Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀DODICI 🍀

LEVI

Už od vchodu jsem viděl, že je něco hodně špatně. Eren seděl ke mně zády, byl napnutý jako svíčka a Petra se na něj mračila.

Do háje, neměl jsem je nechávat samotné! Určitě se pohádali.

Byl jsem už téměř u našeho stolu, když jsem uviděl sesouvající se Erenovo tělo k zemi. Rychle jsem přiskočil a zachránil ho před bolestivým pádem, kdy hrozilo, že si rozbije hlavu o kamennou podlahu.

„Co se tady stalo? Co jsi mu řekla?" zvýšil jsem hlas a moje sebeovládání se velmi rychle vytrácelo.

„Nic hrozného... Levi, on jen hraje divadlo!" řekla rázně.

„Buď už radši ticho, Petro! Vůbec nic nevíš!" křičel jsem na ni už hodně rozčileně. Ale teď jsem to nechtěl probírat. Viděl jsem, že Eren je v mém náručí stále mimo a potřebuje na vzduch. Odcházel jsem s ním a byl rád, že jsem se nezdržoval parkovat auto před domem, ale dojel jsem až ke kavárně.

„Ale Levi..." běžela za mnou.

„Teď ne, Petro... promluvíme si později!"

Eren pololežel na zadních sedačkách a začínal pomalu vnímat. Rychle jsem nastartoval a odjížděl.

Ve zpětném zrcátku jsem viděl stojící zdrcenou Petru.

Po pár sekundách jsem se donutil uklidnit, protože ve městě panovala zrovna polední špička. Uvědomil jsem si, že tam zůstaly všechny Erenovy věci, včetně klíčů od bytu.

Rozhodl jsem se tedy, že pojedu ke mně, ostatně můj byt byl stejně blíž.

Po pár minutách jsem už parkoval před domem. Rychle jsem otevřel zadní dveře a kontroloval Erena. Seděl tam schoulený a celý se třásl.

„Eri, už je všechno v pořádku. Pojď, půjdeme domů, uvařím ti čaj a ty si odpočineš."

„Ale když ona..." vzlykal a dál se choulil v autě.

„Petra tady není, teď na to nemysli, až budeš chtít a budeš klidný, tak mi všechno povykládáš, ale teď už na nic nemysli a pojď si odpočinout!"

Začal se soukat z auta, já jej chytil za jeho třesoucí se studenou ruku a podepřel jej.

„Kde to jsme?"

„Tady bydlím, neboj se, bydlím tam sám, žádný spolubydlící."

EREN

Přijeli jsme k neznámému domu, což mě trochu vyděsilo, ale tichá Leviho slova mě uklidňovala. Vstoupili jsme do jeho bytu a já se na chvíli ztratil v té vůni, která byla stejná, jako když jsem se poprvé vzbudil na faře v Paříži. Opět mě dostihla záplava vzpomínek a já se začal pomalu uklidňovat. Byl jsem doma, doma u Leviho, s Levim, bylo jedno, jestli je to v Itálii nebo ve Francii. Tahle vůně, ta znamenala domov, bezpečí, jeho náruč a jeho lásku... Byl jsem tak unavený, že jsem nechtěl myslet na to, co mi řekla, z čeho mě nařkla, jen jsem si užíval ten pocit jistoty a bezpečí, který mě obklopoval.

Levi mi donesl bylinkový čaj a přitulil si mě k sobě.

„Ach, Erenku, co mi to děláš? Bál jsem se o tebe, víš! Teď vypij ten čaj a běž se prospat. Večer si o tom můžeme popovídat, jestli budeš schopen o tom mluvit, ano? Teď odpočívej. Budu tady s tebou, dokud neusneš."

LEVI

„Ano, děkuji," zašeptal a podíval se na mě vděčným pohledem.

Vtiskl jsem mu pusu na čelo a hladil jej po vlasech, dokud neupadl do neklidného spánku.

V obýváku mi začal zvonit telefon, hovor jsem rychle přijal, aby zvonění Erena neprobudilo.

„Levi, prosím, mohli bychom si někde promluvit? Ráda bych ti tu situaci vysvětlila," řekla naléhavě.

Nechtělo se mi s ní mluvit, dokud jsem si nevyslechl Erena, ale její slova zněla tak neodkladně, že jsem na ten rozhovor přistoupil. Zvlášť když měla jistě Erenovy věci a mně to tak hlodalo v hlavě. Co si, proboha, tak mohli říct, že se Eren složil? Nechtěl jsem však o ničem spekulovat...

„Dobře, přijď ke mně, nemůžu od něj teď odejít, ale spí, takže mi to v klidu budeš moci vysvětlit," můj hlas zněl tak tvrdě, až jsem byl z toho sám překvapený, přitom jsem se zapřísahal, že ji neodsoudím dřív, než se stačí obhájit. Měl bych rychle shodit své růžové brýle a posuzovat oba dva stejným metrem.

Po chvíli se ozvalo zaťukání na dveře.

„Pojď dál a posaď se," řekl jsem smířlivým hlasem. „Víno, kávu nebo něco jiného?"

„Jsem teď zralá tak na panáka, ale kávu si ráda dám."

Odešel jsem do kuchyně připravovat nápoje a z lednice vytáhl flašku grappy.

Spolu se dvěma skleničkami jsem je položil na stůl a nalil nám.

„Takže? Proč jste se pohádali?"

„Levi, já ti opravdu nechci ublížit, ale něco bys měl o Erenovi vědět. Začnu od začátku. Jak jsi odjel z Paříže, tenkrát v létě, tak jsem Erena vyhledala – tedy, vyprosila jsem si jeho adresu. Chtěla jsem ti pomoct, prostě jsem se ho chtěla zeptat, jaký je jeho vztah k tobě..." začala, ale já jsem ji přerušil, protože jsem byl v šoku.

„To snad nemyslíš vážně?" díval jsem se na ni zamračeně. Dobře věděla, že jsem toto nechtěl, ale ona hned pokračovala.

„Vyslechni mě, prosím! Ano, možná jsem udělala chybu, nicméně nakonec to dopadlo tak, že jsem dojela k jeho domu a venku na něj čekal jeho přítel. Hned jak Eren vyběhl ze vchodu, onen kluk ho objal a začal ho líbat..."

„Cože?"

V tu chvíli se mi zastavilo na pár úderů srdce.

Eren měl přítele v Paříži? Pokud už spolu nejsou, mohl mi to říct! Ale neřekl! Ne, jestli spolu byli, určitě se už rozešli, věřím mu!

Petra pokračovala dál. „Odešla jsem od té scény, aniž bych s ním mluvila, bylo to zřejmé, tak se mi nediv, že jsem se ho na to teď zeptala. Celou dobu, co jsme spolu mluvili, mi to zapíral, že žádného přítele od doby, co tě zná, neměl. Ale Levi, já to viděla na vlastní oči, to nebyla žádná přátelská, letmá pusa. Byl to polibek od kluka, který miluje. Promiň, já ti nechci tímto nijak ubližovat, ale taky nechci, aby ses mi někdy později zhroutil, až by to prasklo."

Kroutil jsem záporně hlavou.

„Ne, ne, to není možné, to by mi neudělal, vím, že mě miluje, proč... by mi lhal? Ne, tomu nevěřím!"

Do očí se mi tlačily slzy, ale zatím jsem je úspěšně potlačoval.

„Levi, tvrdil mi do očí, že nikoho neměl, ale já to viděla, věř mi, já bych ti nikdy nelhala. Kdyby to nebyla pravda, tak by se přece takhle nezhroutil, ale nějak by mi to vysvětlil, kdyby se rozešli, tak mi to mohl v klidu říct, asi bych mu to uvěřila, protože na mě nepůsobí jako typ člověka, který umí bez mrknutí oka lhát..."