Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀VENTISEI🍀

V tom ze zákristie vyšla osoba a ve mně by se krve nedořezal...

„Danieli," hlesl jsem potichu.

„Rivaille! Co tu pohledáváš? Už ses s ním rozešel?" řekl zatím klidně, ale bylo vidět, že jím třese zlost.

„Ne!" odpověděl jsem pevným hlasem.

„Tak co tu děláš? Co hledáš tady v kostele? Útěchu? Ne! Tady ji nehledej! Tu můžeš najít jen v posteli s tím svým parchantem! Vypadni okamžitě z Božího chrámu, než ho svou přítomností znesvětíš!" zakřičel hodně nahlas a obrovský dóm kostela jeho hlas ještě násobil.

Díval jsem se mu pevně do očí a nemínil jsem uhnout. Stál jsem si za tím, čím jsem byl, a věděl jsem, že kostel svou přítomností nijak nepošpiním.

Uslyšel jsem pevný hlas Otce Farlana.

„Tak dost, Danieli, nevím, co se mezi vámi dvěma stalo, ale takhle křičet mi v kostele nebudeš!"

„Tak ať odejde, neznaboh, pohan, hříšník!" díval se mi stále s nenávistí do očí a pak se otočil na duchovního, „Otče, on je pošpiněný!"

Dál už jsem to nemusel poslouchat, neměl jsem to zapotřebí. Otočil jsem se a chystal k odchodu.

„Počkej, Levi," volal na mě Farlan a běžel za mnou. „Co se mezi vámi stalo?"

„To je na dlouhé vyprávění, Otče," hlesl jsem a opět zadržoval slzy.

„Já mám času dost. Prosím, Levi, počkej na mě na lavičce před kostelem, rád bych věděl, co se přihodilo. Třeba bych vám nějak mohl pomoci."

„To je od vás hezké, Otče, vy mi nemůžete nijak pomoct, ale myslím, že po tomto výstupu u vás v kostele máte právo vědět, proč se na mě Daniel tak zlobí. Jen mám obavu, že se na mě budete zlobit také."

„Posouzení, jestli si mou zášť zasloužíš, nechej na mně. Jen počkej na té lavičce, ano?"

„Dobře," řekl jsem tiše a lehce za sebou zaklapl veliké kované dveře kostela.

Dovolil jsem pár slzám stéct po tváři. I když jsem se zařekl, že už plakat nebudu, tolik mě ta Danielova nenávist bolela. Věděl jsem, že se přes to nikdy nepřenesu, pořád to bude bolet. Když jsem viděl tu zlobu v jeho tváři, ta nenávistná slova... Jeho hněv mě bodal do srdce. Měl jsem obavy, že se nikdy nesmířím s tím, že nerespektuje mou lásku k chlapci.

Po chvíli vyběhl z kostela Daniel, nasedl do auta a projel kolem mě, aniž by mi věnoval jediný pohled. Vzdychl jsem a za okamžik jsem ucítil jedny laskavé ruce na svých ramenou.

„Levi, povíš mi, co se stalo?" řekl tiše, jako by se snad bál, že mu uteču.

„Daniel vám to neřekl?" podíval jsem se na něj ještě se slzami v očích. Tolik jsem chtěl, aby mě pochopil! Aby mě neodsoudil jako jiní kněží. Aby byl jako Padre Tiziano.

Ne, neřekl, pohádal jsem se s ním, byl rozzuřený jako býk v aréně, nikdy jsem ho takového neviděl. Musel jsi nejspíš udělat hroznou věc, když tě takto odsoudil. Ale než bych to udělal i já, chci vědět proč?!"

„Odešel jsem z řádu, ale to už nejspíš víte, po událostech předminulých Vánoc, kdy Bůh připustil, aby mě ten hnusný feťák tak pošpinil. Ztratil jsem v Boha víru, ale to není jediný důvod, proč jsem to udělal," začal jsem opatrně.

„Nevěděl jsem to, ale to jistě není příčina, proč je na tebe tak hodně nazlobený, je to tak?"

Přikývl jsem. „Zamiloval jsem se!"

Jeho tvář se rozjasnila a usmál se. „A to je důvod, proč se na tebe tak zlobí? Propáníčka, ten Daniel se musel zbláznit. Měl by ti to přát! Já samozřejmě nejsem nijak nadšený tím, když z řádu odcházejí kněží a zvlášť tak dobří, jako jsi byl ty, ale v tomto by tě měl spíš podporovat!"

„Otče, ale já jsem se zamiloval do muže – kluka," sklonil jsem hlavu a bál se mu podívat do očí.

Pustil má ramena a stoupl si naproti. Chytil mi bradu a donutil mě, abych se mu podíval do tváře.

„Ach, Levi, co tě to popadlo? Vždyť jsi dospělý muž, takové experimenty mají na svědomí jen děti, jak tě něco takového napadlo?" šokovaně mi zíral do očí.

„Věděl jsem, že to nepochopíte... nezlobte se, už vás nebudu dál zdržovat!" vstal jsem z lavičky a pomalu se coural k autu.

Naivně jsem doufal, že mě zastaví a řekne, že mu to nevadí, ale nestalo se nic, jen tam tak stál a díval se na mě se smutkem v očích.

S opětovným polykáním slz jsem odjížděl a smutně si pomyslel, že ani tady se nedočkám zastání a na varhany v Eustachu můžu zapomenout, stejně jako všude jinde. Neměl jsem sem jezdit. I kdybych to zkusil na jiném místě, osud by mě nejspíš dohnal i tam, a já už nemám sílu se prát a vysvětlovat, že svým vztahem ke klukovi přece nikomu neukřivdím. Měl bych se vyhýbat všemu, co mně může takto ublížit. Zapřísáhl jsem se, že se s tím smířím a najdu si ve Florencii jinou práci.

Zajel jsem na nákup, který mě odvedl od smutných myšlenek. Měl bych myslet pozitivně.

Milujeme se s Erenem, je to láska mého života a žádný nástroj nebo práce, jakkoliv pro mě byla uspokojující, to nemůže nahradit.

Doma jsem vařil oběd, ale myšlenky mi utíkaly do kostela a k hádce s Danielem.

Nikdy nás nebude tolerovat, teď už to vím jistě!

Když ani po delší době se nebyl schopen uklidnit a v samotném kostele ztropil takovou scénu, nebyla šance, že to kdy přijme. Měl bych se s tím smířit, ale bylo to tak těžké...

V hlavě se mi přehrál jeho agresivní monolog a neposlušné slzy si opět našly cestu ven. Vší silou jsem udeřil do kuchyňské linky, až poskočil nůž, který jsem nechal na prkýnku.

„Ahoj, jsem doma," ozvalo se ode dveří. „Co se děje, Levi?"

Dvě pevné ruce mě objaly a jeho tělo se přitisklo zezadu na to mé. Hned poté mě otočil k sobě a procítěně mě políbil.

„Chyběl jsi mi!" zamumlal do polibku a pak si všiml slz, které jsem si nestihl otřít.

Odtáhl se ode mě, ale ruce mi nepouštěl. „Ty pláčeš! Co se stalo? Snad ti něco neřekla mamka?"

„Ne, to vůbec ne, Carla je skvělá! Nic se nestalo, jen... jsem krájel cibuli a máš strašně tupý nůž, tak..."

„Levi, co si to vymýšlíš? Vidím, že děláš palačinky, k čemu cibule? Neumíš lhát! Tak mi vyklop, kdo ti zase ublížil!"

„Já ti to tedy povím, ale ty mi první slib, že nikam nepoběžíš..."

„Slibuji!"