Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀QUARANTASETTE🍀

LEVI

Z divokých snů, o kterých jsem neměl tušení, o čem byly, mě probudila Petra. Netušil jsem sice, co bylo horší – zběsilé, zmatené sny anebo realita, ale nějak jsem se začal smiřovat s tím, že můj dosavadní život skončil, já už po jeho zbytek budu jen zírat do bílé zdi a spílat Bohu, že na mě seslal takový očistec. Proč? Co jsem komu udělal? To se na mě opravdu tak zlobil Bůh, že jsem ho opustil? Za to, co jsem udělal? Že jsem se rouhal? Že jsem gay? Nevěřil jsem tomu, že by mohl být tak krutý.

Možná by byla možnost, jak se postavit na nohy, jak svůj život udělat opět smysluplný. Měl bych se nechat znovu vysvětit. Stát se opět knězem. Byl jsem si však jistý, že by mi to s mou minulostí nedovolili.

Takže i poslední plamének, jak svůj život postavit na nohy, tímto zjištěním zhasl. Nedokázal jsem už ani uvažovat realisticky. Jistě, že by mě znovu Vatikán nevysvětil, byl tu kardinál a nařčení ze sexuálního obtěžování. Málem jsem se začal hystericky smát na svým pokrouceným osudem, když jsem si uvědomil, že v pokoji nejsem sám.

„Levi, Levi! Vnímáš mě?" Petra mě vytáhla do reality z mých myšlenek a já si všiml, že do pokoje vešel muž středního věku a přicházel s nataženou pravicí ke mně.

„Jsem Bernardo Martucci, psycholog. Rád bych si s vámi promluvil o situaci, do které jste se dostal. Nebojte se, já vás odsuzovat nebudu, jen bych vám rád pomohl. Znám váš příběh do jisté doby. Byl jsem psycholog mladého Erena Jaegera."

Zadíval jsem se na něj nedůvěřivě a pak vztekle na Petru. To ona ho pozvala! Nechtěl jsem si své srdce vylívat nějakému neznámému cvokařovi!

„Pane Ackermane, rád bych vám pomohl. Vím, že to pro vás může být neobvyklé, ale vašeho přítele jste také přemluvil, aby za mnou zašel, a kdyby byl zodpovědnější a hlídal si návštěvy, mohlo by třeba všechno dopadnout jinak. Nezlobte se prosím na slečnu Ral, že mi nějaké informace již sdělila. Možná byste rád věděl, proč se Eren zachoval takto?"

Kývnul jsem hlavou.

„Ten typ léčiv, které váš přítel užíval, jsou bez vedlejších účinků, člověk po nich není ospalý ani otupělý, ale v případě, že je pacient vysadí, tak jak se to stalo Erenovi, ataka nemoci je mnohem agresivnější, když je něčím nebo někým vyprovokována, než by se to stalo, kdyby léky vůbec nejedl. V tomto případě, bohužel, i když si Eren pro prášky zašel hned, když zjistil, že je nemá, zažil šok, když vás viděl v parku s jiným mužem. Pak už se to s ním vleklo celý den..."

Opět jsem jen přikývl.

„Zkuste mu to nezazlívat, hodně mi o vás vykládal, vím, jak moc blízký vztah k vám měl."

„Ano? A proč mě tedy opustil? Beze slov rozloučení, bez adresy, bez možnosti se s ním spojit a všechno mu vysvětlit!"

„Vy sám víte, že Eren není zrovna člověk s jednoduchou povahou, má dodnes v sobě spoustu démonů, které v něm zanechala doba, kdy bral drogy. Kvůli této nemoci je citlivý víc než kdokoli jiný z nás. Třeba se jen potřebuje někde v koutku uklidnit, všechno si promyslet a smířit se s tím, že člověku, kterého miluje, takto ublížil. Já jsem přesvědčen, že se vám dřív nebo později ozve, ale zkuste mu dát čas."

„Dobře, já vám zkusím věřit."

„A nyní, myslím, že to není všechno, co vás dostalo do tohoto neutěšeného stavu, budete schopný si se mnou o tom promluvit?"

Viděl jsem, že Petra odešla do kuchyně, aby nám nechala soukromí.

Rozvykládal jsem se. Stejně jsem neměl co ztratit. Řekl jsem mu poslední události s obviněním Enriqua i to, jak mě už dlouho trápí, že jsem musel odejít ze Santa Marie. Poslouchal mě snad hodinu, trpělivě, nepřerušoval mě, jen přikyvoval.

Na konci vyprávění jsem už byl schoulený v klubíčku a polykal slzy. Nezvládal jsem o tom ani mluvit, nedokázal jsem se přes to přenést.

„S vašimi problémy vám bohužel nemůžu pomoct, ale mohl bych vás zbavit deprese, která vám nedovoluje plnohodnotně žít."

„Jistě, antidepresiva! Umělé štěstí, ne, děkuji. Abych se celý zbytek života krmil lentilkami..." docela rázně jsem jej odmítl.

„Pane Ackermane, rozhodně to není do konce života. Je to jen přechodné období, vy sám víte, že s problémy, co máte v práci, vám nemohu pomoci, ale vy sám můžete. Když budete mít sílu se dostatečně bránit, tak vyhrajete. To ale nedokážete v případě, že budete v depresích a zhroucený. Antidepresiva vám znovu pomohou normálně myslet, dají vám psychickou pohodu na to, najít znovu smysl života. Budu upřímný – myslím si, že nejste ten typ, který by přemýšlel nad nejhorším, ale čím déle zůstanete v této depresi, ve které se nyní nacházíte, tím bude nutkání odejít z tohoto světa silnější. Věřte mi a nechejte si pomoci! Na antidepresivech nevzniká závislost, ne fyzická. Jistí slabší jedinci si mohou po čase vypěstovat závislost psychickou, ale to ve vašem případě nejspíš nehrozí, určitě ne po půl roce."

Rezignoval jsem. Měl pravdu. Co jsem mohl ztratit?

Upřeně jsem se zadíval na krabičku s léky a přestal vnímat okolí. Zase mě přepadly vzpomínky na poslední setkání s Erenem, na jeho nepříčetný výraz, jak do mě bušil a nadával mi.

Opět jsem se udělal co nejmenší a schoulil se pod dekou a začal vzlykat. Bylo mi jedno, že mě vidí! Bylo mi jedno úplně všechno, chtěl jsem utéct někam, kde nebyla bolest, která mi drtila srdce, kde neexistovala nespravedlnost, kde nebyli zlí lidé, kteří mě chtějí úplně zničit.

Proč to Enrique udělal? Tvrdil mi, že mě miluje. Copak tohle dělají lidé, kteří druhého milují? Jak někdo mohl být tak zlý a jak to, že jsem to nepoznal dřív? Myslel jsem, že nic a nikdo mi nemůže ublížit? Že můj život je natolik dokonalý, že se nic nemůže stát? Jak moc naivní jsem byl!

„Pane Ackermane, já vám teď dám lehká sedativa na uklidnění, ano? Musíte se vyspat!"

Nechápal jsem, co mi říká, a bylo mi to jedno, v té chvíli jsem se cítil jak hadrová panenka, jako loutka, kterou může loutkář pohybovat, jak se mu zlíbí. Nechal jsem si něco vpíchnout do žíly a cítil, jak se mé myšlenky uklidňují a pomalu odcházejí, stejně jako já, do tvrdého spánku.