Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀CENTOQUATTRO🍀

„Rainere!" vydechl jsem a srdce se mi zastavilo. Co mi chtěl udělat? Chtěl se pomstít? Jistě, však jsem to byl já, kdo ho dostal za katr.

„Já jsem tady taky."

Berthold!

Byli tu oba dva a každý seděl z jedné strany. Neměl jsem šanci utéct, ani kdybych viděl.

Ale já nevidím! Jsem jim odevzdaný – můžou si se mnou dělat, co chtějí.

Celé mé tělo se napjalo, polknul jsem přebytečné sliny a jen čekal, co bude. Jediné, co mě aspoň trošku uklidňovalo, bylo prostředí frekventovaného parku, byla tu spousta lidí...

„Tak co s tebou, Erenku? Víš, že si zasloužíš potrestat za to, do jaké díry jsi nás poslal! Ale ne tady! Půjdeš teď s námi a někde v soukromí si to vyříkáme, co ty na to?"

Dostal jsem strach, velký! Oni dobře věděli, že jsem se nemohl nijak bránit. Tušil jsem, že mě odtáhnou do nějaké hnusné zaplivané uličky a tam mě zbijí, znásilní a kdo ví co ještě. Vždycky to byli hrubiáni, a teď, když vylezli z vězení, asi lepší nebudou, spíš naopak. Měl bych se začít bránit, křičet, snad mi někdo mohl pomoct!

Už už jsem se nadechoval, že začnu volat o pomoc, když mně Reiner zašeptal do ucha: „Radím ti, abys nekřičel, jeden náš kamarád teď stojí u vašeho domu se zápalnou lahví v ruce, ty bys jistě nechtěl, aby váš milovaný domek lehl popelem, že ne?"

Začal jsem se klepat a do očí mi vstoupily slzy.

Nemůžeme přijít o dům, o všechno...

„Ne," hlesl jsem potichu. „Co se mnou chcete dělat?"

„Nechej se překvapit, broučku." Slizký hlas Bertholda se mi zaryl pod kůži, až jsem se otřásl odporem.

„Někde jsem četl, že slepci jsou při milování mnohem vnímavější než lidé, kteří vidí. Hmm, kdeže jsem to četl? No nejspíš ve vězení, mimo něj jsem nikdy neměl důvod číst. A vidíš to, to jsem ještě ani nevěděl, že za tu tvou sviňárnu takto zaplatíš, ale to mi nestačí... takže zvedej tu svou sladkou prdel, já tě povedu a ty budeš potichu, jasný?"

Přikývl jsem a první slzy mi opustily oči. Nějaká ruka mě pevně chytla za loket a táhla pryč.

„Potřebuji hůl, podejte mi ji!" panikařil jsem.

„Abys nás jí potom přetáhl po hlavě, to víš že jo. Ne! Nepotřebuješ ji!"

Slyšel jsem, jak sviští vzduchem a poté zvuk dřeva, když dopadla na beton nebo kámen.

„To přece nemůžete," vzlykl jsem potichu, protože se mně stáhlo hrdlo tak, že i kdybych se teď rozhodl křičet, stejně by ze mě nevyšla ani hláska.

„Co to děláte? Proč mu odhazujete tu hůl! On ji potřebuje, to si neuvědomujete?" zaslechl jsem neznámý dívčí hlas. Otočil jsem se za ním, upřel své nevidomé oči jejím směrem a prosil jimi o pomoc.

„Nechejte ho být!" ozval se opět pevný hlas, ve kterém nebyla ani stopa strachu.

„Ty se do toho nepleť, holčičko, nebo dostaneš pořádnou nakládačku!"

„Do toho! Mimochodem támhle jdou policajti, tak jestli máte nějaký problém, radila bych zmizet."

Cítil jsem, jak jejich ruce povolily stisk na mých loktech, ale neodpustili si mě odhodit. Nečekal jsem to, a tak se mé tělo rozpláclo na štěrkovém chodníku a ryl jsem v něm bradou. Pak už byl slyšet jen vzdalující se dupot těžkých bot.

Začal jsem se škrábat na nohy, vzápětí mě však za paži vzala drobná ručka a ovanul mě dívčí parfém.

„Neublížili ti?" zeptala se starostlivě.

„Ne, děkuji vám za pomoc, opravdu," třásl jsem se a nohy mi vypovídaly službu.

Chytila mě kolem pasu, protože cítila můj nejistý postoj, a usadila mě na lavičku.

„Počkej chvilku, zajdu ti pro hůl a pak půjdeme k nám, abych ti ošetřila ty rány na bradě a rukou."

„Ne, to je dobré, to nemusíte, vždyť už jste toho pro mě udělala dost," odmítl jsem, ale ona mě razantně vzala za ruku pravíc: „Tak to by nešlo, mladý muži, jednou jsem tě zachránila, takže se o tebe dál postarám, anebo tě někdo doma čeká a ty meškáš?"

„Ne, teď nikdo není doma," vzdychl jsem.

Jak strašně mi chybíš, Levi, a to jsi pryč sotva tři dny. Ale tohle se nesmíš nikdy dozvědět.

„Tak vidíš, já dobře chápu, že se snažíš být soběstačný, ale nechej si pomoct, když můžeš, mimochodem jsem Mikasa a prosím, tykej mi, vždyť jsem možná mladší než ty!" stiskla mi ruku a poté do ní vložila mou hůl.

„Já jsem Eren, a ještě jednou děkuji za všechno," nejistě jsem se představil.

„Pojď, bydlím tady kousek." Její jemný hlas mě přinutil se zvednout a ona do mě zaklesla rámě.

„Bojím se o náš dům. Vyhrožovali mi, že ho zapálí..."

Policisté procházeli kousek od nás, a tak jsem jim všechno povykládal. Přislíbili, že ho zkontrolují.

Byl jsem velmi rád za společnost a ona se té mé také nechtěla vzdát.

„Erene, řekneš mi, proč byli na tebe zlí, co ti chtěli udělat?"

„Chtěli se pomstít!"

„Pomstít? A cos jim udělal?"

„Víš, Mikaso, já o tom nechci mluvit, promiň, třeba jednou později ti to povyprávím, jestli budeš mít zájem se stát mou kamarádkou," řekl jsem tiše. „Ale kdo by chtěl za kamaráda slepce!"

„Erene, co to tady vykládáš?! Copak na tom záleží, jestli vidíš nebo ne?"

„Samozřejmě, všem jsem jenom na obtíž, můj přítel odjede na pár dní pryč a já už se zase topím v nějakém průseru, ze kterého mě musí vytahovat neznámá holka."

„Přítel?"

„Ano, přítel – jsem gay, jsem slepý a neustále v depresi, prostě jsem k ničemu!"

„Ne, Erene, nejsi k ničemu, už týden chodím do kavárny jen kvůli tobě, kvůli slepému klavíristovi, který hraje tak překrásně a smutně, až mi to rve srdce. Musím se přiznat, že dneska jsem tě sledovala a chtěla se tě zeptat, jestli bys se mnou nešel na schůzku, ale teď vidím, že tě mohu požádat pouze o kamarádství. Nezlob se za mou upřímnost..."

Další dny se mnou pobývala a pomáhala mi. Byl jsem jí vděčný, protože jsem zjistil, že se o sebe opravdu nedokážu postarat. Jsem nemožný. Uklízela po mně svinčík, chodila mi nakupovat a vůbec, starala se spoustu maličkostí, o kterých jsem neměl ani tušení. Jak moc Levi všechno dokázal tajit, abych nevěděl, kolik má se mnou práce. Do toho domácnost, děti, dům, zahrada..., nechápal jsem, jak to všechno zvládal, ale byl jsem rád, že jsem na Mikasu narazil, ačkoliv ty okolnosti mohly být trochu veselejší.