Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀NOVANTASETTE🍀

„Miluju tě, Erene, zbožňuju tě. Nikdy už tě nenechám odejít," zašeptal jsem mu do ucha a vytáhl ze šuplíku, který se nacházel pod lehátkem, hebounkou velkou deku, kterou jsem nás přikryl a pomalu, stejně jako on, jsem se chystal do říše snů.

Už už jsem málem skončil v krajině snů, když zamňoukala chůvička. První to bylo jen kňourání, které se vystupňovalo v řev sirény, tak, jak jsem ji dobře znal. Vypnul jsem ji, ať se neprobudí Eren, a mátožně jsem se šinul do pokojíku kluků. Záměrně jsem moc nespěchal s tím, že se třeba vzbudí oba najednou, já je v klidu nakrmím a budu mít pár hodin čas se trochu vyspat.

Byl jsem naivní – Pietro řval na celou ulici, kdežto Julien spinkal jako andílek.

Bože – není to děcko hluché? To by vzbudilo i mrtvého!

Věděl jsem, že není, v porodnici dělali testy hned po narození a oba prý slyší jako rys, ale bylo pro mě nepochopitelné, jak někdo může mít tak tvrdý spánek. Pietra jsem nakrmil a šel zpátky za Erenem na zahradu. Spal jako zabitý. Chvíli jsem pozoroval jeho nevinnou tvář a poté ho vzal do náručí a přenesl jej do ložnice. Lehl jsem si a přitulil se k jeho vyhřátému tělu. Tentokrát mě druhý řvoun ani nenechal na chvíli přepadnout do říše snů. Téměř jsem fňukl nevolí a šel pro druhou flašku, jen jsem ji mírně přihřál a skoro spící ji držel Julienovi u nenasytné pusinky. Probral mě syčivý zvuk, kdy mléko došlo a žrout sál jen vzduch. Asi bych jim toho mléka měl dělat víc, měli stále hlad. Nechal jsem jej odříhnout a opatrně už spícího položil do postýlky s šeptavým upozorněním, že jsou sytí, ať už tatínky nebudí.

***

Byla sobota a my jsme konečně měli celý den jen pro sebe a nemuseli jsme dělat vůbec nic. To byl luxus!

Ráno jsem si pohrál s Mrňáky, kteří opět rychle usnuli. Říkal jsem si, jak je skvělé, že skoro celý den prospí, ovšem krutá daň nastávala v noci, kterou pro změnu polovinu prořvali. Doufal jsem, že se jim ten režim brzy nějak změní a budou žít jako normální lidé, a ne jako sovy.

Nicméně tím pádem jsem měl čas v klidu uvařit oběd a chystal jsem se sklidit naši skvělou zahrádku, ať úroda neshnije, a udělat z té nadílky přesnídávky pro kluky.

Není nad domácí stravu!

Hodil jsem maso se zeleninou a špekem na plech a vložil do trouby.

Eren se sluchátky na uších seděl u synťáku a hrál. Nechtěl jsem ho rušit a šel zahradničit. Kluci spali v kočáře pod stromem, takže jsem měl jistotu, že až se vzbudí, nepřeslechnu je.

Spokojeně jsem seděl v záhonu a cítil jsem se opravdu šťastný.

Ano, takhle můžeme žít až do konce života. Máme rodinu, Eren už netrpí tolik depresemi a na spoustu věcí si už zvykl, v bytě se pohybuje bez hole, dokáže být téměř  soběstačný.

Věděl jsem, že má pořád z mnoha věcí strach, a bylo mi jasné, že všechno nejde tak rychle. Sbíral jsem jahody a užíval si slunečného dopoledne. Po chvíli jsem se ještě zakecal se sousedem, který si mě přišel zvědavě obhlídnout. Zjistil jsem, že je to pohoďák, a tak jsme plkali přes plot jako staré babky na trhu. Asi po hodině jsem se omluvil, že musím dotrhat ty jahody a domluvili jsme si společný večírek někdy později.

„Levíí," uslyšel jsem Erena přes otevřené okno, „kde jsi? To maso nějak moc podezřele voní, aby se ti nespálilo."

„Erene, vytáhni to, prosím. Chňapky jsou na pravé straně linky pověšené z boku na lednici. Já bych to potřeboval dosbírat a mám špinavé ruce. Zvládneš to?"

„Pokusím se," slyšel jsem nějaký rachot, něco mu asi spadlo, ale mlčel, tak ty chňapky nejspíš našel.

Najednou se z kuchyně ozval nelidský řev, prolínaný hodně peprnými nadávkami. Už jsem věděl, že je zle. Vyskočil jsem ze záhonu a letěl za Erenem.

Ten stál u dřezu a pouštěl si na levou ruku prudké proudy ledové vody. Plech ležel na zemi a maso bylo všude. Venku se rozeřvala dvojčata.

No, výborně! Proč se vždycky všechno musí stát najednou!

Ignoroval jsem dětský jekot i bordel, který panoval na podlaze, a začal kontrolovat Erenovu ruku. Celé předloktí i kus dlaně měl spálené, nejspíš si na ně vylil výpek, což mi později potvrdil.

To už jsem ale nakládal Erena v šoku do auta i s vřeštícími kluky v autosedačkách a mířili jsme k nemocnici.

Hned jak se Erena ujali doktoři, zavolal jsem Carle. Možná jsem ji zbytečně vyděsil, zvlášť když slyšela křičícího Juliana, kterého jsem na chvíli položil do autosedačky, abych mohl telefonovat. Takový superman, abych udržel dvě děti v náručí a ještě telefon, to jsem opravdu nebyl.

Nemocnice se shodou okolností nacházela jen kousek od čtvrti, kde Jaegerovi bydleli, a Carla tu byla za pár minut. Poslal jsem ji za doktorem a Erenem s tím, že je počkám venku, kde bylo Mrňákům lépe. I já jsem se potřeboval uklidnit na čerstvém vzduchu a nemocniční chodby mi v tom moc nepomáhaly.

Každý jistě pochopí, že mám vůči nemocnicím dosti negativní vztah, vzhledem k tomu, kolik času jsem v nich v posledních měsících strávil.

Pomalu jsem se uklidňoval a se mnou i děti. Ty brzy usnuly a mně se konečně pomalu přestaly třást ruce. Doufal jsem, že všechno bude v pořádku a Eren nebude mít jizvy nebo jiné následky.

Zase za to všechno můžu já! Jsem opravdu debil, jak jsem jej o toto mohl požádat? Měl jsem myslet na všechny následky, které se mohou stát! Už teď to má Eren těžké, a ještě bude mít kdoví jak dlouho nepoužitelnou ruku, zrovna tu, ve které drží hůl. Zatmělo se mi před očima. Jsem idiot! Proč jsem jej o toto prosil! To byl takový problém se zvednout ze záhonu a jít vytáhnout plech z trouby? Ne, nebyl, jen Levi zase nemyslel!

Seděl jsem na lavičce u auta a zase se topil ve výčitkách. Naštěstí jsem po chvíli zahlédl Erena s Carlou, jak spěchají k autu.