoliv mě Jacobo, můj šéf, ubezpečoval, že jestli nechci, nemusím to dělat.

Nemohl jsem celé dopoledne sedět jen na zadku a čekat, až se Angelo vrátí z letní školy, kterou navštěvoval třikrát týdně. Popravdě jsem nechápal, jak mohl souhlasit s tím, že bude o prázdninách chodit do školy, ale jeho otec mě ujistil, že je to příprava na konzervatoř, a mně svitlo. Jistě, Angelo miluje piano.

Seděl jsem před kuchyní v kradmých chvílích volna, kterých jsme moc neměli. Sezóna byla v plném proudu a hotely byly natřískané. Kluci z kuchyně i z placu se mezi s sebou bavili, smáli se a plánovali, co budou dělat večer po práci. Ale já jsem mezi nimi jen mlčel.

Už se ani nesnažili mě zapojit do jejich rozhovorů, zvykli si, že ani po dlouhých přemlouváních s nimi nikam nepůjdu a ani se jim nesvěřím, proč se nesměju a jsem pořád jen smutný. Upadl jsem do stejného stavu jako před rokem, kdy mě Levi opustil a já vůbec jsem netušil, co si počít se svým životem. Teď se k pocitu bezmoci a samoty připojily i silné výčitky svědomí a vzpomínky na těch pár měsíců, kdy jsme s Levim byli šťastní.

Myšlenky se mi na chvíli stočily k Angelovi. Přemýšlel jsem, co budeme cvičit odpoledne, a představil jsem si ho. Jeho láska k pianu a skromnost byla v jeho věku velmi zvláštní. Uhelně tmavé vlasy, dlouhé černé husté řasy, které jednou za čas schovaly světlounké modré oči, které se na mě vždy pozorně dívaly, cokoliv jsem mu vysvětloval, drobná, možná až trochu vychrtlá postava. Pleť až příliš bledá vůči všem snědým Italům. Měl hodně z matky, která byla Rakušanka.

Ztuhl jsem překvapením! Jak jen bylo možné, že jsem si toho nevšiml už dříve? Jak moc byl Angelo podobný Levimu, vzhledem i chováním. Dokonce jsem si uvědomil, že má i podobný styl chůze, a výraz tváře, když se soustředil, byl totožný s Leviho. Teď jsem pochopil, čím mě tento mladík uchvátil. Nebyla to jeho láska k muzice. Tohle mě k němu přitahovalo.

Omluvil jsem se klukům a rychle jsem mířil ke své sluji, polykaje slzy. Chtěl jsem od Leviho utéct, zapomenout na něj, a teď tu nám jeho kopii. Ne ve všem, ale ve všem dost podstatném.

Tohle poznání mě donutilo odejít. Chtěl jsem si jít srovnat myšlenky k jezeru, ovšem jak jsem viděl narvané pláže, rychle jsem to vzdal a odcházel směrem k horám. Jedna z mnohých turistických stezek vede k velkému vodopádu. Skoro nikdo tam nechodí, protože tato stezka je velmi náročná a většina turistů dává přednost kratší a méně náročnější variantě, jak dojít k horám. Štěstí pro mě.

Nikdo tu nebyl. Opřel jsem se o chladivou skálu těsně vedle dopadu vodopádu a nechal se kropit chladivými kapičkami vody, které se rozprskávaly o skálu, na kterou narážely.

Přepadly mě opět výčitky. Znovu jsem viděl, jak moje pěsti dopadají na Leviho tvář, jak padá k zemi a leží ve zvětšující se kaluži krve. Proč jsem na toto nezapomněl, proč mě tyto vzpomínky neustále trýzní ve dne i v noci ve snech?

Nikdy jsem si to, co jsem tropil ve svých záchvatech, nepamatoval, tak proč zrovna toto utkvělo v mé paměti? Proč? Byl to trest za to, že jsem ublížil člověku, kterého miluji z celého srdce...

Praštil jsem pěstí do tvrdé skály tak, že se mi kůže sedřela až na klouby. Necítil jsem bolest a nechal svou krev, aby splynula s vodou. Stejně mě podvedl, už mě nemiluje, neměl bych si to vyčítat. Alespoň ne tak trýznivě. Ač byl ten pocit, že jsem byl Levim podvedený, nesmírně bolestivý, zmírnil mé výčitky svědomí, které mě kolikrát doslova ochromovaly.

Jakmile jsem se konečně uklidnil, začal jsem vnímat bolest kloubů, ze kterých stále dost tekla krev. Sundal jsem si triko, ruku do něj zabalil a vydal se na cestu do vesničky.

Musím zavolat Marcelovi. Musím vědět, jak se Levi má. Musím vědět, že je v pořádku.