Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀NOVANTACINQUE🍀95.

„Dobrý den, pane Ackermane, u telefonu děkanka Národní konzervatoře hudby a tance. Přečetla jsem si vaši žádost o místo i životopis a shledávám vás nanejvýš vhodným na místo profesora piana a popřípadě i jazyků, podle vašeho CV máte i v tomto praxi a nebudu tajit, že jsem si zavolala na Florentskou univerzitu a tam na vás pěli samou chválu," ozval se mladistvý ženský hlas.

„To jsem velmi rád," poskočilo mi srdce. Nejspíš se mi splnil jeden z mých snů.

„Chtěla jsem vás poprosit, nemohl byste se dnes o půl sedmé za mnou zastavit? Vím, že je to hodně narychlo a dost netradiční čas, ale já zítra odjíždím na měsíc z republiky a my bychom vás potřebovali již v brzké době. Bylo by to možné?"

„Asi snad ano," byl jsem tak překvapený, že jsem si v tu chvíli ani neuvědomil, že už budu mít na krku prťáky.

„To jsem ráda, takže se budu o půl sedmé na vás těšit, a ještě jednou se omlouvám za takto unáhlenou schůzku."

„Nic se neděje, na shledanou."

V tu chvíli mi to došlo. Věděl jsem, že má Carla po šesté hodině nějakou práci, to mi říkala hned ráno, takže co teď? Erenovi je nechat nemůžu, to je vyloučeno, tak mi zbývá jen Daniel.

„Danieli," začal jsem opatrně, „co děláš dnes po šesté hodině?"

„Hraju v St. Sulpice bohoslužbu, proč?"

„Tak nic. Mám jít dnes v podvečer na pohovor a nemám kam dát kluky," hlesl jsem.

„Tak je vezmi s sebou! Děkanka je skvělá žena, znám se s ní. Myslím, že ti hlavu neutrhne, když tam dojdeš s miminy, sama jedno má. Pravda, už bude o dost starší, ale... prostě si nedělej starosti, ona to pochopí, zvlášť když si tě pozvala tak narychlo."

Stejně mi bylo trapně, když jsem vcházel na děkanát se dvěma autosedačkami a v nich spícími malými uzlíky. Stihl jsem je doma ještě nakrmit, aby mi tu nezačali hulákat hlady.

„Dobrý den," pozdravil jsem děkanku, ne o moc starší, než jsem byl já, „a omlouvám se, že s sebou tahám půlku své rodiny, ale nesehnal jsem tak narychlo hlídání."

Bylo mi hrozně trapně, ale jí se rozzářily oči, když se rozplývala nad Julienem, který už nespal a prohlížel si ji svýma modrošedýma velkýma očima.

„Jsou kouzelní, a tak malincí, kolik mají?"

„Už skoro dva měsíce, ale narodili se předčasně, a tak stále vypadají jako úplná novorozeňata," pokrčil jsem rameny.

Ještě chvíli se rozněžňovala a poté jsme přešli k pracovním věcem. Přesvědčila mě k nástupu od nového měsíce a ujistila mě, že se od dob mých studií nic nezměnilo a že je velmi ráda, že se student, který na škole vystudoval, vrací jako profesor. Ještě se mě opatrně zeptala, jestli bych byl ochoten vyučovat asi tři studenty na varhany. Ujistil jsem ji, že tohle určitě žádný problém nebude.

„Vy jste syn Daniela Rotha, je to tak?" zeptala se ještě.

„Ano, nevlastní."

„Myslela jsem si to... Tedy jsme domluvení, já nyní na měsíc odjíždím, ale všechno potřebné budete mít nachystáno na sekretariátě. Přeji vám tedy pěkný zbytek dne a pozdravujte manželku."

Povzdychl jsem si: „To nepůjde, zemřela při porodu."

Možná jsem se o skutečnosti, že jsem na děti sám, neměl zmiňovat, ale stejně by se to jednou dověděla.

„Ach, to je mi líto, omlouvám se, nevěděla jsem to, upřímnou soustrast!"

„Děkuji, a nic se neděje."

„Jste na děti sám, teda... obdivuji vás."

„To nemusíte, mám babičku na hlídání, tudíž vás mohu ujistit, že děti do mých pracovních povinností zasahovat nebudou."

„Ano, to je v pořádku, já vám věřím, jen... nedovedu si představit mého manžela, kterak se stará byť jen o to jedno naše," smála se.

„Kdyby musel, taky by to zvládl, věřte mi," opětoval jsem jí úsměv, ale v té chvíli se oba kluci rozeřvali a já se s rychlým rozloučením vypoklonkoval.

Doma jsem našel Erena, kterak sedí u počítače a něco poslouchá.

„Ahoj zlato, jsem doma," rychle jsem se zbavil dvou autosedaček a zamířil do kuchyně, protože jsem měl strašnou žízeň.

„Levi, to bys nevěřil, co jsem tady objevil. A promiň, asi jsem nechal bordel v kuchyni, ale měl jsem hlad...," volal omluvně.

Vytřeštil jsem oči. Říkal bordel? Měl jsem pocit, že tu vybuchla bomba, a to evidentně nic nevařil. Rychle jsem se pustil do úklidu, protože v tomto svinčíku bych nebyl schopen uvařit večeři. Nejen on měl hlad, já taky a za chvilku se ozvou i Sirény.

„Co jsi objevil?" zeptal jsem se, když jsem přišel se dvěma talíři jeho oblíbených těstovin.

„Měl bych nejspíš nárok na asistenčního psa. Přemýšlím o tom," říkal mi s plnou pusou špaget.

„Jo, to by bylo skvělé, dokážeš si ty informace vyhledat sám, že ano?"

„Jistě, tenhle počítač je skvělý, opravdu to funguje dokonale... a co budeme dělat večer?"

„Já půjdu spát Erene, jsem totálně vyplivnutý."

„Škoda, je krásný, teplý večer, říkal jsem si, že bychom si mohli udělat malý piknik na zahrádce."

„Promiň, ale asi bych ti tam dneska usnul. Mimochodem víš, jak jsem ti říkal, že jsem posílal na konzervatoř žádost o práci? Tak dneska jsem ji získal! Nastupuji od nového měsíce!"

„To je skvělé, gratuluji, tak tím pádem bychom to tuplem měli nějak oslavit!"

„Dobře, máš pravdu, od doby, co jsme zpět v Paříži, jsme ještě neměli ani chvilku pro sebe. Dám si kafe, nakrmím žrouty, uspím je a pak si uděláme romantické rande na naší nové terase," pousmál jsem se tomu, jak se Eren rozzářil.

Měl jsem na něj tak málo času, byl jsem si toho vědomý a trápily mě z toho výčitky, ale pořád bylo všechno ještě takové divoké. Nebyli jsme zabydlení, měl jsem spoustu vyřizování. Opravdu jsem se těšil na to, až se všechno usadí, a my spadneme do stereotypu běžného života. Tohle znělo sice strašně, ale já jsem po tom toužil, zvlášť když v posledním roce jsem moc toho šťastného stereotypu nezažil. Jednotvárný život, kdy je každý den přesně nalajnovaný a nic mě nemůže překvapit, to bylo to, co jsem si přál.

Kluci spokojeně usnuli a já se přemístil s chůvičkou na terasu za Erenem. Byl krásný vlahý večer a já jsem litoval, že jsme v centru osvětleného města a nejdou vidět hvězdy. Přesto všechno byl klid, jako bychom byli někde na venkově. Cvrčci cvrkali a někde v dálce zakvákala žába. Nejspíš v tom parku, který jsme měli před domem, bude nějaké jezírko. Ještě jsem neměl možnost si tam zajít, ale těšil jsem se na procházky s kočárkem a s Erenem. Budeme tam chodit krmit kachny a vůbec odpočívat od běžného dne.

„Je tu krásně, že, Levi?" přerušil mé rozjímání Eren, jako kdyby věděl, o čem přemýšlím.

„To tedy je," přitakal jsem, udělal pár kroků k jahodové zahrádce a jednu obzvláště velikou a červenou jsem utrhl.

„Otevři pusinu," požádal jsem ho. Vzhledem k tomu, že mi bezmezně věřil, nerozpakoval se a pootevřel ústa. Nacpal jsem mu tam to přerostlé ovoce léta a on se málem zadusil. Červená jahodová šťáva mu tekla z úst, a mě nenapadlo nic jiného, než ji slízat a poté si přivlastnit jeho jahodové rty do toužebného polibku.