Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀CENTOVENTISEI🍀

O další 4 roky později

Rozlepil jsem oči a podíval se na budík. Ukazoval půl sedmé.

Sakra, zaspal jsem!

Zpanikařil jsem, vyskočil z postele a zoufale hleděl do skříně, kde stejně visela jen jedna jediná čistá a vyžehlená košile. Eren se pomalu probíral a mrčel nevolí, že dělám takový rambajz.

„Levi? Co blbneš? Kolik je hodin? Vždyť je ještě brzy," řekl, když mu náš ukecaný budík sdělil čas.

„Zaspal jsem!" strhl jsem z ramínka onu košili, kterou sice nemám rád, ale žádná další možnost na mě ze skříně nekoukala, a v duchu nadával, že jsem si nevypral už dávno.

„A kam jako jdeš? Vždyť jsi včera nic neplánoval, dneska je sobota!" svalil se Eren zpátky do peřin a kroutil nevěřícně hlavou.

Chvíli mi ta informace kolovala v mozkových závitech, až můj už zcela probuzený mozek usoudil, že bych měl Erenovi věřit. Asi mně už šplouchalo na maják. Jak jsem si mohl splést dny? Na to byla jednoduchá odpověď – když člověk během dvou dnů naspal sotva čtyři hodiny, bylo pochopitelné, že mu dny splývaly a mohl být po ránu trošku dezorientovaný.

Celá tahle má zmatenost měla jeden důvod – Julien se rozhodl, že mě dostane do blázince. Už pěkných pár týdnů nerespektoval učitele, mě ani nikoho jiného. Moje trpělivost byla natolik zkoušená, že jsem se kolikrát neovládl a ječel na něj jako hysterka. Jindy jsem mu domlouval, on mi to odkýval, nasliboval hory doly, a nakonec si to stejně udělal podle sebe. Na školu kašlal dokonale, kolikrát mi volal jejich třídní, že nebyl už dva dny ve škole, a Pietro prý nevěděl, co s ním je. Zarazil jsem mu všechno, co se dalo, včetně jeho kamarádíčkování se s pochybnými individui, se kterými se toulal kolikrát dlouho do noci. Nejenže jsem měl o něj strach – probůh, vždyť ještě neměl ani patnáct, ale hlavně jsem neměl tušení, co dělají, kde jsou, jestli nekradou, nechlastají nebo něco nedemolují.

Když ho předpředevčírem dovlekli policajti domů o půl čtvrté ráno totálně namol, můj pohár trpělivosti přetekl. Čekal jsem na něj, ostatně jako každou noc. Nedokázal jsem usnout, když nebyl doma, ale tentokrát jsem měl už vážně strach. Pokaždé přišel nejpozději do půlnoci a nikdy jsem z něj alkohol necítil.

Po incidentu s jeho záškoláctvím už do školy chodil, a tak po povinném týdenním domácím vězení, které, ač velmi nerad skousnul a učil se, začal jsem ho zase pouštět ven. Bylo mi naprosto jasné, že ho nemůžu zavírat doma donekonečna.

A teď – udělá toto! Ožere se jako prase!

Zbytek noci jsem už neusnul. Přemýšlel jsem, kde jsem mohl udělat chybu. Samozřejmě jsem na nic nepřišel.

Jenže – co bude dál? Jak ho mám zkrotit? To ho mám poslat do pasťáku, ať si uvědomí, jak se má chovat?

Druhý den jsem jeho i sebe omluvil ve škole a zůstal s ním doma. Bylo potřeba mu promluvit do duše ve chvíli, kdy byl zranitelný a bylo mu neskutečně blbě. Nemínil jsem ho nikterak šetřit a sděloval mu podstatné informace a zásady běžného života, které musí respektovat čtrnáctiletý fracek, mezitímco on jen s malými přestávkami ždímal svůj dávno prázdný žaludek prostý snad i žaludečních šťáv.

Na všechno mi kýval jak nemocný osel a já do něj neustále klavíroval, že se musí vzpamatovat, jinak ho opravdu pošlu někam na převýchovu. Sliboval a kál se celý den, a já jsem jen doufal, že aspoň něco málo z toho pobral a bude dělat dobrotu.

Ten večer jsme jeli s Erenem a Pietrem na jeho koncert a Juliena jsem důrazně upozornil, že pokud tedy mermomocí chce jít ven, tak ať je v osm doma. Na to jenom protočil oči, že v osm chodí domů jenom mrňata.

Už mu bylo dobře – bídákovi!

Neměl jsem sílu se s ním hádat nebo ho držet doma a řekl jsem si, že mu dám ještě jednu poslední šanci a budu mu věřit. Povolil jsem tedy do desíti, když bylo druhý den volno. Přijeli jsme s Pietrem ještě před desátou a Julien už byl překvapivě doma. Seděl na pohovce bledý jako stěna. Dýchnul na mě, tak, jak jsme se domluvili, ale alkohol ani cigarety jsem z něj necítil. Přesto na něm bylo vidět, že mu není dobře. Sotva mi odpověděl na pozdrav. Pietro se vytratil do pokoje spokojený a nadšený. Svým úspěchem jeho prvního samostatného koncertu se musel jít pochlubit svému děvčeti – nebo chlapci – neměl jsem tušení, jaké pohlaví vlastně preferuje. On sám byl tajnůstkář, nechtěl nám nic říct a všechno stále zapíral. Jenže tolik času na mobilu nikdy netrávil, a tak mi bylo jasné, odkud vítr vane.

Domluvili jsme se s Erenem, že na něj nebudeme tlačit a až bude chtít, představí nám sám toho, kdo si ukradl jeho srdce. Usmíval jsem se nad jeho tajnůstkářstvím a přál mu to. Věděl jsem, že on žádnou kravinu neprovede, na to byl moc zodpovědný.

Eren byl ve sprše, tak jsem pro něj nápoj nepřipravoval, ale houkl jsem na Juliena. Odpovědi jsem se nedočkal, tak jsem jen se svým hrníčkem sedl vedle něj.

„Co se děje?" zeptal jsem se, když jsem v jeho očích viděl se lesknout slzy.

Julien a pláče?

Něco bylo hodně špatně! On naposledy plakal snad v devíti letech. Od té doby byl tvrďák.

„On umřel!" Slzy se mu vykoulely z očí a hned je nahradily další.

„Kdo?"

„Simon, můj nejlepší kamarád. Tati, já jsem ho viděl umřít, on mi umřel v náručí! Tati...," rozbrečel se naplno a já jej obejmul.

Byl jsem v šoku. Co se proboha stalo? Co ti kluci hloupí prováděli? Chvíli jsem ho jen konejšil a nechával vyplakat na rameni. Stejně bych z něj teď nedostal kloudnou větu.

„Tati, on z tama spadl a umřel, a než umřel, tak mi řekl, že mě má rád a já nevím, jestli jsem ho měl taky rád... asi jo... ale bylo to... bylo to hrozné... on byl celý od krve... a říkal to... a já ho asi měl taky rád... je mi to tak líto... já mu to říkal, ať tam neleze... on mě neposlouchal... tati, co mám dělat? To strašně bolí, tati...," vzlykal a drtil mě v náručí, stejně jako jeho zaťaté pěsti mou košili.

„Odkud spadl? Co jste prováděli? Zavolal jsi sanitku?" potřeboval jsem zjistit víc.

„Jo, zavolal, ale ti doktoři říkali..., že už je mrtvý. Už mu nemohli pomoct a všechno je to jenom moje vina. On... on mi chtěl dokázat, že není žádný malý kluk, a já jsem ho obdivoval, on dělal parkur... a... jezdil skvěle na skateboardu a mluvil plynně španělsky. Obdivoval jsem ho a stejně mi chtěl ukázat víc, a tak jsme jeli kousek za město a on... on vylezl na stožár vysokého vedení a asi ho zasáhl proud, nebo já nevím... nevím, co se stalo, ale najednou padal a já... nemohl jsem nic dělat a on spadl, a ještě chvíli žil a řekl mi, že mě má rád...," opět propukl v pláč. Nedokázal jsem se plně vžít do jeho situace, muselo to pro něj být šílené. Tak mladý a už poznal, co je to smrt, a to smrt stejně starého kluka, který chtěl sbalit svého kamaráda tím, že machroval tak, že přišel o život.

On se opět trochu uklidnil a pokračoval.

„Já... zavolal jsem sanitku a ti doktoři už nic nemohli dělat a byli tam taky policajti a já nevím, co jsem jim řekl, asi nic, nevím... a tak mě posadili do auta a odvezli domů, já nechci do vězení, nic jsem neudělal, je mi to líto, já... říkal jsem mu, ať tam neleze...," stále opakoval stejné věty a vzlykal.

„Nikdo tě nezavře, pojď si lehnout, musíš se vyspat," promluvil jsem na něj jemně.

„Tati, já nechci jít za Pietrem, on by se mě vyptával, já... chci být s tebou, myslíš, že bys nějak mohl říct taťkovi Erenovi, aby šel spát za Pietrem a já bych zůstal s tebou u vás v ložnici, prosím," podíval se na mě uslzenýma očima a já kývl.

„Neříkej mu nic, já se s ním o tom nechci dneska bavit," opět se na mě upřely ty prosebné oči, tolik podobné těm mým. Byl jsem překvapený. Většinou to byl právě Eren, komu se svěřoval.

„Něco vymyslím, běž si lehnout, já za tebou hned přijdu," uklidňoval jsem jej a on se potichu zvedl, s otázkou v očích sebral můj hrníček s čajem a pomalu odcházel.