Inferno dell' Animo (série Bells 2. díl.)🔚

🍀NOVANTUNO🍀

Tóny varhan mě trochu uklidnily a domů jsem přišel smířený a docela hladový. Ani mě nepřekvapilo, že se z mého bytu ozývaly hlasy a ucítil jsem vůně jídla. Jak Angelo, tak i Carla měli klíče. Nejspíš už je od Erenovy postele sestry vyhodily a čekají tu na mě.

Carle jsem sdělil, že nákupy pro mimina se odkládají, a Angelo mě poprosil, zdali bych mu tento byt nemohl přenechat. Bydlí nyní se čtyřmi kluky a jsou v onom malém bytě nasáčkovaní jak sardinky bez kousku soukromí. Byl jsem z té zprávy nadšený, protože jsem si nedovedl představit, jak celý tento byt vyklízím. Takhle jsem mu všechen nábytek mohl nechat a nemusel ho pracně prodávat nebo vyhazovat.

***

Setkání s tetou a strýcem bylo dost rozporuplné. Zatímco tetička se mi vrhla do náručí a smáčela mou košili slzami, u strejdy jsem myslel, že mě zabije pohledem. Měl jsem pocit, že můj legendární chladný pohled, který znal každý student na fakultě, je jen výraz plyšového medvídka.

Jen se s velkým odstupem představil a dál mě ignoroval. Chápal jsem ho, podle toho, co mi kdysi vykládala Petra, zbožňoval ji víc jak vlastní dceru. Potvrdila mi to i teta, když jsme seděli na kávě u Tří koček. S těžkým srdcem jsem jí vysvětlil, jak to mezi mnou a Petrou bylo a velmi jsem se jí omlouval za svou nerozvážnost.

Chvíli se na mě dívala zle, ale pak její výraz změkl a řekla, že mě chápe. Sice, že si zasloužím pár facek, ale co stalo, stalo se, a ona by byla nerada, kdybychom se rozhádali a ona tak přišla o možnost vídat alespoň jednou za čas děti. Přislíbil jsem jí, že může kdykoliv přijet do Paříže a bude vítána. Samozřejmě s ní míním udržovat kontakt, jsou to jediní příbuzní, kteří dětem po matce zbyli. Dozvěděl jsem se totiž, že tito lidé Petru víceméně vychovali, když jí v osmi letech její vlastní rodiče zemřeli. To mi nikdy neřekla. Ani ona nechtěla moc mluvit o dětství, i když podle všeho bylo pěkné. A já jsem se na to vlastně ani nikdy neptal.

„Takže vy jste vlastně jako jejich babička," usmál jsem se na ni.

„Ano, i tak by se to dalo říct... Levi, kdybyste se na to necítil se o ně postarat..." odmlčela se, ale já věděl, co chce říct.

„Chci je mít u sebe, nezlobte se, ale já se svých dětí nevzdám, vím, že to bude pro mě jako pro chlapa mnohem složitější, ale budu mít při ruce i druhou babičku, tedy Erenovu matku. Zvládnu to."

Úplně jist jsem si nebyl, ale na Carlu jsem spoléhal.

„Dobrá, já vám je přece nechci vzít, jste jejich otec, jen... kdyby náhodou, víte, kam se obrátit. I kdybyste potřeboval třeba jen hlídání. Vím, že jsme velmi daleko, ale nabídnout vám to musím. Děti u nás budou mít vždycky dveře otevřené, třeba později mohou přijet na prázdniny. Zkrátka jen chci, abyste věděl, že jsme tu pro ně. Manžel se uklidní, nebojte se. Je to pro něj velká rána! Strašně se těšil, až bude mít zase u sebe svou holčičku a teď...," začala zase plakat. I mně se tlačily do očí slzy, ale raději jsem přehodil řeč na něco jiného.

„Pojďte, odvezeme věci pro děti ke mně domů, vyzvedneme vašeho manžela a pojedeme se podívat na děti."

Druhý den byl pohřeb, Erena ještě doktor Erwin nepustil, ale v soukromí mi řekl, že by jít už mohl, nicméně nechtěl jej vystavovat stresující situaci. Přikývl jsem a dlouze žebral o nějaká sedativa, abych to ustál já. Erwin prvně nechtěl ani slyšet, tvrdil, že budu apatický, když jsem ho ale ujistil, že apatický být chci a za volant nesednu, neochotně souhlasil a mrmlal pod nosem, že jestli tohle někdo zjistí, tak ho zavřou.

Pohřeb jsem přežil díky sedativům docela v klidu. Byl jsem rád, už jsem nechtěl brečet a hroutit se, ne tam, u jejího hrobu! Možná to bylo dětinské a taky sobecké, ale chtěl jsem, aby ona i všichni okolo při posledním rozloučení viděli, že jsem silný a že se dokážu postarat o naše potomky.

Pár dní po pohřbu doktor Smith pustil Erena do domácí péče s upozorněním, že ještě nejméně dva týdny se má vyvarovat větší tělesné i psychické námaze, a mrknul na mě. Bylo mi jasné, co mi chtěl sdělit.

Prostě budeme mít ještě dvoutýdenní půst.

Málem jsem zasténal nad pomyšlením, že Eren bude vedle mě ležet a nebudeme se moci vzájemně zničit divokým milováním, které nám bylo odepřeno na dlouhé měsíce.

Ach můj bože, to bude za trest!

EREN

„Tak a jsme doma," slyšel jsem Leviho unavený hlas a žuchnutí, které udělala taška, když dopadla na zem. Ovanula mě typická Leviho vůně, směs vanilky a santalového dřeva, a věděl jsem, že tohle je přesně ta vůně domova, která patří k Levimu.

I když jsem si velmi dobře pamatoval rozložení bytu i nábytku a nejspíš bych trefil do obýváku, přece jen jsem si nebyl ještě tolik jistý a se svou bílou holí natolik sehraný, abych si troufl vejít sám. Ovšem po chvíli jsem ucítil Leviho ruku, kterak mě pevně chytla, a já mu byl za to vděčný.

„Co budeme dneska dělat? První den po dlouhé době svobodný! Mohli bychom na chvilku na procházku, potřebuješ jít na vzduch a na slunce. Ani netušíš, jak moc jsi bledý, konkuruješ mi, víš to?" řekl starostlivým hlasem, ale já se uchechtl. Moc dobře si pamatuji Leviho bledou pokožku. Když jsem si představil její hebkost, zasáhla mě touha se jí dotknout. Hned teď!

„Levi, můžeš na chvilku?" zavolal jsem na něj nevinně.

„Momentíček, už jdu, donesl jsem nějaké pití a můžeme si poslechnout nějakou knihu nebo muziku...," dál už nestihl doříct myšlenku, protože jsem nahmatal jeho ruku a stáhl si ho vedle sebe na gauč.

„Erene! Málem jsem to vylil!" vyčítal mi.

„To nevadí." V hlase už se mi ozývala žádost, když jsem jej ucítil těsně vedle sebe. Vpletl jsem prsty jedné ruky do jeho hebkých vlasů a druhou je začal hladit po tváři, pomalinku jsem se přesouval ke krku a překvapilo mě, že má kravatu. Okamžitě jsem mu ji povolil, zručně a rychle rozepnul pár knoflíčků na košili. „Pan Ackerman byl ještě dopoledne v práci? Že má kravatu? Ona se nám možná bude hodit...," řekl jsem laškovně a zajel rukou pod košili a začal laskat hrudník a bradavky. Levi prudce vydechl a rychle vstal.

„Erene!" řekl udýchaně a vyděšeně. Dobře víš, že ještě nesmíme, doktor Smith říkal..."

„Doktor Smith doporučil – nezakázal!" stáhl jsem jej nazpět na svůj klín a otřel se o něj svou chloubou, která už testovala švy boxerek. Cítil jsem, že ani on neodolal a jeho kamarád stojí také v pozoru jako statečný voják. Pousmál jsem se nad tím zjištěním.

„Ale stejně myslím, že...," dál se jeho slova ztratila v polibku, který jsem mu daroval a rukou mu laskal jeho chloubu přes kalhoty. V tu chvíli jsem věděl, že už je ztracený a neubrání se své touze do mě vniknout.