Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀OTTANTACINQUE🍀85.

LEVI

Probudilo mě lehké pohlazení po ruce.

„Levi, vstávej," pomalu jsem se probíral z bezesného spánku a Angelův hlas mně zněl dnes nějak jinak. Proč se mnou mluvil jako s dítětem? Mozek se probouzel pozvolna, ale stejně jsem si rychle vzpomněl na včerejší nešťastné události. Už jsem skoro seděl, ale šok z poznání, že to nebyla jen noční můra, mě donutil znovu si lehnout.

Co mám dělat? Musím se pořádně probudit a pak nějak uspořádat myšlenky.

Petra byla mrtvá, ale děti žijí a budou potřebovat otce a pak tu byl Eren, o toho se taky musím postarat, nikdy bych se ho nevzdal, i když to bude strašně náročné, nemůžu bez něj být...

„Levi, vstávej prosím, je skoro poledne, já... nechci a nemůžu ti nic přikazovat, ale měl bys jít za Erenem." Jeho hlas měl v sobě jakousi naléhavost.

„Co se stalo?" zmateně jsem se na něj podíval. „Co se vlastně ptám, vždyť jsem Erenovi tolik ublížil, že jsem mu zatajil takovou podstatnou věc. Bože, jsem takový kretén. Jak na tom je? Vysvětlil jsi mu to?" Hrozně mě mrzelo, že jsem na tom klukovi musel nechat takovouto zátěž.

„Jo, vysvětlil, neboj... bude v pořádku, a Levi – on neví, že Petra umřela," hlas se mu zlomil a rychle odcházel z mého pokoje.

Plakal snad? Bylo toho asi na něj taky moc. Rychle jsem vstal a zamířil do koupelny.

Při pohledu do zrcadla jsem se zděsil. Nikdy jsem nebyl moc při těle, spíš vždycky dost vychrtlý, ale teď to bylo čím dál tím horší. Kruhy pod očima, přestože jsem spal víc jak dvanáct hodin, nezmizely, a lícní kosti čouhaly stejně jako žebra na propadlém hrudníku.

Medici by se na mě mohli učit názvy kostí – povzdychl jsem si. Musím začít jíst!

Po nezdařilém pokusu udělat kulturu na mé osobě, kterou jsem rychle vzdal s pocitem, že mě stejně Eren neuvidí a dětem bylo srdečně jedno, jak vypadám, jsem se odhodlal vejít do kuchyně.

Tam na mě čekala polévka, ale Angelo nikde nebyl. Na stole však ležel vzkaz: „Musel jsem do školy, potom za vámi přijedu do nemocnice."

Proč jen mám pocit, že mi lže...

Rychle jsem to však vypustil z hlavy, na sílu se najedl a jel rychle do nemocnice.

K mému překvapení u Erenovy postele seděla Carla s Danielem. Eren spal, nebo měl zavřené oči. Oba se na mě vyčítavě podívali.

„Ahoj?" pozdravil jsem nejistě.

„To jsi mu to nemohl říct, Levi?" spustila Carla.

„Carlo, já vím... vím, že je to neomluvitelné, je mi to hrozně líto, ale nebyla vhodná doba. Hloupá výmluva, ale pochop mě...," sklopil jsem zrak.

„Dovedeš si představit, jak by to mohlo dopadnout, kdyby měl pokoj ve vyšších patrech?" zamračila se.

„Cože?" nechápal jsem vůbec nic, vždyť to je snad jedno v kterém patře... Ach můj bože, to snad ne!

Sedl jsem si na prázdnou židli v očekávání, že mi Carla sdělí to, co mě teď napadlo!

Ne, to nemohl udělat!

‚Levi, ty debile, dovedeš si představit, jak se musel cítit? Ale ty myslíš pořád jen na sebe, idiote!' - Moje svědomí opět začalo útočit a mně nezbylo než mu dát za pravdu.

„Včera v podvečer se Eren pokusil spáchat sebevraždu, vyskočil z okna!" podívala se mě se slzami v očích.

„Vyskočil?!" vydechl jsem a nebyl jsem schopen se ani pohnout, abych se podíval, jak jsme vysoko. „C-co se mu s-stalo," připadal jsem si, jako by mě někdo chytil za krk a škrtil. Popadl jsem láhev vody a rychle se napil. Bylo mi jedno, čí byla, jen jsem musel pít, abych se neudusil.

„Naštěstí nic vážného, jen šok, naražená kostrč a trochu pohmožděné zápěstí, ale Levi, dovedeš si představit, kdybychom byli výš..." Už jen vzlykala do Danielovy košile, který doteď jen seděl a nic neřekl. Přivinul si Carlu do náručí a povzbudivě ji tiskl. Kdyby tady nebyla ta Erenova nerozvážnost, snad bych si i řekl, že jim to tak sluší a přál bych si, aby ti dva byli spolu. Jenže teď mou mysl okupoval plně Eren a strach se mu podívat do očí, strach z toho, jak na mě bude reagovat, odvrhne mě, a zase mě bude jen odhánět. Vždyť to já jsem ho dohnal k tomuto činu. Já a jenom já.

„Já už nemůžu dál..." řekl jsem nahlas svou poslední myšlenku a s tou jsem vyběhl ven. Jen chvíli mi přešlo myslí, co by bylo, kdyby se to Erenovi povedlo, kdyby umřel. Šel bych se taky zabít, tohle už bych opravdu neustál...

Ale já vlastně nemůžu, nemůžu – narodily se mi děti.

Do zoufalství se mi vloudila kapka naděje. Moje miminka, nemohl bych je nechat samotné na světě, a Eren – byl v pořádku, tedy relativně. Zastavil jsem svůj úprk na konci chodby, pomalu se vydýchával a uklidňoval se. Daniel mě brzy doběhl a vtáhl si mě do náručí. Byl jsem mezi těmi jeho velkými pažemi jako hadrový panáček, ale uklidňovalo mě jeho tlukoucí srdce a pevné tělo, které mi říkalo, že už mě bude navždy chránit, co jen bude moct.

„Danieli," vydechl jsem.

„Levi, pojď, ukážeš mi děti, ano? Aspoň přijdeš na chvíli na jiné myšlenky. Carla mi slíbila, že jakmile se Eren probudí, zavolá nám," řekl tiše.

Jen jsem nesměle přikývl, vždyť já jsem je ještě také neviděl. Byla to ostuda a doufal jsem, že se nikdy nedozví, jak k nim byl jejich otec v prvních dnech nevšímavý.

Pomalu jsme šli na novorozenecké oddělení, Daniel stále něco vykládal, moc jsem jej však nevnímal a pořád mě provázely výčitky vůči dětem i vůči Erenovi.

„Levi, posloucháš mě?" otočil si mě k sobě.

„Jo, promiň, co jsi říkal?" omluvně jsem se mu podíval do očí s tím, že už jej poslouchám.

„Ptal jsem se, jestli už máš pro cvrčky jména? Bavili jste se o tom s Petrou?"

„Ano, tedy ne, nebavili, nevím... nemám." Uvědomil jsem si, jak jsem nezodpovědný. Ani jména pro své děti nemám!

„Tak přemýšlej, budou se tě na to nejspíš ptát, ať mohou založit rodné listy."

Chvíli jsem otálel na místě, jako bych nedokázal přemýšlet za chůze anebo prostě proto, že bych už k nim chtěl přistoupit a oslovit je jménem.

Tak určitě ten, který bude víc podobný Petře, se bude jmenovat Pietro, po mamce, v tom jsem měl jasno hned, ale druhý mimin? Byl jsem bezradný! Přece jen – jméno bylo na celý život, to jsem si musel dobře rozmyslet. Po mně určitě ne, to jsem nechtěl. Ale líbilo by se mi francouzské jméno...

Vzpomněl jsem si na mého učitele na konzervatoři, obdivoval jsem ho tenkrát stejně jako Daniela. Jmenoval se Julien. Pokýval jsem hlavou.

Ano, to je to správné jméno!

Dovedli nás k inkubátorům a já jen vydechl – viděl jsem dva miniaturní odlitky sebe samého. Nikdy jsem netušil, jak někdo může říct, že miminko je podobné na jednoho z rodičů, ale tady byla naprostá jistota, že jsou moje. Pousmál jsem se nad malinkatými uzlíčky a přemýšlel, že můj plán, jak je pojmenovat, byl sice skvělý, nicméně při pohledu na ně trošku selhával. Totiž ani jeden nebyl podobný na Petru. Nakonec jsem se rozhodl, že Pietro bude ten větší a silnější. Petra vždycky byla. To, co si se mnou vytrpěla, z ní dělalo bojovnici silnější než Herkules.