Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀CENTOSEDICI🍀

„Erene, myslím, že mu rostou zuby. Pokud ti nikde neupadl, normálně kaká – poznal bys, kdyby ho bolelo bříško ne? Víš co, to zjistíme...," šla si umýt ruce a vstrčila prst do jeho pusinky.

„A dva najednou, nedivím se, že řve, jako když ho na nože berou," začala se smát nahlas a potom jsem slyšel i oddech. „Pamatuji si to jako včera, když rostly zuby tobě. Řval jsi týden v kuse, než jsem zjistila příčinu, tedy já jsem ji nezjistila, zjistil ji doktor a strašně se mi tenkrát smál. Takže dnes už vím, co dělat. Pohlídej je a já zajdu do lékárny pro sirup na bolest a gel. Uvidíš, že za chvíli bude dobře."

Po léčbě sirupem a gelem se Julien uklidnil a začal normálně znovu jíst. Tolik se mi ulevilo. Vážně to byly jenom zuby a já jsem tak panikařil. Kdyby mě to napadlo samotného, nemusel jsem volat matce, kterou teď nejspíš čeká peklo s otcem. Doufal jsem, že by se to třeba nemusel dovědět, ale tuto myšlenku mi následně vyvrátil jeho telefonát. Ten hajzl opravdu mé matce napíchl telefon.

Mamka odešla vedle do pokoje, abych neslyšel, o čem se hádají, a že se tedy hádali opravdu zarputile. Matka na něj ječela tak, jak jsem ji ještě nikdy neslyšel! Nebylo to tak, že by na něj nikdy nezvedla hlas, ale tohle byla síla. Možná by bylo lépe, kdyby se k němu už vůbec nevracela. Však co z toho života měla? Byla hlídaná jako vězeň, se svým synem a s vnoučaty se vídat nemohla a kdoví co jí ještě doma dělal a vyčítal! Tohle přece nemohl být spokojený život. A věděl jsem, že ona si spokojenost zaslouží. Tolik toho pro nás udělala...

Přišla zpět do pokoje a já uslyšel její odhodlaný hlas: „A už toho mám právě dost, tohle byla poslední kapka, odcházím od něj!"

„Mami, vážně?" Vrhl jsem se jí do náruče. Konečně! Konečně odejde od toho cholerika a trapiče. Věděl jsem, že to je můj otec, ale on v sobě neměl kousek empatie. Nikoho nechápal, jen se díval sobecky na sebe a svou firmu.

„Jen bych tě, Erenku, ráda poprosila o střechu nad hlavou, jen pár dní, než si něco najdu...," prosila matka.

„Co blázníš, mami, můžeš tady zůstat! Máme tu snad málo místa? A vůbec, bude to praktičtější ohledně hlídání a tak," ujišťoval jsem ji.

„Ne, to ne, vy potřebujete soukromí, já vás tady nemíním obtěžovat, a víš, Erenku, mně je úplně jasné, co po večerech děláte a já nevím, jestli bych unesla s lehkým srdcem, kdybych slyšela svého syna při tom... no, jak to děláte... rozumíš mi, viď?" drmolila a nejspíš se pěkně červenala. Och, škoda, že ji teď nevidím, to by byl pohled pro bohy, nicméně jsem se tomu začal smát. Tohle byla přece taková hloupost. Taky si mohla vymyslet jinou výmluvu.

„Mami, slibuji, že se ve svých hlasových projevech budeme krotit. Vážně! Zůstaň s námi, i Levi ti to řekne, uvidíš!" hihňal jsem se nad představou, kterak matka sedí v noci na posteli a zakrývá si uši, aby mě neslyšela sténat rozkoší.

LEVI

Nevěděl jsem, co se se mnou děje, všechno bylo jako v mlze a došlo mi to, až jsem se probral v nemocnici s kapačkou v ruce. Popadl mě obrovský strach, co je s Erenem s dětmi. Vždyť tam zůstali sami. Zvonil jsem zběsile na zvonek, aby někdo přišel a pustil mě. Nemohl jsem tu zůstat. Byl jsem sice zesláblý, ale horečka byla pryč. Musel jsem domů.

Doktor mi ale vysvětlil, že s mou diagnózou v žádném případě nesmím k dětem a že Erenovi volali a ten tvrdil, že je všechno zařízené. Nejspíš opravdu někoho sehnal, kdo by se o ně postaral, což mi Eren v telefonu potvrdil. Trochu jsem se uklidnil, ale poté doktor přišel s dalšími výsledky krve.

„Pane Ackermane, jíte vy vůbec? Vitamíny, pestrou stravu? Jste téměř na hranici podvýživy a téměř všechny nezbytné vitamíny a minerály máte hraniční. Jak jste mohl vůbec fungovat? Divím se, že jste se nesložil už dávno. Váš organismus je na pokraji kolapsu...," odmlčel se a já se vyděsil.

Musel jsem si přiznat, že s mým jídelníčkem to nebylo na chorály, ale vždycky jsem do sebe něco nasoukal. Pravda, někdy nevyšel čas na snídani, kolikrát i oběd jsem odbyl nějakým hamburgerem, který mi tak akorát zaplácl žaludek, abych necítil hlad. Doma jsem jíst většinou nestíhal, jen jsem občas uzobl při vaření, takže pokud jsme nešli do Châtelet, vlastně jsem toho moc nesnědl. Asi měl pravdu, poslední ovoce, které jsem jedl, byly jahody s Erenem, a jinak jsem to flákal.

„V kapačkách vám nezbytné vitamíny a minerály postupně doplníme, tedy co bude možné, ale zaměřte se na svůj jídelníček! Pochopil jsem, že jste dosti zaneprázdněný, máte na starosti malá dvojčata a slepého přítele, a právě proto musíte o sebe dbát, pokud tu jednou nechcete skončit znova s vyčerpáním organismu."

„Zaměřím se na to, slibuji." Nikdy jsem se nad tímto nezamýšlel, byl jsem unavený, to ano, ale bral jsem to jako daň za to, že se nevyspím a že mám prostě jen hodně práce.

„Ještě nemám výsledky jaterních testů, ale už teď vás mohu ujistit, že vás čeká několikaměsíční dieta a tu bych vám doporučil striktně dodržovat, jinak je tu možnost, že vám selžou játra. Řeknu to i vašemu příteli, protože vy jste vůči sobě krajně nezodpovědný!"

Tak takové seřvání jsem už dlouho od nikoho nedostal, asi to vážně se mnou bude zlé.

„Zavolám tedy vašemu příteli, že si tu pobudete do konce týdne, dřív vás v takovémto stavu domů nemohu propustit," dokončil svůj proslov doktor.

Zavřel jsem oči a raději nemyslel na to, co se děje doma. Kdyby tam byl nějaký průšvih, Eren by mi zavolal.

Do mého mírně depresivního a stresujícího přemýšlení zasáhl Sebastien, který vlítl do dveří jako velká voda.

„Levi, dověděl jsem se to až dneska, jak jsme přijeli s Mik z Lyonu," omlouval se nesmyslně.

„Co tu děláš?" zavrčel jsem na něj. On moc dobře věděl, proč má přijít do nemocnice. Odtud mu totiž nemůžu utéct.

„Levi, prosím tě, vyslechni mě! Trápí mě to, chci ti vysvětlit, jak to tenkrát bylo. Myslíš, že mě nemrzí, že jsem svého syna potkal až teď? A když už jsme se potkali, tak mě nenávidíš... Bolí to. Nemůžu spát, já... potřebuji, abys znal pravdu!"

„Běž pryč, nechci to slyšet a nechci tě už nikdy vidět, běž!"

„Nepůjdu! Dokud mě nevyslechneš, nepůjdu!" tvrdohlavě si stál za svým.