Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀QUARANTA🍀40.

LEVI

Pomalu jsem se probouzel a myslel jsem, že se mi hlava rozletí na tisíc kousků. Opatrně jsem otevřel oči a zaúpěl.

Všude je bílo, kde to jsem? Co se stalo?

Myšlenky zmateně pobíhaly, ale pomalu jsem začal vzpomínat, co se stalo.

Eren! Je tady?

Pokoušel jsem se pohnout hlavou, ale neměl jsem sílu.

Někdo pomalu otevřel dveře. Doufal jsem, že je to Eren, ale do pokoje tiše vklouzla Petra.

Když viděla, že jsem vzhůru, hned se ke mně přihnala a chytila mě za ruku.

„Levi, jsi vzhůru! Měla jsem o tebe takový strach..."

„Kde je Eren?" zašeptal jsem.

„To já bohužel nevím, když jsem přišla k vám do bytu, ty jsi už ležel v kaluži krve a on u tebe klečel, v šoku, byl úplně mimo a pak utekl! Levi, pověz mi, co se stalo? Kdo tě takto napadl? Proč?"

„Nechci o tom mluvit, neptej se!"

„Ne, Levi, řekni mi, kdo ti to udělal, stejně to budeš muset říct policii!"

Tak tohle jsem si vůbec neuvědomil. Co já jim řeknu? I přesto, co mi Eren udělal, jsem ho nechtěl dostat do problémů.

„Dobře, řeknu ti to, ale ty mi slib, že bez mého svolení nic nepodnikneš!"

„Ano, slibuji! Neříkej mi, že ti to udělal někdo známý! Vždyť ty s nikým nemáš žádné problémy..."

„Petro, byl to Eren!"

„Cože?!" vyhrkla Petra a v šoku se postavila.

„To Eren mě zbil," hlesl jsem.

„Proč?" Petra se vedle mě posadila, chvíli v jejím pohledu byly i pochybnosti, ale za sekundu jí došlo, že tohle bych nikdy z úst nevypustil, kdyby to nebyla pravda.

„Já nevím, pořád po mně chtěl nějaké přiznání toho, že jsem ho podvedl. Já jsem ale s nikým nic neměl, kromě toho, co jsem ti ve zkratce napsal do messengeru. Ale to on nemohl vidět, byl v práci."

„Ale, ale... i kdyby! Vždyť to je nepřiměřená reakce, takhle se nikdo nechová!"

„Něco jsem ti o Erenovi neřekl..."

Povykládal jsem jí o jeho psychické nemoci i o tom, že jsem jej přinutil, respektive on sám pochopil, že je to pro něj lepší korigovat tuto nemoc prášky, a jediné, co mě napadlo, že je prostě přestal jíst.

„Podáš mi, prosím, telefon? Musím mu zavolat, musím vědět, že je v pořádku!"

„Levi! On tě málem zabije, sanitku ti nezavolá, uteče jako malý kluk, ani se o tebe nepostará a ty máš o něj starost? Ty opravdu nejsi normální! Nepoučitelný!"

„Je nemocný, chápeš? Tys ho při jednom záchvatu zažila, já jsem ti to tenkrát neřekl, ale dobře víš, co to s ním udělalo. Mohlo se stát cokoliv! Dej mi ten telefon, chci mu zavolat!"

„To nemá cenu, volala jsem mu asi třikrát, má vypnutý telefon."

Srdíčko se mi stáhlo a bolelo víc než hlava, ve které mi stále skotačilo stádo permoníčků. Měl jsem o něj takový strach!

„Bojím se! Běž a najdi ho, prosím! A jestli ho najdeš, nezabij ho, jen ho popros, ať mi zavolá! Prosím!" zoufale jsem se na ni podíval a ona pochopila, že jí nezbývá nic jiného než zkusit Erena najít.