Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀QUATTRO🍀

Přivlastnil si dravě mé rty a já ztuhnul. Napnul jsem se jako struna a po zádech mi projel mráz. Zavřel jsem oči, najednou mé tělo chtělo protestovat, protože jsem si vzpomněl na všechno to násilí před rokem, které mi – nám – udělal Jean. Nebránil jsem se, pořád dokola jsem si opakoval, že je všechno v pořádku, že je tady Eren, že je to Eren!

Neublížil by mi, věděl jsem, že on ne! Snažil jsem se uklidnit, a hlavně nevzepřít se, což jsem v prvním šoku chtěl udělat, a vpustil jsem hladový Erenův jazyk do mých úst. Po chvíli se ode mě odtáhl a první sekundy nechápal, proč jsem tak vyděšený. Ačkoliv jsem to nechtěl, přesto jsem se na něj podíval vyčítavě. Postupně se jeho výraz měnil a byl ještě vyděšenější než já. Pochopil!

„Promiň, Levi," chytil mně ruku a pohladil jemně po tváři.

„Nechtěl jsem se na tebe tak vrhnout, vím, že musíme pomalu, sám jsem strašně zmatený z toho, že tě můžu svírat v náručí, že jsem s tebou! Já... prostě jsem se nedokázal ovládnout, omlouvám se!" řekl téměř zoufale.

Chápal jsem jeho chtíč, i ve mně se probouzely pocity, které jsem nikdy před tím neprožil. Sedli jsme si na pohovku a on se mi schoulil v náručí a mumlal do ucha nějaká slova, jimž jsem nerozuměl, ale bylo to uklidňující a... vzrušující, jeho horký dech mi dokázal stvořit husí kůži po celém těle a všechny zlé myšlenky byly pryč. Byl bych možná i usnul díky jeho blízkosti a pocitu bezpečí, které mi svou přítomností daroval, ale Eren se najednou začal vrtět, a já najednou ucítil jeho tvrdou chloubu, která mě tlačila do boku. Ospalost byla pryč a nahradila ji touha a chtíč.

„Levi, prosím!" šeptl mi zastřeným hlasem do ucha. Touto smyslně vyslovenou větou padly všechny mé bariéry. Jako saténový háv obestřel mě chtíč a já jsem věděl, že jsem ztracený. Potřeboval jsem cítit jeho ruce na mém těle, horkou hruď, kterou přitiskne na mé plece, všechny doteky, které jsem za celý život zameškal, teď potřebuji dohnat...

Vyšvihl jsem se na nohy, chytil jej do náručí a dlouhými kroky téměř utíkal k jediným dveřím, za kterými by snad mohla být ložnice. Položil jsem svůj poklad na postel a začal jej svlékat. Pomalu, abych si užil každý dotek jeho odhalené kůže. Věděl jsem, že ho těmito pomalými pohyby trápím. Týral jsem i sebe, ale takto mi to přišlo správné. Mé opravdové poprvé jsem si chtěl opravdu užít se vším všudy.

Měl jsem trochu strach, ale cosi mi našeptávalo, že Erenovi můžu věřit. On by mi nikdy nebyl schopen ublížit a doufal jsem, že pochopí mé obavy.

Nyní přede mnou ležel úplně nahý. Byl nádherný, celý, do poslední buňky, jako socha vytesaná do nejdražšího mramoru, a jeho zelené oči pobízely k další akci. Byl netrpělivý... ale to já také!

„Erene, jsi ještě nádhernější, než si tě pamatuji!"

Líbali jsme se jako smyslů zbavení a mé tělo zaplavovala čím dál větší touha zajít někam dál, ale v hloubi duše jsem se pořád bál, co bude. Myslel jsem, že jsem se už nadobro zbavil svých depresí a hnusných vzpomínek, že jsem je dávno odsunul někam hluboko, odkud už nebudou moct nikdy vylézt, ale mýlil jsem se.

Eren mě v zápalu vášně chytil za boky, přetáhnul pod sebe, položil na záda a jemně mě zalehl. Bylo to celé velmi něžné, ale černé vzpomínky okamžitě udeřily, mně se zatmělo před očima a najednou jsem nad sebou viděl Jeana. Na pár sekund jsem ztratil povědomí, kde jsem, a vnitřně jsem začal panikařit.

Otevřel jsem oči a vpil jsem se do zelených studánek a neustále dokola jsem se ujišťoval – odříkával si jako mantru...

Ten, který tu teď se mnou leží, je Eren! To Eren se mě dotýká! Eren mi šeptá slůvka lásky! Eren je ten, který mě miluje!

Jeho jemný uklidňující hlas i mé vlastní ujišťování mě pomalu začalo vytahovat z panického vzplanutí.

Miluji ho a nenechám už nikdy minulost, aby mi zasahovala do života. Teď jsem tu s ním a s ním prožiju nejkrásnější Štědrý den ve svém životě.