Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀CINQUANTA🍀50.

„Ale Padre, tohle já nemůžu! Nemůžu spojit svůj život v manželství s člověkem, kterého nemiluji. Petry si vážím, mám ji rád, obdivuji ji a respektuji, ale je to pouze kamarádka. Přece bych ji nemohl uvázat do svazku, který nebude naplněn láskou, a to ani nemluvím.... O tom tady nechci mluvit, vy víte! Já to s dívkou nedokážu, jsem gay!"

„Ale Levi, takhle to přece nemůžeš brát, jedna láska tě opustila, ale druhá na tebe čeká. Celou tu dobu. To, že ji respektuješ a máš ji rád, to stačí. Časem se tohle přehoupne v lásku, a ve chvíli, kdy to přijde, se s ní dokážeš i pomilovat a naplnit tak manželství. Věřím v tebe! Jsi normální člověk a chvilkové pomatení tvé sexuální orientace časem pomine!"

„Padre, jak o tomto můžete tak otevřeně mluvit!" červenal jsem se před ním. „A není to pomatení, vím to!"

„Přemýšlej o tom, Levi, bohužel tohle je podmínka kardinála a já s tím nic nezmůžu! Jen o tom přemýšlej, ano? Kdyby bylo jen na mně, do ničeho bych tě nenutil, ale kardinálovo rozhodnutí nezlomím, ač jsem se o to už pokoušel!"

„Petra na tohle nikdy nepřistoupí."

„To by ses divil!"

„Víte vy něco, co nevím já?"

„Možná ano, možná ne, měl by ses jí sám zeptat, jestli je ochotna do tohoto svazku vstoupit. Můj názor je, že tě neodmítne!"

„Jste si vším tak jistý!" pochybovačně jsem přimhouřil oči.

„Jsem, mé myšlenky a slova vede Bůh!" odvětil.

„Já si tak jistý nejsem, nemohu to udělat! Byla by nešťastná, znemožnil bych jí najít si opravdovou lásku, která by ji naplnila," zapochyboval jsem.

„Co když ta láska jsi ty? I přes to všechno, že ji nemůžeš nabídnout plnou silou, třeba by to pro ni bylo natolik dostačující a uspokojující, že by byla šťastná! Vždyť sex není všechno! Důležitá je tolerance, laskavost a důvěra, a to všechno spolu sdílíte mnohem více než mnoho jiných manželství, která fungují na heterosexuální orientaci. Chápeš mě trochu, co ti chci naznačit?" naléhal.

„Jak to víte?" zatvářil jsem se nedůvěřivě.

„Ále, jedna paní povídala, támhle si o tom cvrlikali špačci, tak různě. Tak slíbíš mi, že o tom budeš aspoň přemýšlet?" naléhal.

Nechtěl jsem, aby mě dál přesvědčoval, a jen jsem přikývl. Po chvíli jsem si ale vzpomněl na obvinění, kterým budu muset za chvíli čelit. To mi zlomí vaz.

„Padre, ale to je stejně marné, budu mít v doporučeních napsáno, že jsem sexuálně obtěžoval studenta a do toho jej fyzicky napadl! I kdyby se mi nad hlavou objevila svatozář, kdybych si za manželku vzal Matku Terezu, s takovým doporučením mě kardinál nevezme, chápete?"

„Nevěš hlavu, Levi, tohle se vysvětlí, uvidíš. Je to nespravedlivé a tomu klukovi to neprojde!"

Sklonil jsem hlavu a zamumlal: „Tím si nejsem tak jistý!"

Podíval jsem se na mobil – dvě hodiny.

„Omlouvám se, Padre, ale já už musím běžet!" řekl jsem smutně. Ačkoliv náš rozhovor byl přinejmenším docela zvláštní, nechtělo se mi opouštět tohoto vlídného člověka ani prostor katedrály. Zvlášť když jsem věděl, co mě čeká.

„Dobře to dopadne, Levi." Tušil, že se bojím, stiskl mi povzbudivě ruku a pousmál se na mě.

Přál bych si mít jeho jistotu. Rozloučil jsem se a běžel na zastávku veřejné dopravy.

Měl jsem ještě půlhodinu čas, a tak jsem se pomalu coural kampusem a sbíral odvahu a sílu na verdikt, který si vyslechnu. Nevěřil jsem tomu, že by si to rozmyslel a řekl pravdu. Bylo více než pravděpodobné, že si vymyslí ještě více lží, které mě dokonale potopí a udělají ze mě před celým světem zvrhlíka, který si neumí udržet své sexuální choutky na uzdě.

Ze svého smutného rozjímání mě vytrhla ruka na mých ústech a silné paže, které mě rychle táhly kdesi za altán prorostlý popínavými růžemi.

„Ticho buď! Opovaž se křičet, neublížím ti!" první jsem poznal hlas a poté, co mě otočil směrem k sobě, jsem viděl i jeho zlý pohled, který se na mě upřeně upíral.

„Co ještě chceš?" vyjel jsem po něm.

„Včera jsem se ti nedovolal, tak ti chci dát ještě jednu šanci a ptám se znova – přijmeš mou nabídku?"

„Dobře víš, že na tohle nikdy nepřistoupím!" odpověděl jsem mu tak klidně, až jsem byl sám překvapený.

Můj klidný postoj ho rozzuřil.

„Dobře tedy, zničím tě! Ve školství si nevrzneš, normální práci neseženeš, udám tě, a jestli tě nezavřou, budu se ti připomínat na každém kroku, až jednou podlehneš a budeš se mnou jen proto, abych ti už nepodkopával nohy a nedýchal za krk!" zle se ušklíbl.

„Jsi naivní, zničit kariéru mi můžeš, ale mě nikdy nedostaneš!" můj klidný hlas v něm vyvolal další vlnu zloby. Ale tentokrát jen zavrčel, otočil se a odcházel pryč.

Vnitřně úplně vyklepaný tímto rozhovorem i tím, co si budu muset vyslechnout u děkana, i pohledy všech zúčastněných, jak se na mě budou dívat s nenávistí, jsem pomalu přicházel k děkanátu. Bál jsem se, že to neustojím. Byl jsem vděčný Petře, že alespoň ona mi bude dělat společnost.

Teď jsem se přesně cítil jako lidé, kteří jdou na popravu. Před vchodem už na mě mávala Petra, která mi po pozdravu stiskla rameno.

„Zvládneme to, Levi!"

„Nezvládneme! Je rozhodnutý mě úplně zničit! Ještě teď před chvílí v parku mi tímto vyhrožoval!" hlas se mi třásl, když jsem si na ten rozhovor vzpomněl.

„Nemá žádné důkazy! Nemůže mít, ty jsi nic neudělal! Ba naopak, jemu to nemůže projít!" řekla rázně, chytla mě za ruku a táhla ke dveřím.

Po zaklepání jsme vešli do místnosti, kde se na mě děkan zadíval s kouskem lítosti v očích. Enrique už tam byl a vedle něj seděl vyděšený Mário. Tak tedy Mária podplatil nebo dokonce přemluvil!

Viděl jsem jeho výraz, který byl vystrašený a nervózní. Evidentně neměl takové herecké schopnosti jako Enrique.

Děkan chvíli mluvil, ale moc jsem ho nevnímal. Můj stres mi nedovoloval se soustředit a bylo mi to celkem jedno.

Začal jsem vnímat až Máriova slova, když začal mluvit po vyzvání děkana. Mluvil potichu a byla na něm znát velká nervozita. Povídal ty lži jako naučenou básničku a nejspíš to tak také bylo.

Vykládal, jak byl v parku a viděl, kterak se vrhám po Enriquovi a ten se urputně bránil a pak přede mnou utekl. Květnaté obraty mého údajného téměř znásilnění mě přesvědčily, že je to opravdu naučená řeč a z letmých Máriových vyděšených pohledů, které na mě jednou za čas hodil, jsem pochopil, že mu to ani nebylo moc po vůli.