Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀QUARANTATRE🍀

V sobotu jsem sám od sebe přišel za Petrou, že bych chtěl jít za Marcelem. Měl jsem pocit, že on toho ví nejvíc. Byl naposledy s Erenem, on mu důvěřoval, určitě se mu svěřil se svými plány a možná mu i vypověděl, co se vlastně stalo a jak přišel na tu myšlenku, že já mu snad zahýbám.

Samozřejmě, že mě napadlo i to, že viděl on sám Enriqua, jak mě líbá v parku. Měl být ale v práci...

Byl jsem konečně připraven vyjít mezi lidi, aniž bych se rozbrečel na prvním rohu. Věděl jsem, že už musím vylézt ze své ulity a zkusit trochu žít. Za dva dny jsem měl jít zpátky do práce a tam jsem se prostě nemohl hroutit!

A věřil jsem, že mi Marcelo aspoň trochu osvětlí situaci a já  přestanu tápat v nějakých svých nesmyslných teoriích, které byly všechny nejspíš úplně mimo.

Třeba se mi pak uleví!

„Levi! Jsem tak rád, že jsi v pořádku!"

Marcelo mi div nevletěl do náručí. „Byl jsem za tebou v nemocnici, ale řekli mi, že tě už propustili, tak jsem s dovolením zkusil zvonit na tvé dveře a nikdo neotevřel. Už jsem se bál, že jsi jel hledat Erena!"

„Byl jsem u Petry, doktor mi nařídil na první dny stálý dozor," pousmál jsem se na něj. Skutečně mě potěšil jeho zájem. Opravdu mi trochu zvedl náladu. Byl to takový náš děda, na kterého se vždycky dalo spolehnout. On s úsměvem odešel vařit můj oblíbený čaj a já si v hlavě začal srovnávat otázky, které mu položím. Doufal jsem, že nakonec zjistím pravdu a kdo ví, jestli třeba Marcelo neměl na Erena kontakt. Tušil jsem, že mu Eren natolik důvěřoval, že nechal u něj na sebe číslo. Pak už by šlo jen o to, jak ho z Marcela vytáhnout...

„Marcelo, pověz mi prosím všechno, co ti Eren řekl.  Já vůbec nevím, co se mu stalo? Jak přišel na ten nesmysl, že ho podvádím?" vykašlal jsem se na všechny připravené otázky a zeptal se ho nepřímo ve  chvíli, kdy přede mě postavil čaj.

Marcelo začal vzpomínat.

„Ten den, co se to stalo, mi volal, že mu došly prášky na tu jeho nemoc a že musí jít k doktorovi, ať mu napíše nové. Pustil jsem jej – samozřejmě. Zpátky přišel ale hodně rozrušený. Vykládal mi, že tě viděl, jak se líbáš v parku na dece s nějakým svým studentem. Říkal jsem mu, že je to nesmysl, ale nenechal si to vymluvit. Byl úplně na dně! Jen tu seděl a brečel. Neposlouchal mě, když jsem mu tvrdil, že je to jistě nějaký omyl. Po jisté době se uklidnil, asi hlavně proto, že jsme měli moc práce. V podvečer ale přišel nějaký kluk, stáhl si ho k sobě ke stolu a něco do něj hučel. Neslyšel jsem, co mu říká, ale po chvíli se Eren zvedl a se slzami v očích utekl. O dvě hodiny později se tu zase ukázal a svěřil se mi, že tě zbil. Bylo vidět, že je v šoku a jak ho to mrzí. Poprosil mě, jestli bych nezavolal do nemocnice a zjistil něco o tvém stavu, že prý nemá odvahu tam volat sám. Dal si tady kafe a řekl, že jde spát na hotel a že zítra odjíždí."

„Kam? Kam jel!? Marcelo, mluv!" skoro jsem na něj křičel.

„Levi, uklidni se," chlácholila mě Petra, ale já na ni teď opravdu neměl náladu! Musel jsem vědět, kam Eren odjel.

„Nevím, Levi. To mi neřekl," odpověděl klidně Marcelo.

„A nějaký kontakt na něj nemáš? Podle všeho si vyměnil číslo, protože je stále nedostupný."

„Nedal, bohužel, ale slíbil mi, že se mi jednou za čas ozve," pokrčil rameny.

„Marcelo, prosím, zavolej mi hned, jak tě bude kontaktovat," prosil jsem ho očima i slovy.

„Jistěže ano, spolehni se. Ani já nevidím rád, jak jste vy dva dopadli, a věřím tomu, že se to jednou urovná a vy si to vyříkáte. Jen, Levi, já nemám na tebe telefon."

Nadiktoval jsem mu číslo a poručil si jednoho panáka. Petra se na mě škaredě podívala, ale neřekla nic. Nechtěl jsem se tu opít, jen jednoho a půjdeme domů.

Musel jsem si srovnat v hlavě všechny informace, co jsem se dneska dozvěděl, a nadával jsem si, že jsem za Marcelem nešel už dávno. Tolik věcí se vysvětlilo...

Jen jsem stále nevěděl, co mu řekl Enrique. Nevěřil jsem tomu, že by byl takový parchant a navykládal mu něco, co nebyla pravda.

Ale stejně jsem ho neměl rád – za tohle všechno mohl on, kdyby v parku neudělal takovou kravinu, Eren by se nikdy takhle nerozrušil!

Celou neděli jsem se pokoušel soustředit na přípravu na nové přednášky, ale myšlenky mně stále odlétaly k Erenovi a k tomu všemu, co se stalo. Měl bych se už konečně vzpamatovat a soustředit se na něco jiného, nebo se z toho opravdu pomátnu.

Petra mě stále přesvědčovala, ať si zajdu k doktorovi pro antidepresiva. Odmítal jsem a věděl, že tento boj si musím vybojovat sám, s čistou hlavou a bez lentilek štěstí, které mě sice mohly uklidnit, ale rozhodně nic neřešily. Věděl jsem, že se musím smířit s tím, že mě Eren teď nechce vidět, že utekl, aby si urovnal všechno v hlavě a pochopil, že jeho místo je se mnou. Musel jsem doufat, že až jednou zavolá Marcelovi a ten mu vysvětlí, jak to všechno mezi mnou a Enrique bylo, dojde mu, k jakému nedorozumění došlo a vrátí se. Jednou si všechno vysvětlíme a této myšlenky jsem se hodlal držet jako klíště.

Ale teď, teď jsem se musel soustředit na práci a taky sebrat všechno své sebeovládání, abych v posluchárně nevyletěl mezi studenty a nedal Enriqueovi do tlamy. Stále jsem pevně doufal, že vůbec nepřijde, a pokud ano, bude sedět jako oukropek a nebude na sebe nijak upozorňovat.

Druhý den, opět nevyspalý s tmavými kruhy pod očima, jsem se tentokrát pěšky coural k fakultě. Vyšel jsem brzy, kampus byl sice dost daleko, ale potřeboval jsem vzduch, trochu se projít dřív, než předstoupím před studenty.

Došel jsem ke škole s předstihem, a tak jsem si šel sednout do altánku v parku, jenž přiléhal k fakultě a který byl již krásně obrostlý bílými popínavými růžemi.

Nedaleko altánu byla také lavička, kterou obsadili dva studenti. Nejdřív jsem si jich nevšiml a byl v podstatě stále utopen ve svých myšlenkách, ale po chvíli jsem uslyšel v jejich rozhovoru své jméno.