Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀SESSANTUNO🍀

Zahřměla první salva. Oba jsme upřeli oči na oblohu nad jezerem a obdivovali s otevřenou pusou umění nejlepších pyrotechniků v zemi.

Nikdy jsem nic tak fascinujícího neviděl, ačkoliv jsem zažil ohromné ohňostroje v Paříži i jeden florentský. Žádný nebyl tak úžasný jako tento. Efekty květin, které vykvétaly přímo z jezera, v jednu chvíli celý střed jezera vypadal, jako by hořel a oheň kreslil na hladině obrazce i vysoké konfety. Po chvíli zase bylo celé nebe poseto barevnými, zlatavými a stříbrnými hvězdami. Netuším, jak dlouho trval, byl jsem jím tak fascinovaný, že jsem zapomněl na čas.

Podíval jsem se na svého společníka a viděl, že se chvěje. Ačkoliv bylo léto v plném proudu a dny byly až příliš horké, les a ledové jezero dokázaly noc hodně ochladit a on tu seděl jen v tílku a krátkých šortkách. Nezodpovědné mládí – dobře musel vědět, že tu bude zima.

Možná bych to neměl dělat, a třebaže Limoncello nebylo silné, únava a nezvyk na alkohol udělaly své, a tak jsem ztratil zábranu v tom, co všechno se může stát a jak si to on může přebrat.

Sedl jsem si za něj, obtočil kolem něj nohy, přitiskl k sobě a zabalil ho do své mikiny. I já jsem potřeboval tělesný kontakt.

Ztuhl, zděšeně se na mě otočil a naše rty se o sebe téměř otřely. Bože, i ty rty byly jako Leviho. Srdce mi začalo tlouct rychleji a zavřel jsem oči. Určitě ten tlukot srdce musí cítit. Ale bylo mi to jedno. Byl jsem rozněžněný celou tou zvláštní atmosférou oslav, ohňostrojem, při kterém jsem si vzpomněl na náš společný ve Florencii na Silvestra.

„Co to... děláš?"

„Promiň, jen nechci, abys nastydl, ale jestli je ti to nepříjemné..."

„Ne, ne, jen seď, jsi jako kamínka! Uznávám, že jsem to neodhadl s oblečením..."

Uvolnil se a trochu se o mě opřel. Zavřel jsem oči a užíval jsem si pocitu drobného, ale pevného těla a opět mi na mysl přišla vzpomínka, když jsem přesně takto držíval Leviho a dívali jsme se spolu na televizi. Uvědomil jsem si, že v takovémto objetí jsme trávili spoustu chvilek – bylo tak běžné, že jsem si to ani neuvědomil, nevážil jsem si toho. Dnes – co bych za to dal? Celou svou duši bych upsal ďáblu!

Z očí mi opět začaly kanout slzy. Stiskl jsem jej víc, než jsem chtěl a on se na mě opět otočil.

„Zase pláčeš!"

„Promiň, vybral sis kamaráda ufňukánka."

„Chtěl bych být čaroděj a umět vyčarovat úsměv na tvé tváři, chtěl bych být lékař a umět léčit nešťastnou lásku, chtěl bych tě slyšet smát se na celé kolo, chtěl bych ti uloupit kousek tvého srdce, chtěl bych jen malý ždibec tvé lásky, ale vím, že to není možné! Omlouvám se za své vyznání, ale chci být k tobě upřímný, i když ty už tohle všechno stejně víš!"

„Angelo!" vykřikl jsem hlasitěji, než jsem zamýšlel, až se jeho jméno rozlehlo v tichu lesa.

„Promiň," šeptl a začal se mi soukat z náručí. Přitiskl jsem si jej ještě blíž a nechtěl jej pustit.

„Angelo, zůstaň, prosím!" řekl jsem nyní tiše, ale on se dál dral z mého náručí. Pustil jsem jej, ale vzápětí jsem ho chytil za ruku, otočil k sobě a vpil se do jeho úst. Byl to zkrat, nebo jsem to opravdu chtěl udělat? Netušil jsem, ale najednou to bylo přirozené, sladké, tělem mi projela touha, ale po chvíli se mi přes zavřené oči začaly míhat obrazy Leviho. Ustoupil jsem od něj a sklopil zrak.

Nedokážu to! Nedokážu milovat někoho jiného! Chtěl jsem nám dát šanci, ale nejde to.

Možná, snad, kdyby nebyl tak moc podobný Levimu, možná by to šlo snáz! Ale takto? Pořád jsem v něm viděl jeho. Kdykoliv jsem se podíval na Angela, v jakékoli situaci jsem viděl v koutku mysli Leviho se stejným výrazem tváře.

Ach ne, tohle nejde! To není fér, vůči mně a už vůbec vůči Angelovi.

LEVI

Uběhlo pár týdnů a život byl stále stejný. Enrique pořád neúnavně posílal odporné zprávy a Eren se neozýval už ani Marcelovi. Na nohou mě držela pouze antidepresiva, piano u Koček a taky trochu Petra. O naší promilované noci jsem zbaběle odmítal mluvit, i když na ní bylo vidět, že by si o tom promluvila ráda. Co bych jí na to měl říct?

Promiň – byl to omyl, prostý hormonální výbuch, kdy mě tělo zradilo a hlava neměla šanci?

To jsem jí přece nemohl říct, a tak jsem zbaběle mlčel a dělal, jako by se nic nestalo. Věděl jsem, že jí mé ignorantství také ubližuje, ale slova? Ta by určitě ublížila víc. A něco nalhávat jsem jí rozhodně nemínil, stejně by mě prokoukla, že jen lžu. Znala mě lépe než já sám sebe.

Jeden večer jsme seděli v mém bytě a hleděli na naprosto nezajímavý seriál.

„Levi?"

„Ano," odpověděl jsem skoro spící.

„Byla jsem se vyzpovídat u Padre Tiziana..." začala opatrně své přiznání a tvářila se jak malá holka, která něco provedla.

Její slova mě okamžitě probrala z dřímoty.

„Nic mi neříkej, Petro!"

„Já s tebou o tom ale musím mluvit! Ta naše noc, však víš..." odmlčela se.

Věděl jsem, že teď už jí neuteču. Proč se ale s tímto svěřovala duchovnímu, jsem dost dobře nechápal, zvlášť když ten duchovní mě moc dobře znal. Cítil jsem se po jejích slovech jako nahatý, odhalený, a měl jsem dojem, že už Tizianovi nikdy nemůžu přijít na oči. Co ji to popadlo se mu svěřovat, s kým se vyspala? Zvlášť, když při své inteligenci moc dobře věděla, že pro mě to byl pouhý omyl. Avšak tohle jsem jí do očí říct nemínil.

„Levi, já vím, jak se cítíš, jen... ta noc není bez následků," upřela na mě své velké oříškové oči.

„Ublížil jsem ti nějak? Pane Bože, Petro, to snad ne! Co se stalo?" vyděšeně jsem se zvedl z pohovky.

„Neublížil jsi mi, alespoň ne tak, jak si myslíš," chytla mě za ruku a já sklopil zrak. Měl jsem výčitky, chápal jsem její pocity...

Jsem parchant!

„Ale já tě chápu, ty stále miluješ Erena a já byla jen náhrada," zesmutněla a já sklopil hlavu ještě víc. Bohužel to řekla přesně.

Jenže co jsem na tohle mohl odpovědět? Nechtěl jsem jí ubližovat víc, než už jsem to udělal.

„Ale to přece není pravda," špitl jsem s očima stále zaraženýma do podlahy.

„Levi, prosím tě, nenamáhej se! Vím, že to tak je a v podstatě jsem s touhle pravdou do toho šla, jen teď... změnila se situace."

„Našla sis někoho?" zadíval jsem se na ni s nadějí.

„Kriste pane, jak někdo tak chytrý jako ty může být v určitých věcech tak natvrdlý!"

Překvapeně jsem zamrkal očima a čekal, co řekne.