Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀NOVANTAQUATTRO🍀

Po chvíli obývací halu naplnil řev hladových dvojčat. Naštěstí jsem už dopředu tušil, že přijedou hladoví jako vlci a měl jsem připraveny flašky s ochlazeným mlékem. Držel jsem Juliena, který hladově sál, a Carla měla v náručí druhého žrouta. Vzhledem k tomu, že měli pusiny zacpané flaškou, byl klid a já hned spustil mé výčitky.

„Carlo, v první řadě ti chci poděkovat za všechno, co jsi pro nás udělala... ale! Tento dům já nemůžu uživit, nemám na takový nájem. Radši mi ani neříkej sumu, nebo se složím... Prostě – budeme si muset najít něco levnějšího."

„Levi, nájem nemusíš vůbec řešit, budeš platit pouze energie, což je minimální investice vzhledem k tomu, že máš solární panely na střeše, které ti pokryjí, minimálně v létě, skoro celou spotřebu elektřiny, a tepelné čerpadlo na teplo, popřípadě klimatizaci. Je to dům nové generace, takže neměj starosti," podívala se na mě s úsměvem.

„Fajn, to je sice moc krásné, ale tím tento dům jistě není levnější. Přiznej, kolik je nájem?"

„Žádný!"

„Jak to?"

„Protože jsme vám ho koupili!"

„COŽE? A to jako tvůj manžel souhlasil a Erenovi koupil dům za několik milionů?"

„Grisha o tom neví, byly to moje peníze, a taky Danielovy. Je to váš dům, nejen Erenův!"

„COŽE?" vyjel jsem na ni a byl jsem ještě víc naštvaný. Položil jsem Juliena do cestovní postýlky a odešel na zahradu.

Oni se opravdu zbláznili! Kde vzal Daniel tolik peněz? A proč to udělali, vždyť to nebylo nutné. Byl jsem vzteklý, takhle jsem to nechtěl! Nechtěl jsem nikomu nic dlužit!

Vešel jsem zpět do domu a začal si beze slova vařit čaj. Carla za mnou přišla a položila mi ruku na rameno. „Levi..."

„Proč ses mě na to nezeptala? Proč jste všechno dělali za mými zády?! Já to takhle nechci!" otočil jsem se na ni s rozzlobeným výrazem.

„Protože kdybych ti to řekla, nedovolil bys mi to! Teď už není cesty zpět! Přijmi to, Levi, prosím!"

„Ne! Najdu něco menšího, tohle prodáme a peníze vám vrátím! Tohle nejde! Kde je vlastně Daniel? Kolik ten do toho dal?"

„Levi, měj rozum, chtěli jsme vám pomoct do dalšího života, pro mě to nic není, ráda pomůžu a Daniel taky tvrdil, že ty peníze nepotřebuje!"

„Pochopil bych, kdybys to dělala pro Erena, je to tvůj syn a já bych do toho neměl co kecat, ale ten dům je napsaný na mě," zamával jsem jí před očima smlouvou, kterou tam nejspíš nechtíc zapomněla. „Proč? Proč mi kupuješ dům?"

„To je snad jedno, na koho je napsaný, ne? Levi, ty jsi pro mě jako vlastní, a děti taky."

Rezignoval jsem protentokrát, byl jsem unavený a chtěl jsem si v klidu vypít čaj.

„Ještě si o tom promluvíme, ano?"

„Jak myslíš," řekla tiše, odcházejíc do obýváku, vzala svůj i Erenův hrníček čaje.

Druhý den si hned z rána Carla přišla pro děti i Erena, protože věděla, že mám tunu vyřizování po úřadech ohledně prcků a práce. Co však nevěděla, že mé první kroky povedou do realitky, která Carle prodala náš dům.

Chtěl jsem po nich výpis všech plateb a čísla účtů, ze kterých platby přijali. Ženská se chvíli vzpírala, že to není možné a další nějaké nesmyslné argumenty, ale nakonec pod tíhou mého pohledu a mírných výhružek mi vytiskla dva papíry s oněmi informacemi, které jsem po ní požadoval.

Ihned jsem našel číslo účtu Daniela - 353.000 euro. Druhá suma, nejspíš vložená z účtu Carly byla ale omračující - 1.200.000.

Já ji roztrhnu jak hada. Vím, že domy téměř v centru Paříže jsou drahé, ale toto je gigantická suma...!

Musel jsem si sednout na lavičku. Nevěřil jsem, že měl Daniel tolik ušetřeno! Musel si půjčit! Volal jsem mu, ale nebral to, možná byl v práci. Rozhodl jsem se, že až oběhám všechny ty pekelné úřady, stavím se za ním domů. Kolem čtvrté už vždy doma býval a doufal jsem, že mi to vysvětlí.

„Ahoj Levi," zahalekal Daniel, když mi přišel otevřít vchodové dveře a hned mě objal, „zrovinka teď jsem se ti chystal volat! Tak co tě ke mně přivádí?"

„Tohle!" mával jsem mu tou kopií před očima a snažil se uchovat si svou tvrdou masku.

„Pojď dál a ukaž tedy, co tě trápí," vzal si brýle a začetl se do papíru. „Ach tak ten dům? S tím se nemusíš trápit, udělal jsem to rád, nabídl jsem sám Carle, že na váš dům přispěju."

„Aha, a kde jsi vzal tolik peněz?"

„Myslím, že tohle už tu jednou bylo..."

„Ano bylo! A je to tu zase! To mě tak málo znáš, že si myslíš, že to nechám jen tak? Kde jsi vzal tolik peněz? Půjčil sis, že ano!?"

„Nu ano, ale od přítele, bez úroků, a ne celou sumu, neboj se!"

„Jsem velmi rád, že se nevykrucuješ a hned ses přiznal. Fajn, až budu moci, vezmu si půjčku a všechno ti to vrátím! Nechci ti nic dlužit a hlavně nechci, abys dlužil ty!"

„Ale Levi, to přece není nutné, já peníze tolik nepotřebuji a vydělávám dost! Pro mě je maličkost to Chavierovi splácet. A pro tebe, děti a Erena je to přece pomoc."

„To mě tak málo znáš? Jsem tvrdohlavý, uznávám, ale prosím tě, pro klid mé duše, nechej mě to udělat po mém!"

„Jak myslíš, Levi, zbytečně si ale komplikuješ život, chtěli jsme ti ho s Carlou aspoň takto usnadnit, copak toho teď už nemáš dost? A ještě se budeš zatěžovat nějakou půjčkou."

„Věř tomu, že se mi bude lépe spát, když budu vědět, že nedlužím tobě, ale bance, a to ani nemluvím o Carle. Tolik peněz jí nikdy nebudu moct splatit, už to mě drtí!"

„Dobrá, dobrá!" bručel. „Třeba ještě změníš názor!"

„Nezměním!" zabručel jsem obdobně a Daniel se začal smát.

Vtom mi zazvonil telefon.

To je z konzervatoře, na které jsem studoval. Psal jsem jim mail a posílal životopis ještě z Florencie. Málem bych na to zapomněl.