Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀SETTANTASEI🍀

„Pane Ackermane, slíbil jsem, že vám dám vědět o každé změně stavu pana Jaegera. Před hodinou mu selhalo srdce na..." mé ruce v tu chvíli nedokázaly udržet telefon a ten se s obrovským hlukem, který se rozlehl katedrálou v mnoha decibelech, roztříštil na mnoho částí o kachlovou podlahu. Stejně jako mé srdce, které se taktéž zastavilo, i mé nohy přestaly poslouchat a já se řítil k zemi už téměř v bezvědomí.

Ucítil jsem dvě silné ruce, které mě zachránily před pádem na zdobenou podlahu.

„Levi, co se stalo? Vzpamatuj se!" slyšel jsem někde zdálky Danielův vyděšený hlas. Pokoušel jsem se otevřít oči, ale jako by má víčka byla z kamene, stejně jako srdce, které bilo nepravidelně a slabě. Nakonec jsem je pootevřel a viděl, jak se ke mně Daniel sklání a z jeho tváře vyzařuje starost.

„Umřel, on umřel," stihl jsem ještě říct, než mě nadobro pohltila tma.

Probral jsem se v nemocnici na lůžku, napojený na kapačky a znovu jsem se zadíval do starostlivých Danielových očí.

„Co tu děláš? Co se stalo? Proč jsi mě raději nenechal umřít! Stejně se mnou nechceš mít nic společného!" vystartoval jsem na něj chraplavým hlasem.

„Zadrž, Levi! Ještě, než se znovu zhroutíš, měl bys vědět, že Eren neumřel..."

„Cože?" rozšířil jsem oči a mé srdce začalo bít tempem dostihového koně.

„Bylo to jen nedorozumění, ten doktor se mi omlouval, že měl asi na tebe začít mluvit jinak. Nějak nedomyslel, že by sis ho nevyslechl až do konce. Srdce se mu sice na chvíli zastavilo, ale velice rychle ho nahodili zpět a on je již stabilizovaný," mluvil na mě jemně, jako bych byl malý kluk. Nechápal jsem tu změnu, ale v této chvíli mi to bylo celkem jedno. Celým mým tělem projela úleva z informace, že Eren stále žije.

„A probral se?" zeptal jsem se opatrně a s nadějí, že dostanu kladnou odpověď.

„Ne, to bohužel ne, prý je stále ve stejném stavu jako předtím, je mi líto," hlesl.

„Není ti to líto, vím, že není! Byl bys rád, kdyby umřel a já už s ním neměl nic společného. Vím, že ho nenávidíš ještě víc než mě!" zoufale jsem se na něj rozkřičel. Tak moc bolelo, že mě ignoroval, a teď si tu hraje na starostlivého? Věděl jsem, jak moc mě nenávidí za mou orientaci, že jsem pro něj jiný člověk, než kterého on by si představoval.

„Levi, nemluv tak, není pravda, že tě nenávidím, moc dobře víš, jak tě mám rád, a to se nikdy nezměnilo. Nechtěl jsem se smířit, že miluješ kluka a kvůli němu jsi opustil Petru, ale teď jsem si plně uvědomil, že kdybych tě ztratil nadobro, vyčítal bych si to do konce života. Chci se s tebou usmířit, rád bych, aby náš vztah byl jako kdysi. Ujišťuji tě, že po tom, co jsem si zažil dnes, když ses mi zhroutil do náručí v katedrále, jsem si uvědomil, že není vůbec podstatné, jaké pohlaví miluješ, ale to, jaký jsi člověk. Promiň mi to, Levi, byl jsem zaslepený nějakými předsudky, které u mě byly zakořeněné roky pobytu mezi zdmi kostelů. Nevím, jestli takhle ze dne na den dokážu plně respektovat homosexualitu, ale vím jistě, že dokážu respektovat tebe, Erena a vaši lásku," díval se na mě se slzami v očích a já jsem viděl, že mluví upřímně. Tímto jeho vyznáním mi spadl další kamínek z mého těžce zkoušeného srdce. Byl jsem strašně dojatý, protože jsem už ani nedoufal, že bych tohle z jeho úst někdy mohl slyšet. Polykal jsem slzy, ale podařilo se mi ze stáhnutého hrdla vyslovit: „Děkuji, Danieli, ani nevíš, jak jsem rád za tvá slova."

V té chvíli do pokoje vešel doktor Smith.

„Dobrý den, Levi, nedokážete si představit, jak jste mě vylekal. Jak vám je?"

„Teď už dobře, doktore, otec mi všechno povykládal a já se omlouvám, že jsem nedokázal vyslechnout váš hovor do konce. Mohl bych už vstát a jít za Erenem?" prosil jsem jej očima.

„Počkejte malou chvilku, než vám dokape kapačka, pak, jestli už je vám opravdu dobře a zvládnete to, pustil bych vás za Erenem i domů, pokud máte někoho, kdo s vámi bude alespoň přes noc."

„Já s ním zůstanu," ozval se Daniel.

*

Daniel se mnou nakonec zůstal celou dobu, kdy setrvával ve Florencii. Za tu dobu jsem opět našel vůli mu věřit, stejně jako on začínal plně chápat můj postoj a lásku, které jsem nebyl schopen se vzdát pro nic a pro nikoho. Když mě vidíval, jak se trápím při pohledu na Erenovu spící tvář, jak mě neskutečně bolí to, že mu nedokážu pomoci jinak než jen tím, že budu trávit čas u jeho postele a číst mu jeho oblíbené knihy, pouštět skladby, které měl rád anebo jen tak vykládat, co se za celý den přihodilo. Vyslechl si také, jak jsem mu říkal, že jsme se usmířili a jak jsem za to rád. Náš vztah se pomalu dostal tam, kde byl před tím, než zjistil to, co nás rozdělilo. Pochopil mou lásku a pochopil, že s tím on nic nezmůže, ani kdyby hory přenášel. Hodně mi pomáhal, častokrát, když měl volno, za mě brával hraní mší na Santa Marii a podporoval mě, ba skoro podpíral, abych dokázal každý večer odejít od Erenova lůžka. Těsně před Vánoci odjel, protože měl povinnosti v Paříži, ale já jsem věděl, že dlouho sám nezůstanu.

Sobotu před vánočními svátky jsem se silou vůle dokopal uklízet. Vždycky jsem měl úklid rád a nikdy mi to nevadilo, ale poslední týdny jsem na to neměl ani čas ani náladu. Jenže dneska odpoledne měl přijet Angelo a bude u mě celé vánoční prázdniny. Slíbil jsem, že ho připravím na zkoušky pro přestup na místní konzervatoř.

Musel jsem si vyprat, už jsem neměl co na sebe. I takové maličkosti jako bylo praní, které jsem kdysi dělal tak nějak automaticky, byly pro mě utrpení. Prohledával jsem všechny kapsy, abych nevypral nějaký papírový kapesník, kterých jsem měl také v poslední době velkou spotřebu, a našel jsem v kapse u saka zmačkaný papír.

Zprvu jsem si myslel, že to jsou pouhé nějaké mé poznámky k přednáškám, ale sotva jsem jej otevřel a uhodilo do mých očí neznámé písmo a oslovení:

‚Drahý pane profesore,'