Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀SETTANTANOVE🍀

Ráno jsem nedokázal čekat na Carlu, která přislíbila příjezd hned dopoledne, a vyjel jsem hned po chabé snídani, kterou jsem do sebe vsoukal jen proto, abych se před Erenem nesložil hlady.

Musím být silný, pro něj! Bude mě potřebovat, musím být silný, nesmím před ním plakat!

Neustále jsem si to opakoval jako mantru, moc to však nepomáhalo.

Jediné pozitivum na celé té věci bylo, že neuvidí v jak zbídačeném stavu se nacházím. Kruhy pod očima a ty neustále podlité krví věčným pláčem a nevyspáním. Zchudl jsem nejméně deset kilo a tušil jsem, že vypadám jako chodící kostra potažená kůží. Jako přirozená maska na Halloween bych zazářil.

Vešel jsem potichu do pokoje a viděl svého andílka, kterak spí.

Sedl jsem si k němu, polykal slzy a opatrně jej chytil za ruku. Zamrkal a upřel své oči někam na zeď, za mě. Slzy se mi potichu vykoulely a já se pokoušel utlumit vzlyky.

Nesmím brečet, nesmím! A když, tak jen potichu!

„Levi? Jsi to ty, že ano?" řekl chladným hlasem.

Srdce se mi stáhlo, a jeho hlas jako by do mě zaťal otrávený šíp.

„Ano, jsem to já!"

„Běž pryč, Levi! Běž prosím tě pryč!"

„Proč?" Srdce mi vynechávalo údery. Nechápal jsem. Proč mě odháněl?

„Protože chci, abys šel pryč a už nikdy za mnou nechodil!"

„Tak to ne! Dokud mi neřekneš důvod, neodejdu!"

„Protože jsem slepý! Nevidím, nechci, abys mě takto viděl, ty nemáš zapotřebí se starat a trápit s mrzákem...," odmlčel se a z jeho očí, které nyní byly bez obvyklé jiskry, se vyvalily slzy.

Šokovaně jsem na něj zíral!

„Erene, to snad nemyslíš vážně! To si opravdu namlouváš, že bych tě opustil jen proto, že nevidíš? Tak to teda ne! Mě budeš mít na krku celý svůj život, budu tě podporovat a pomůžu ti vrátit se do života, ať to dopadne jakkoliv, rozumíš?! A nakonec pořád máš ještě naději, že se ti zrak vrátí..."

„Tomu sám nevěříš, doktor mi nelhal, řekl mi, že nemám téměř žádnou šanci, já to vím, takže... běž prosím tě a zapomeň na mě!"

„Ne, to nikdy neudělám! Miluji tě, rozumíš? A je mi úplně jedno, jestli vidíš nebo ne! Spolu to zvládneme! Pomůžu ti! Se vším ti budu pomáhat!"

„O tohle já tě přece nemůžu žádat! Ublížil jsem ti! To je můj trest! Celou dobu jsem si říkal, že jestli tě ještě potkám, nebudu se ti moci podívat do očí... Tak teď nemusím...," odmlčel se.

„Erene, co to tady vykládáš? Dobře víš, že se na tebe nezlobím, nikdy jsem se na tebe nezlobil, vím, že to s tebou udělala tvoje nemoc. Nikdy bych ti nic nevyčetl, miluji tě a nikdy tě neopustím, a už mě o to nežádej, protože ti nevyhovím. Pokud ty cítíš to samé co já, tak tě snažně žádám, nic si nevyčítej a nechej mě ti pomoci."

„A co když už necítím to, co ty ke mně?"

Srdce se mi málem zastavilo.

Ne, to nemůže být pravda!

„Ty už mě nemáš rád?" vysoukal jsem ze sebe. „Opravdu dokážeš říct – Už tě nemiluji, Levi..."

Nadechl se a já viděl, jak bojuje sám se sebou.

„Už tě, Levi, nemiluju! Běž pryč!"

Ztuhnul jsem na místě, a když on neslyšel žádné kroky, zařval: „Tak už běž! A už sem nikdy nechoď!"

„Nevěřím ti!" vyjekl jsem.

„Nemusíš mi věřit, to je tvoje věc, jen už běž!"

„Promiň, ale já neodejdu! Ne, dokud se nepřesvědčím, že mi nelžeš!"

Dvěma kroky jsem došel k posteli, nahnul jsem se a udělal to, co jsem toužebně dychtil udělat posledního půl roku nesčetněkrát. Přisál jsem se na jeho rty a jemně je laskal jazykem. Rukou jsem zajel do jeho nově rostoucích vlasů, které mu museli ostříhat.

Trhnul sebou překvapením. Nečekal to, nebyl na to připravený a díky tomu dříve reagovalo tělo nežli hlava.

Přisál se na má ústa s lehkostí, kterou mě vždycky líbával, jakoby ani nikdy neodešel a jeho rty si velmi dobře pamatovaly, jak to mám rád. Byly sladké jako červnová jahoda a já se jich nedokázal nabažit, svět se kolem mě zastavil a jen jsem si užíval ten krásný pocit, který mi tak dlouho chyběl. Miloval jsem jeho plné rty, které si pohrávaly s těmi mými a stejně jako já, i on v tu chvíli zapomněl na svá předešlá slova. Tím mi dokázal, že lhal! Nebyla to pravda, že už mě nemá rád. Miloval mě stejně jako já jeho, a to, že byl nyní slepý, nehrálo žádnou roli.

Budu ho hýčkat, milovat, pomáhat mu, jakkoliv bude potřebovat. Zvládneme to spolu, a to určitě mnohem lépe než každý sám.

Po chvíli jsem se odtáhl a on vydechl.

„Už mi nikdy nelži! Nikdy, rozumíš? Nedovedeš si představit, jak tvá slova bolela."

„Ach Levi, omlouvám se, nechtěl jsem ti ublížit! A přitom tě týrám neustále. Mrzí mě to, ale pochop, copak já ti mohu zůstat na krku? Vždyť by ti bylo mnohem lépe beze mě, budeš si mě tahat životem jako kouli na noze. Časem tě přestane bavit mít na starost slepého spratka."

„Časem, Erene, časem zase budeš vidět, vím to!" řekl jsem s nadějí v hlase.

„Nemusíš mě uklidňovat, jsem si jistý, že je to nevratné. To, co nám tady melou doktoři, to je jen záminka. Vždycky je lepší říct, že je naděje, ale já vím, že není. Zůstanu slepý a nechci ti kazit život!" povzdychl si.

„Jistě, zato když mě opustíš, můj život bude růžový jak jarní květ! Erene, pochop, že já bez tebe nedokážu žít, když jsi tu nebyl, bylo to, jako by kus mě umřelo, cítil jsem se tak prázdný, smutný. Zkoušel jsem všechno, abych svůj život dal zase dohromady, abych alespoň trochu cítil, že za něco stojí, ale ať jsem udělal cokoliv, pořád to stálo za starou bačkoru. Můj život bez tebe nemá cenu, chápeš? Už mě netrap, prosím!"

Přikývl a usmál se. Oddechl jsem si, ze srdce mi spadl aspoň stokilový šutr. Ten jeho úsměv, to byl balzám pro mou duši a v jeho očích se opět objevila jiskra.

Škoda jich – dívaly se směrem ke mně, ale připadal jsem si jako duch, přes kterého jeho pohled prochází. Přišel jsem k němu a znovu jej políbil, opět pod mým dotykem ucuknul, nečekal ho.

Pohladil jsem jej.

„Budu tě upozorňovat, že se tě chystám dotknout, ano? Ty mi budeš všechno říkat a já se přizpůsobím. Hned dneska prozkoumám internet a nakoupím ti všechny pomůcky, které ti usnadní život. Jistě toho bude spousta! Naučíme se spolu Braillovo písmo. Zvládneme to spolu, uvidíš!"