Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀QUARANTAQUATTRO🍀

Nedaleko altánu byla také lavička, kterou obsadili dva studenti. Prvně jsem si jich nevšímal, byl v podstatě stále utopen ve svých myšlenkách, ale po chvíli uslyšel v jejich rozhovoru své jméno.

„Musím zajít za Ackermanem a nějak to s ním urovnat. Teď když vím, že ten jeho zajíček ho opustil, mám šanci, chápeš? Teď je zhrzený, potřebuje teplou náruč a já jsem ochoten – víc jak ochoten, mu ji poskytnout," řekl jízlivě.

„Ty jsi blbec naivní, opravdu si myslíš, že on neví, co jsi tomu jeho Erenovi nakecal? Že mu to neřekl, než zaklapl definitivně jeho dveře?"

„Neví to! Kdyby ano, nejspíš už bych ležel s rozbitou tlamou někde na dlažbě. Myslíš, že on by to nechal jen tak?"

„Možná. Víš co, ale do tohohle mě netahej. Je mi ho líto, jak si s ním hraješ. Opravdu si myslíš, že muž jako on je schopný se do tebe zamilovat? Pozná, že jsi zmetek, věř tomu! Časem pochopí, že jsi na něj zahrál divadlo a pak... Víš co, stejně mě překvapuješ, nikdy jsi takový manipulátor nebyl, mrzí mě to. Už po mně nechtěj žádné informace. Čau." Černovlásek se zvedl a rychle odcházel.

Enrique ještě chvíli seděl a pak se zvedl a šel také.

Já jsem celou dobu jen seděl a zatínal pěsti, abych tam nevletěl a nerozbil mu opravdu tu jeho nevymáchanou tlamu. Ten parchant vypočítavý! To on všechno zkazil, všechno! Kdo ví, co navykládal Erenovi, ale zcela jistě to nebyla slova útěchy a omluv. Bylo pravděpodobné, podle toho, co říkal ten černovlásek, že ho ještě podporoval v jeho dezinformacích. Opět jsem začal vzpomínat na poslední Erenova slova.

Chceš nás oba dva? Spal jsi s ním? Jistěže ano...

Opět jsem násilím musel potlačovat slzy a snažil se uklidnit. Za půl hodiny budu muset předstoupit před hromadu studentů, soustředěný a vyrovnaný...

První dvě přednášky byly příjemné, hlavně proto, že mezi studenty neseděl on. Upokojil jsem se a přestal myslet jak na něj, tak i na Erena a soustředil se pouze na výklad.

Další přednáška byla pro mě ale peklo. Byl jsem z toho všeho zkrátka psychicky labilní, ale netušil jsem, jak moc na mě bude působit intenzivní pohled Enriqua. Byl jsem opravdu rád, že jsem nic nezkomolil ani se nezakoktával. Po přednášce jsem se totálně vnitřně vyklepaný sbalil a odcházel rychle z auditoria.

Bohužel ale ne dost rychle. Slyšel jsem, jak za mnou někdo běží. Tušil jsem, kdo to asi je, a nemínil jsem zpomalit. Nechtěl jsem se s ním bavit. Neměl jsem totiž tušení, čeho jsem schopen, pokud mě bude krmit stejnou lží jako Erena.

„Pane profesore, prosím, počkejte, rád bych si s vámi promluvil. Dovolte mi vám vysvětlit to nedorozumění," volal na mě zoufalým hlasem.

Opravdu herec zralý na Oskara.

Otočil jsem se na něj a s ledovým výrazem i hlasem jsem mu odvětil: „Nemám s vámi co řešit, nepotřebuji slyšet vaše obhajoby. Myslím, že jste dosáhl svého, a teď mě nechte na pokoji."

Otočil jsem se a chtěl rychle odejít, ale on mě chytl za rukáv saka a otočil si mě k sobě. „Prosím, pane profesore!" udělal na mě štěněcí oči.

„Vykládejte, ale stručně!" zavrčel jsem. Nakonec – docela mě zajímalo, jaké lži z něj vylezou.

„Ten den, co se stalo to nedorozumění, za které se mimochodem ještě jednou velmi omlouvám, jsem v podvečer šel do baru u Tří koček, kde shodou okolností seděl váš bývalý přítel..."

„Jak víte, že je bývalý? Proč se, sakra, všichni tak zajímáte o můj život!" přerušil jsem ho.

„Promiňte, prostě se to po fakultě rozneslo, nezlobte se, já to ale neroznášel, přišel s tím Mário."

„Opravdu? Nepovídejte!" zavrčel jsem sarkasticky.

„Nemusíte mi věřit, ostatně to není podstatné. V tom baru za mnou přišel váš přítel a slovně na mě zaútočil, ať se už k vám nepřibližuji, a častoval mě různými nadávkami, vyhrožoval, že si na mě někde počká a zbije mě, říkal, že viděl tu scénku v tom parku. Snažil jsem se mu vysvětlit, jak to bylo, že to byl omyl a teď, když už vím, jak to je, dám od vás ruce pryč. On... neposlouchal mě a pořád zuřil a vyhrožoval! Já jsem se opravdu snažil se mu omluvit a vše vysvětlit, ale byl jako v transu, vůbec mě neposlouchal a potom utekl," podíval se na mě hodně utrápeně.

Kdybych si nevyslechl ten rozhovor ráno, tak bych mu snad i uvěřil, jak byl přesvědčivý.

„Pane profesore, musíte mi věřit, opravdu jsem se snažil to všechno urovnat. Váš přítel byl hrubý a vůbec mě neposlouchal!"

„Víte, co si myslím? Myslím, že vás poslouchal až moc pozorně, když jste mu všechny ty lži o nás vykládal, a teď bych ocenil, abyste mě už nikdy – nikdy – neoslovil v soukromé záležitosti. Už jste dosáhl svého, Eren je pryč, a pokud jste si myslel, že ho odloudíte  a já vám vlítnu do postele, tak to jste se šeredně spletl. Teď už si mě, kromě věcí školních, nevšímejte, neroznášejte o mně žádné drby, jsem pouze a jen váš profesor, a tak to zůstane!" stále jsem byl klidný, ale uvnitř už jsem vřel...

Ten jeho výraz – hotové neviňátko. Byl fakt přesvědčivý, ani jsem se nedivil, že mu Eren ve svém rozpoložení sežral každé slovo, které vypustil.

Podíval se na mě ublíženě a chytil za obě paže a přitáhl k sobě.

„Co to děláš!" vyjekl jsem.

„Potřebuji, abyste mi to věřil!"

„Okamžitě mě pusť a už nikdy, rozumíš, nikdy na mě nesahej!"

Má slova ignoroval a přitáhl si mě ještě víc k sobě a pak se rozhlédl kolem sebe. Byli jsme tam sami!

„Tak to ti slíbit nemůžu!" v jeho očích se zablýskalo a já tam uviděl cosi, z čeho mi naskočila husí kůže. Co měl za lubem? Byli jsme tu sami. Kdyby chtěl, může všechno. Byl vyšší, ve velmi dobré kondici. Také jsem se uměl bránit, ale měl jsem dojem, že v jeho případě bych to prohrál. Ale byli jsme ve škole, tady by si přece nic nedovolil. Opravdu by riskoval svoje studium jen proto, že by mě tady napadl? Bohužel teď jsem v jeho tváři viděl, že by byl schopen všeho. Jako by mnou byl posedlý.

„Co po mně chceš?"

Přitáhl se ke mně ještě blíž a sklonil se k mému uchu.

„Teď, když nám ten malý spratek nestojí v cestě... Co on ti dával? Vždyť je to zajíc, pískle! Takové děcko nikdy nemohlo chlapa, jako jsi ty, pořádně uspokojit! Já ti můžu dát sex a plnohodnotné partnerství dvou dospělých lidí. On je jen ubohá vystresovaná nicka!"