Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀OTTANTUNO🍀

„Taky tě miluji, Levi, a právě proto nechci, abys byl nešťastný a měl na krku kluka, který nevidí! Nedovedeš si představit, jaké to je! Jen ležím na posteli a už i tady jsem bezradný, bojím se jít sám i na záchod, protože mám pocit, že tam ve zdraví nedojdu. Jsem... jsem slepý, nedokážu si ani sám nalít pití. Nedovedu si představit, že bych měl vyjít byť jen na chodbu z tohoto pokoje, natož někde ven. Bojím se, že to nezvládnu, že ti zůstanu úplně bezmocný na krku a ty se o mě budeš muset starat skoro jako o dítě. To nemáš zapotřebí. Bylo by nejlepší, kdyby sis Petru vzal a žil svůj život – normální, bez přítěže jako jsem já...," poslední slova už skoro šeptal a zadíval se na mě tak zkoumavě, že bych ani nevěřil, že mě nevidí. Očima možná ne, ale do duše mi viděl až moc dobře.

Byl jsem zklamaný, že jsme byli stále ve stejném bodě. Netušil jsem, jak ho mám přesvědčit, aby přijal další život se mnou a nevyčítal si, že mi snad přidělává starosti.

„Bojíš se, Erene? Ale to je přirozené, a proto to musíme zlomit. Pomůžu ti! Ty se teď zvedneš z té proklaté postele, na které jsi strávil tolik týdnů, a půjdeme se projít, klidně ven na zahradu nebo jen kousek do bufetu na čaj. Sám poznáš, že když ti pomůžeme, půjde to. Jen to musíš zkusit, nikde nezůstaneš sám, budu pořád u tebe," naléhal jsem a neústupně ho vzal za ruku a přitáhl ho opatrně do sedu. Nohy jsem mu položil na zem a obul mu boty.

„Ne, Levi! Já na tohle ještě nejsem připravený!" kňoural.

„Ale jsi, doktor říkal, že už chodit můžeš! Z jedné strany tě podepřu já a z druhé Angelo. Nepustíme tě! Do ničeho nenarazíš, věříš nám, ne?"

„Ano, věřím," hlesl.

„Tak pojď, pomalu, zvládneme to," řekl jsem povzbudivě a chytil jsem jej kolem pasu. Ovanula mě jeho typická vůně a já myslel, že se nohy podlomí mně. Věděl jsem ale, že teď se musím soustředit. Byl slabounký, a kdybych ho přestal podpírat, mohl by se sesunout na zem. Chytil jsem jej tedy kolem pasu a nechal jeho ruku, ať mě obejme kolem ramen. Úspěšně jsme se malými opatrnými kroky dostali na chodbu, kde čekal Angelo, který nad tím výjevem roztáhl ústa do širokého úsměvu.

„Dokázal jsi to, Erene! Pomůžu vám, chytni se mě z druhé strany," podíval se na mě s otázkou v očích, jestli smí. Jen jsem pokýval hlavou. Samozřejmě, že směl, věřil jsem mu a důvěřoval mu i Eren.

Byl napnutý jak struna a velmi opatrně se posouval malými kroky po chodbě a bylo vidět, jak si je každým krokem jistější. Jeho tvář opustil i vyděšený a nejistý výraz, malinko se pousmál a celkově uvolnil.

Najednou jsem uslyšel volání svého jména.

„Pane Ackermane!"

Jedna ze sester, kterou jsem znal z porodního oddělení, se přihnala ke mně, zadýchaná s vykulenýma očima ze sebe dostala: „Vaše přítelkyně – rodí, a je to rychlé, máte jít hned se mnou!"

Krve by se ve mně nedořezal, cítil jsem, jak Erenova ruka ztuhla a jeho nehty se zaryly do mého ramena, o které se dosud opíral.

Nevěděl, že je Petra těhotná, nebyla příležitost mu to říct. Pořád jsem čekal, až se uklidní, až definitivně přijme mou pomoc a lásku.

Takhle se to neměl dovědět, takhle ne!

Sestra na mě čekala a já tam jen stál, nechal si drtit rameno a nevěděl co říct. Co bych měl udělat?

Erenův stisk povolil a jemně mě odstrčil. „Měl bys jít, Petra na tebe čeká," řekl klidně a tak smířeně, až mě bodlo u srdce. Stále jsem hledal slova, kterými bych mu to vysvětlil. Žádné mě ale nenapadly, a on, když neslyšel mé kroky, opět tichým hlasem promluvil. „Tak běž už, ona tě teď potřebuje, já tu mám Angela, on se o mě postará."

Ani netušil, jak moc mi těmito slovy ublížil. Možná to tak nemyslel, ale mně ta slova doslova sevřela srdce. Celý jsem se rozklepal a málem se mi podlomily nohy.

„Erene, já ti to vysvětlím," řekl jsem potichu.

„Nemusíš nic vysvětlovat, já to chápu, ale teď už běž, ať tu radostnou událost neprošvihneš," promluvil opět úplně klidně.

I sestra postávala netrpělivě a prosila mě pohledem, ať si pospíším.

Absolutně jsem v tu chvíli netušil, co mám udělat.

„Běž, Levi, já tu s Erenem zůstanu tak dlouho, jak bude třeba," ozval se Angelo, který do této chvíle mlčel. Pochopil, že Eren o ničem neví, a tak mě očima ujistil, že se pokusí jej uklidnit.

„Dobře, přijdu co nejdříve," ujistil jsem je přiškrceným hlasem, dal jsem Erenovi pusu na líčko a rychle odcházel. Neměl jsem odvahu se otočit a podívat se na smutného Erena, kterého jsem svým zamlčováním tolik zranil. Působil tak smířeně, ale já jsem věděl, jak moc ho to musí bolet. Zatajil jsem mu takto podstatnou věc...

Co si teď musí myslet? Jaké myšlenky se mu honí hlavou? Nechci ani domyslet. Teď bych se měl ale soustředit na Petru. Musím ji podpořit!

Třebaže už nebyla mojí přítelkyní, rodila moje děti. Dneska se ze mě stane táta. Tahle myšlenka mě trochu uklidnila. Slíbil jsem, že až bude po všem a děti budou na světě, Erenovi to vysvětlím. Doufal jsem, že to pochopí. Věděl jsem, že dvojčata stejně Petra odveze do Assisi a já je uvidím jednou za uherský rok. Eren se tedy nemusel bát, že se mu nebudu věnovat nebo hůř, že Petra s dětmi bude bydlet s námi.

Toto zjištění trochu uklidnilo i mě a spěchal jsem dlouhými kroky do vrchních pater, kde byly porodní sály.

Tam mě oblékli do modrého nemocničního mundůru a nechali mě na chodbě s tím, že zavolají, až bude potřeba. Sedl jsem si tedy na židličku a nervózně si mnul ruce.

Po chvíli vyšla ze sálu sestra. „Je mi líto, ale na sál vás teď pustit nemohu, doktoři se rozhodli pro císařský řez, na poslední chvíli se jedno dítě otočilo a vaše paní by nebyla schopna jej porodit. Tento je ale v celkové anestezii, a proto vás poprosím, vydržte tady ještě chvíli, nemělo by to dlouho trvat. Tohle se u dvojčat stává poměrně často a nemusíte mít obavy. Hned, jak budou děti na světě a nebudou-li žádné komplikace, zavoláme vás. Vaše paní stejně bude spát a my se o ni postaráme," ujistila mě.

Jen jsem přikývl, co jiného jsem mohl dělat.

Ona opět zašla a já jsem jen nervózně žmoulal cíp košile a snažil se na nic nemyslet. Na chodbě bylo ticho, velmi tíživé ticho!

Z poklidu mě vytrhl zmatek, který začal najednou panovat na chodbě. Do sálu vběhli dva doktoři a jeden vyšel rychle ven. Sestry pobíhaly tam a zpět. Nechápal jsem, co se děje, ale tušil jsem, že to není nic dobrého. Po chvíli jsem to nevydržel a vletěl do cesty jedné sestře.

„Co se děje? Řekněte mi, co se děje! Je Petra v pořádku?" držel jsem ji za uniformu a dožadoval se odpovědi.